V Česku kritika, ve Francii úspěch. Paříž hostí devátý ročník festival českého filmu, promítá Hranice lásky
Už podeváté Paříž hostí festival českého filmu Czech-In. Organizátoři letos představují snímky, které vznikaly v česko-slovenské koprodukci a připomínají 30 let od rozpadu společného československého státu. Festival se zároveň zaměřuje na práci filmařek. Jednou z hlavních tváří letošního ročníku je herečka a scenáristka Hana Vagnerová, která do Francie přijela s filmem Hranice lásky.
„Zajímalo nás, jestli je možné žít ve vztahu a být naprosto upřímný jeden k druhému i co se týče svých potřeb. Jestli to jde, jestli nežijeme ve společenské lži a neříkáme si všichni, že budeme tolerovat nevěru a pak se z vrchu díváme na ty, kteří mají otevřený vztah,“ říká Hana Vagnerová.
Ve filmu Hranice lásky hraje jednu z hlavních postav – Hanu, která chodí s Petrem. Klasický vztah se postupně mění.
Milenci spolu sdílí erotické představy i sny, stýkají se s jinými partnery a experimentují s otevřeným vztahem.
Zatímco v Česku a Polsku film vzbudil kritiku, ve Francii se tvůrci setkali s otevřenějším přístupem.
Ve Francii běžné
„Máme francouzskou agenturu, která se stará o prodej filmu. Měli pocit, že je to klasický mainstreamový film. My jsme se přitom dotkli tématu, které rozbouřilo vody klidného českého moře. Oni tomu nechtěli věřit. Říkali, že podobná témata ve Francii řeší běžně. Myslím, že jsou Francouzi otevřenější,“ popisuje Vagnerová.
Dialog je pro mě náhražka komunikace, říká režisér erotického dramatu s Hanou Vagnerovou
Číst článek
Hana Vagnerová na snímku spolupracovala s polským režisérem Tomaszem Winskim, který studoval v Praze. Na pražskou FAMU chodila i švýcarská režisérka Fiona Ziglerová, která se kvůli výrazným pedagogům a postavám československé nové vlny naučila česky.
„Pochopila jsem, že tam ještě učila i Věra Chytilová. Líbila se mi československá nová vlna. Poezie, humor, metafory,“ vzpomíná Ziglerová.
Švýcarská režisérka vnímala Věru Chytilovou jako velkou inspiraci. Když se rozhodovala o své budoucí kariéře, tak ve Švýcarsku žádná výrazná režisérka nebyla. Fiona Zieglerová si dodnes vybavuje přijímačky na FAMU. V komisi totiž seděla právě Věra Chytilová, která tehdy komentovala její fotoscénář se sexuální tematikou.
„Věra potom řekla: ‚Ženy po sexu myslí na práci a muži na nic.‘ Potom se podívala na své kolegy – muže – a nikdo nic neříkal,“ dodává.
Pyšní na Česko
Organizátoři letošního filmového festivalu chtěli vyzdvihnout právě zahraniční režiséry jako Fionu Zieglerovou nebo Tomazse Winského, kteří studovali na pražské FAMU a dodnes mají k Česku blízko.
„Přesvědčili jsme se, že potom, když si mají vybrat, tak velmi často zvolí cestu po české straně tvorby. Chtěli jsme poukázat na to, že tu šanci máme a že se tím můžeme pyšnit,“ říká ředitelka festivalu Markéta Hodoušková.
Připomíná, že v posledních letech ve Francii zazářilo několik českých tvůrců. Mezi nimi například scénograf a filmový architekt Martin Kurel, který dostal Césara za práci na francouzsko-česko-belgickém filmu Marguerite.
Ve Francii se podle Hodouškové prosadil i režisér Petr Václav. „Nedávno tady měl veleúspěšný titul Il Boemo s téměř 150 tisíci návštěvníky, což je na Francii velmi chvályhodné,“ říká.
Úspěchy českých filmařů ve Francii potvrzuje i zástupkyně filmového festivalu v La Rochelle Sophie Mirouzeová.
„Český film má ve Francii hlubokou tradici, která je spjatá s velkými jmény, jako byl například Miloš Forman. Opírá se ale také o bohatou historii animovaného filmu, která začíná už v Československu a pokračuje dodnes. Na filmovém festivalu v La Rochelle jsme přivítali například Michaelu Pavlátovou,“ vysvětluje Mirouzeová.
Česká filmařka Michaela Pavlátová letos získala Césara za snímek Moje slunce Mad, ve kterém vypráví život Evropanky žijící v Afghánistánu. Film vznikl v česko-francouzsko-slovenské koprodukci.
