Téma říjnového setkání k aktuálnímu stavu příprav výstavby vysokorychlostních tratí (VRT) u nás neslo název »Vysokorychlostní tratě, krajina a životní prostředí«. Prezentace, která se tradičně uskutečnila v salonku Správy železnic na pražském hlavním nádraží, se za Stavební správu VRT tentokrát, na rozdíl od předchozích již devíti setkání, ujaly dvě ženy – Hana Bartošovská a Irena Růžičková.
Bartošovská v úvodu zrekapitulovala hlavní zásady budování VRT ve vztahu k životnímu prostředí: »Zachovat maximum zelených ploch, nahradit vykácené dřeviny novou výsadbou, neodvádět vodu do kanalizace tam, kde může posloužit krajině, zachovat biologickou rozmanitost živočišných a rostlinných druhů, vést VRT v souběhu s již stávající liniovou stavbou pro minimalizaci bariérového efektu a další rozdělování krajiny a provádět úpravy krajiny citlivě s ohledem na estetický, kompoziční a ekologický význam.«
Připomněla legislativní rámec posuzování vlivu na životní prostředí, který tvoří zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jehož součástí je Vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území (VVURÚ), a zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, který obsahuje Posuzování vlivů koncepcí (SEA) a Posuzování vlivů záměru (EIA).
Je známo, že výstavba liniových staveb nejen u nás často naráží na odpor různých ekologických organizací. V té souvislosti nicméně Bartošovská ocenila vcelku dobrou spolupráci s ochránci přírody. Dodejme, že stavitelé VRT mají v tomto směru poněkud lepší pozici než třeba dálničáři, protože kolejová doprava je oproti té silniční k životnímu prostředí nepochybně šetrnější. Narážejí v tomto případě spíše na odpor majitelů pozemků nebo zájmy samospráv.
Krajinářská řešení
Růžičková přiblížila, čím se navrhovatelé trasy VRT hned na počátku mimo jiné řídí. Jde o minimalizaci dotčení chráněných prvků a území, minimalizaci kácení a minimalizaci fragmentace krajiny.
Kácení dřevin se samozřejmě nelze zcela vyhnout, spolu s tím se ale plánuje nová výsadba, která má minimálně odpovídat rozsahu kácení. To konec konců ukládá i zákon. Druhová skladba se přitom podle Růžičkové přizpůsobuje místní vegetaci a vychází z katalogu biotopů České republiky.
Zvláštní pozornost designérka krajinných úprav věnovala hospodaření s dešťovou vodou. Formulovala základní principy: podporu zadržování vody v krajině, zpomalení odtoku lokálního koloběhu vody a snížení výparu pomocí výsadeb.
K jejich naplnění se využívá řada krajinných prvků. Růžičková jmenovala retenční a vsakovací objekty přírodě blízkého charakteru (retenční biotopy) – suché retenční dešťové nádrže jako regulátory odtoku, umělé mokřady a vsakovací retenční nádrže.
Důraz také položila na maximálně možné využití propustných povrchů (štěrku, mlata, nebo dlažby s širokými spárami). Svou roli hraje i doprovodná výsadba či meandry na přeložkách potoků.
Poté Růžičková představila i některé krajinné studie.
Terminál Roudnice nad Labem
Horní Počernice
Krajinářské řešení širšího okolí VRT u Horních Počernic zahrnuje zapojení do celoměstského systému zeleně, zachování turistické trasy, novou cyklostezku, nové herní prvky, novou cestní síť, revitalizaci Svépravického potoka, komplex tůní a náhradní výsadbu.
Ivan Cinka
Foto krajinářských řešení z prezentace Ireny Růžičkové