Seznamka
Paul Zulehner
Autor: Wikipedia.org / Wikimedia Commons
„Rád zdůrazňuji, že synoda není parlament. Je to něco jiného. Synoda není ani shromáždění přátel, kteří si chtějí vyjasnit pár aktuálních věcí a vyjádřit svoje mínění. Ne, je to něco jiného. Nezapomeňme, bratři a sestry, že protagonisty synody nejsme my, nýbrž Duch svatý. Je-li v našem středu Duch svatý, který nás vede, bude to dobrá synoda. Pohánějí-li nás jiné věci, lidské zájmy, osobní zájmy, ideologie - pak to nebude synoda, nýbrž parlamentní shromáždění. Synoda je cesta, kterou připravuje Duch svatý,“ zdůraznil papež František při zahájení prvního synodního zasedání 4. října 2023.
Papež František v tomto směru argumentuje neustále. To, čemu tím chce zabránit, jsou boje mezi jednotlivými frakcemi: mezi tradicionalistickými „ideology“ a reformátory, kteří by se chtěli připodobnit světu.
Duch svatý je i v církevním sporu
Taková pozice ovšem má, jak říkají Švábové, „Gschmäckle“, zvláštní pachuť. Poprvé byl ostrý spor mezi dvěma směry už na prvním apoštolském sněmu. Ve Skutcích apoštolů v kapitole 15 je to doloženo takto:
„[2] Pavel a Barnabáš s tím nesouhlasili a dostali se s nimi do sporu; proto bylo rozhodnuto, aby ti dva a ještě někteří jiní z Antiochie šli do Jeruzaléma a předložili tuto otázku apoštolům a starším.“
[6,7] Apoštolové a starší se tedy sešli, aby celou tu věc uvážili. Když došlo k velké rozepři, povstal Petr a promluvil k nim: Dobře víte, bratři …“
Byly vedeny spory a pak bylo učiněno rozhodnutí – spolu (!) s Duchem svatým. Zdá se, že Duch svatý je i protagonistou ostré výměny názorů. Jistě byl přítomen i antiochijskému incidentu, o němž Pavel píše takto: „Když Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu.“ (Gal 2,11)
Boží Duch působí i v parlamentu
Přitom konfrontace synoda (juj!) kontra parlament (fuj!) je teologicky osudná. Podsouvá se tím, že v parlamentních jednáních hrají roli „jen“ lidské, osobní zájmy, nikoliv Duch svatý.
Je na čase rozvinout „teologii světa“ a v rámci ní také „teologii parlamentarismu, teologii demokracie“. V zásadě o tom papež ví. Ve své nejnovější apoštolské exhortaci požaduje „globální demokratizaci“; přitom se má postupovat jako na synodě: „V tomto rámci je nutně žádoucí potřebný prostor pro rozhovor, konzultaci, arbitráž, řešení konfliktů a supervizi a nakonec i jakýsi způsob »demokratizace« na světové úrovni, abychom mohli různé situace reflektovat a vnímat.“ (Laudate Deum 43) Když se to podaří, mohl by to být výraz toho, že Boží vášeň pro svět (Joel 2,18) se projeví právě v čistě sekulárních, totiž parlamentně-demokratických postupech.
Bylo by nepoctivé předpokládat, že v parlamentech se samo sebou postupuje „bezduše“. Parlamentním postupům svět vděčí za vyhlášení lidských práv. Sociální stát je jednou z jejich vymožeností.
Církev není demokracie, nýbrž ze všeho nejdřív teokratická anarchie
Ve všech těchto úvahách zůstává nesporné, že církev není demokracie, nýbrž „teokracie“. To z ní na rovině Božího lidu dělá nejprve „anarchii“. Neboť není vlády pokřtěných nad pokřtěnými, jimž je na základě znovuzrození v Ježíši Kristu dána opravdová rovnost důstojnosti a povolání. (LG 32, CIC can. 208)
V životě církve jsou ovšem třeba pravidla hry, máme-li se radit o důležitých záležitostech. Ta můžeme převzít z monarchie či absolutismu. Lépe a teologicky přiměřeněji by ovšem bylo vypůjčit si je od demokracie, která má právě základ v rovnosti všech. Z církve by to neudělalo demokracii; v teokracii zvané „Boží lid“ by ovšem byla demokratická pravidla hry.
Nechtěně špatný signál
V době, kdy svobodné demokracie a s nimi i parlamentarismus jsou potlačovány iliberálními, autoritářskými a diktátorskými vládami, postavit synodu a parlament proti sobě je v neposlední řadě nechtěná fatální „démonizace“ demokratických prvků.
Na synodě můžeme jednat naprosto „demokraticky“. Děje-li se to Ducha-plným způsobem, bude to inspirovat a posilovat i ohrožené demokracie. Bylo by to zcela v duchu sociologa Hartmuta Rosy, podle něhož demokracie potřebuje náboženství – už jen proto, že náboženství umí naslouchat.
Z německého originálu přeložila Pavla Holíková
Paul Michael Zulehner (* 20. prosince 1939, Vídeň) je rakouský katolický kněz a pastorální teolog.
