Úřady by měly více spolupracovat při výměně informací o trestních činech a poskytovat nám je dříve, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz nový náměstek Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO) Petr Klement.
Petr Klement působil na Městském státním zastupitelství v Brně a následně na Nejvyšším státním zastupitelství, kde v současnosti pracuje na odboru závažné hospodářské a finanční kriminality se specializací na ochranu finančních zájmů EU a na kybernetickou kriminalitu. Účastnil se několika zahraničních misí, například v Kosovu či Albánii. V lednu 2017 byl zvolen členem Dozorčího výboru Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF). Stál při zrodu Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO) v roce 2020, kdy vedl český tým evropských pověřených žalobců. Náměstkem nejvyšší evropské žalobkyně Laury Codruţy Kövesi je od konce července 2023.
Začneme citací. Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž o vašem jmenování náměstkem EPPO řekl: „Tato zpráva mi udělala obrovskou radost. Je to další výjimečný předěl nejen v Petrově osobní kariéře, ale má velký význam i pro mezinárodní reputaci českého státního zastupitelství. Držím mu palce, protože tato funkce je spojena s velkou odpovědností.“ Vnímáte to podobně?
Vnímám podobně tu hodnotu pro Českou republiku, ale už jsem to někde komentoval, že vyhodnotit to musí někdo jiný. Pro mě to znamená hlavně více práce a také více odpovědnosti.
A co se týká hodnoty pro ČR, tak v čem si myslíte, že tkví konkrétní přínos?
Právě toto mají vyhodnotit jiní, ne já. Faktem ale je, že už jenom proto, že náš úřad je nová instituce, tak je to vůbec poprvé, co se někomu z ČR něco takového podařilo a vůbec podařit mohlo. Pokud ten přínos vyhodnotí například na ministerstvu zahraničních věcí kladně, že je to úspěch i pro celou ČR, tak budiž.
Rozumím. Vy máte mandát na tři roky, je to tak?
Ono je to trošku složitější. Mandát náměstka evropské nejvyšší žalobkyně, nebo chcete-li jejího zástupce, je na tři roky. Do funkce jsem byl navržen evropskou nejvyšší žalobkyní a byl jsem zvolen kolegiem v tajné volbě. Nicméně mandát evropského žalobce v mém konkrétním případě není zcela jasný, zda-li je na další tři roky, anebo na šest let.
Proč?
Je to proto, že úřad EPPO je nová instituce a podle nařízení se má kolegium obměňovat každé tři roky po jedné třetině. Ale aby toho stavu bylo možné dosáhnout, tak někteří evropští žalobci měli svůj mandát na tři roky, někteří ho měli nebo budou mít na šest let a někteří na devět let. Kolegové, kteří měli ten mandát zkrácený na tři roky, tak ti už s námi nejsou, těm funkční období vypršelo. O těch, kteří to budou mít na šest let a na devět let, zatím nebylo rozhodnuto. Tříroční období bylo určeno losem, pokud se nepletu. Takže asi se dá očekávat, že to bude podobně i u ostatních.
Jaké jsou vaše priority, na co se chcete soustředit? I přesto, že nevíte, jak dlouho budete v EPPO, je něco, čeho byste chtěl dosáhnout?
Měl jsem tu jedinečnou příležitost, že jsem mohl být u budování úřadu od začátku. Říkám to často. Zatímco běžný státní zástupce, když vchází do bran státního zastupitelství, tak tam je běžící kancelář, státní zástupci, kteří pracují na případech, a on zasedá ke svému stolu. Tam si otevře nějaký spis a vidí, jak tu práci vykonávali jeho předchůdci. Když jsem vešel tady do úřadu někdy v roce 2021, tak s nadsázkou říkám, že tam nebyli jmenovaní žalobci, nebyly kanceláře, nebyla fungující administrativa, nebyl tam předchůdce. V zásadě nebylo ani to státní zastupitelství, protože jsme začínali ve vypůjčené budově tady v Lucemburku a teprve později jsme se přestěhovali.
Toto byla moje priorita a do značné míry to stále platí ještě dnes. Máme za sebou 2,5 roku činnosti, ale mezitím jsme přijali spoustu nového personálu, úkoly sice nepřibyly, ale s novým personálem jsme museli přenastavovat různé procesy uvnitř úřadu. Případy, které vyšetřujeme nebo dozorujeme jako evropští žalobci, tak jsou povětšinou v běhu, takže výsledků, ze kterých bychom se mohli poučit, mluvím především o soudních rozhodnutích, je zatím poměrně málo.
Jsme pořád v jakési startovací fázi, ale pokud mám mluvit o prioritách, tak určitě je potřeba posílit výměnu informací jak na úrovni institucí Evropské unie, především mezi námi a OLAFem, Europolem, Evropskou komisí, možná i Eurojustem. Především co se týče detekce trestné činnosti s národními orgány, tady hovořím o ČR, kde o tom poměrně usilovně jednáme, to by mohlo být prioritou do nejbližšího období. Ale pokud se ptáte na moje osobní, tak myslím, že velkou výzvu nejen pro úřad evropského veřejného žalobce, je existence umělé inteligence a její využití pro například finanční vyšetřování, ale i pro administrativu.
Ve zprávě z července, ve které oznamovali vaše jmenování místopředsedou EPPO, je napsané, že ještě stále pracujete na nejvyšším státním zastupitelství ČR. Je to pravda?
Ono je to tak, že každý evropský pověřený žalobce si zachovává svoji národní funkci, proto jsem veden v seznamu státních zástupců Nejvyššího státního zastupitelství.
V rozhovoru pro EURACTIV.sk šéfka EPPO Laura Codruţa Kövesi uvedla: „Byl předpoklad, že bychom mohli mít žalobce na částečný úvazek a na základě mých zkušeností není možné, aby žalobce pracoval dopoledne pro EPPO a odpoledne pro národní úřad.“ Jak to tedy vnímáte? Dá se spojit práce pro EPPO s prací pro český národní orgán?
Od začátku jsme to odmítali. Tuto možnost některé členské státy chtěly využít pravděpodobně kvůli tehdy odhadovanému nízkému počtu případů. Ale my jsme si takovou práci nebo takovou koexistenci na dvou židlích nedokázali představit. Můžu říct, že ani v jednom členském státě tato varianta neexistuje.
Vaše pozice tedy není na dvou židlích?
To určitě ne. V zákoně o státním zastupitelství se hovoří o tzv. institutu dočasného přidělení, to je formální mechanismus, jakým způsobem dostat národního státního zástupce do nějaké instituce EU, k různým soudním nebo mezinárodním trestním tribunálům, na mise, kterých jsem se taky účastnil, atp. A v tomto režimu funguju já i evropští pověření žalobci.
Jak sám zmiňujete, účastnil jste se různých zahraničních misí. Pro eprávo.cz jste řekl, že nejvíce se do vás protisklo působení na severu Kosova. Proč právě tato mise?
Asi by bylo nejjednodušší vás poslat na sever Kosova, obzvlášť v tomto období, kdy je tamní situace opět napjatá. Kosovo jsem opustil v roce 2012 a od té doby jsem tam byl jenom na krátké návštěvě, takže tu situaci neznám, ale dokážu si to napětí představit. Protože za mého působení právě na tom pověstném mostě v kosovské Mitrovici vyrostly barikády a byl vypálen hraniční přechod na severu Kosova, přičemž tento trestný čin jsme vyšetřovali. Dokážu si to představit, hlavně to napětí, život s těmi těžkostmi, které to doprovází. Vidím za tím konkrétní lidi a je mi z toho dost smutno.
Působil jste i v Albánii, kde jste potíral organizovaný zločin, v Česku jste vyšetřoval kybernetickou kriminalitu. Když to dáme dohromady, jsou to docela velké zkušenosti se závažnými zločiny. Dají se vůbec zkušenosti z těchto případů nějakým způsobem přenést na vyšetřovaní evropských finančních podvodů? Dá se to vůbec připodobnit?
Připodobnit se to dá. Pokud bychom hovořili jenom o té profesní stránce, pak vyšetřování velkého karuselového podvodu a vyšetřování těžkého ublížení na zdraví, znásilnění nebo vraždy na severu Kosova, byť jsem tam dělal i nějaké ekonomické kauzy, je pochopitelně něco naprosto odlišného. Co je pro mě velmi cenné, je ta životní zkušenost, práce v poměrně improvizovaném prostředí. To se týká především severu Kosova. Myslím tím profesionální zážitky, ale i životní zážitky, které nikde jinde na západě Evropy získat prostě nelze.
To si myslím, že člověka naučí jednat v určité pokoře, že ne vždycky všechno musí fungovat tak, jak je zvyklý. Dostane se k naprostým základům fungování práva a spravedlnosti, a to teď, prosím, neberte jako klišé. Vážně začne přemýšlet o tom, co vlastně spravedlnost je, kdo ji vykonává. Z pohledu státního zástupce musím říct, že jsem také pochopil, že státní zástupce sám o sobě neudělá nic, respektive potřebuje k sobě mít funkční systém, pak může rozhodovat, pak může pracovat.
Každá změna prostředí anebo profesního úhlu vede jenom k větší objektivitě a k větším profesním zkušenostem, které se potom můžou zhodnotit jedině v další práci, to se týká nejen státního zastupitelství, to si myslím, že se týká každé profese.
Pokud se chceme rozvíjet, budeme potřebovat větší finance
Pojďme tedy k působení EPPO. Úřad evropského veřejného žalobce není jako státní zastupitelství například v Česku, a to hlavně kvůli tomu, že jurisdikcí EPPO jsou hlavně evropské fondy, trestné činy s DPH, korupce a praní peněz a podobně. Není toto ale hlavně jurisdikce OLAF? Na co potřebujeme OLAF i EPPO?
Pravomoci OLAF a EPPO jsou různé. Především ten hlavní rozdíl je, že OLAF provádí tzv. administrativní vyšetřování, na jehož konci jsou doporučení – finanční, správní nebo tzv. justiční doporučení, které směřují ať už Evropské komisi, anebo národním orgánům. To je velmi zjednodušeně práce a výsledek činnosti OLAF. Zatímco EPPO jakožto prokuratura funguje především v trestním řízení, řekl bych exkluzivně. A má plně exekutivní mandát, to znamená, dělá přesně to, co dělají a do nedávné doby dělali prokurátoři v těch jednotlivých členských státech. Členské státy část své pravomoci stíhat trestnou činnost, kterou jste právě vyjmenoval, přenesly na úřad evropského veřejného žalobce.
Takže místo národních prokurátorů ty případy teď dozorují nebo chcete-li vyšetřují evropští pověření žalobci. Buď pokračují v započatých případech, které dostali od národní soustavy, anebo sami zahajují trestní řízení.
Správní povaha a trestněprávní povaha je asi hlavní rozdíl. Pochopitelně, že mezitím dochází ke styčným plochám. V tom správním vyšetřování můžou vzniknout podezření z nějaké trestné činnosti. A to hlavní pravidlo zní tak, že tam, kde vyšetřuje EPPO, OLAF nesmí až na výjimky provádět další vyšetřování.
Evropská hlavní žalobkyně Kövesi v rozhovoru pro EURACTIV.sk krátce po svém nástupu mluvila i o nedostatku finančních prostředků pro vyšetřování tisíců zločinů a nedostatku žalobců v úřadě. Jak to je teď?
V současné době působí po celé Evropě nebo v rámci těch 22 účastnících členských států kolem 130 evropských pověřených žalobců. A doufejme, že to číslo v budoucnu vzroste, protože počet trestních činů poměrně strmě stoupá. Když se podíváte na statistiku z roku 2021 a 2022, tak je to více než jasné. Počet případů narůstá o desítky a desítky procent, což logicky znamená, že budeme potřebovat a potřebujeme více evropských pověřených žalobců. To se týká především zemí s největším počtem vyšetřovaných případů – na prvním místě je to Itálie, pak Německo, Bulharsko, ale i ČR je poměrně vysoko žebříčku. Nicméně my jsme počet evropských pověřených žalobců odhadli správně, takže v nejbližší době nebudeme potřebovat jejich navýšení.
Jak se to bude vyvíjet dál, to uvidíme. Můžu vám říct, že v současné chvíli oproti těm statistickým údajům, které byly ve výroční zprávě za rok 2022, ten počet těch českých případů narostl asi o 50 %.
A co ty finance? Kövesi v tom rozhovoru dávala důraz na to, že pokud nebudete mít dostatek finančních prostředků, tak nebudete moci efektivně vyšetřovat a dozorovat případy. Podařilo se vám zabezpečit nakonec finance na to, abyste mohli efektivně fungovat?
Myslím, že jste citoval článek z roku 2021, kdy ta situace skutečně nebyla dobrá, co se týče rozpočtu, který nepokryl ani naše základní výdaje. Chyby v rozpočtu byly opraveny a rozpočet byl několikrát navýšen. Myslím, že to bylo především díky podpoře Evropského parlamentu a díky tomu, že Komise nakonec porozuměla našim požadavkům a potřebám. Ale o rozpočtu stále jednáme, rozpočet na letošní rok vypadal původně také jinak. Došlo k mírnému navýšení.
A pochopitelně, přibývá-li nám personálu, v současné době pracuje na té centrální úrovni v Lucemburku více než 200 lidí, tak je potřeba ty lidi zaplatit. Nechci říkat, že peněz není nikdy dost, tak to není. Pokud máme tu činnost rozvíjet, pokud máme budovat nějaké analytické možnosti, forenzní možnosti, pak pochopitelně na to budeme potřebovat peníze, to je logické.
Do EPPO se zatím zapojil jenom 22 zemí – tedy členské země EU kromě Irska, Dánska, Švédska, Polska, Maďarska. Případ Polska a Maďarska dokážu pochopit, ale co ty ostatní země?
Já to nechci nějak dalece komentovat, každá ta země má svoje vlastní důvody. Je ale potřeba zmínit, že spolupráce v rámci nařízení, které se týká fungování EPPO, je založená na tzv. posílené spolupráci. To znamená, že pokud se najde alespoň devět členských států, pak se mohou dohodnout na tom, že budou aplikovat nějaký předpis mezi sebou. Tady se našlo 22 členských států, které mezi sebou aplikují nařízení o EPPO a ta spolupráce je dobrovolná.Každý členský stát se tedy mohl rozhodnout, jestli do toho půjde, nebo do toho nepůjde. A pokud se rozhodl, že do toho nepůjde, pak se mu to dá jen těžko vyčítat. Je jeho rozhodnutí.
Dánsko má, řekl bych tradičně, svoji možnost opt-outu, a spolu s Irskem je ponechám stranou. Švédsko ale nedávno deklarovalo, že uvažuje o tom, že se k 22 členským státům připojí. Já bych byl rád, aby se připojily všechny.
A pokud jde například o Maďarsko, jeho představitelé oznámili, že uvidí, jakým způsobem náš úřad funguje, a pokud se ukážeme jako efektivní, tak by také mohli uvažovat o připojení se. Takže já bych žádnou z těch zemí neodepisoval. Naopak bych je přizval k tomu, aby během příštích let svůj postoj přehodnotili na základě už existujících výsledků, které jsou, myslím, jednoznačné, neboť EPPO prokázalo, že je efektivní a má přidanou hodnotu, obzvlášť co se týče přeshraniční spolupráce.
Agentura pro justiční spolupráci v trestních věcech (EUROJUST) koordinovala vyšetřování případu přeshraničního organizovaného zločinu, kdy česko-polský gang kradl elektrickou kabeláž od vlaků. Kdyby se něco podobného ve finančním světě odehrálo mezi Českem a Polskem, tak mohl by EPPO vyšetřovat věc i v Polsku, které se do spolupráce nezapojilo?
Pokud by se nějaký takový aspekt opravdu našel a my bychom byli příslušní, tak nejenom s Polskem, ale se všemi členskými státy EU, které se neúčastní projektu EPPO, probíhá spolupráce na základě zásady vzájemného uznávání, což je především evropský vyšetřovací příkaz. Řada států měla problém s národní legislativou, což bránilo spolupráci s naším úřadem, v Polsku i Maďarsku je to ale již vyřešeno. Polsko na jaře tohoto roku přijalo příslušnou legislativu, takže jinými slovy, s Polskem si vyměňujeme vyšetřovací příkazy a další podobné dokumenty, které nám umožňují žádat o provedení úkonů na jeho území.
Je možné vyšetřovat z korupce nebo finančních podvodů lidi s politickými konexemi? Aktuálně sledujeme případ Slovenska, kde veřejné i evropské prostředky byly systematicky rozkrádané lidmi blízkými tehdejší vládní straně Smer a teď to celé možná skončí tak, že Robert Fico bude premiérem znovu a všechno vyšetřování zastaví. Je vůbec možné, aby tomu EPPO nějakým způsobem zabránilo?
Určitě může. Myslím, že hlavní přidaná hodnota EPPO je v jeho absolutní nezávislosti od národních soustav státního zastupitelství nebo chcete-li prokuratury. V tomto má mnohem lepší a privilegované postavení.
Na jednotlivé případy dohlíží samozřejmě evropští žalobci zde v Lucemburku, ale především tzv. stálé komory, které jsou složeny z evropských žalobců ze všech jiných zemí než právě z té země, v níž to vyšetřování probíhá.
Znamená to, že případy například z ČR nejdou ke stálé komoře, jež jsem členem já, respektive, které předsedám. Jdou ke všem ostatním stálým komorám, kde o nich rozhodují evropští žalobci, například ze Slovenska, Portugalska, Španělska, Francie a těm asistují další právníci, které ty případy přezkoumávají. A někdy se stává, že stálá komora má odlišný názor než evropský pověřený žalobce, což pro mě je znamením toho, že stálé komory mají svůj smysl.
Pokud bych spekuloval o tom, že evropský pověřený žalobce mohl být nějakým způsobem ovlivněn děním ve svém národním státu, tak má nad sebou pořád evropského žalobce a především stálou komoru, která s tím děním v tom konkrétním členském státu nemůže mít žádné spojení.
V současnosti stále posloucháme od některých politiků, že evropské orgány provozují jakýsi diktát a že chtějí rozhodovat místo členských zemí. Jak vnímají evropští politici, respektive lídři členských zemí, samotné působení EPPO? Berou vůbec vážně takový nadnárodní vyšetřovací orgán?
Já jsem tu kritiku slyšel, slyšel jsem nějaký výrok o tom, že je to další zvůle EU a krok k její federalizaci, ale vrátím se k tomu, co jsem už dnes jednou řekl. Ti stejní politici, kteří tyto výroky učinili, zapomněli, že jejich kolegové podepsali tzv. Lisabonskou smlouvu, v jejímž čl. 86 je zřízení EPPO jakožto možnost zakotvena. Takže tam měli směřovat svoji kritiku a tehdy měli možnost dokument podepsat nebo nepodepsat. Ale pak měli druhou možnost, mnohem větší, o které jsem už mluvil, tedy přistoupit, případně nepřistoupit k režimu posílené spolupráce, ve kterém bylo EPPO zřízeno. A pokud tedy ČR, anebo kterýkoliv jiný členský stát, k té posílené spolupráci přistoupil, pak dost těžko může mluvit o nějakém nátlaku ze strany EU.
A jestliže to má být krok k federalizaci EU, pak ho učinili právě tito politici. Takový výrok si ale netroufám více komentovat, vůbec totiž nestojí na faktickém základě, je to absurdní.
Spolupráce s Českem je dobrá
Vzpomínám si, že jeden z prvních případů EPPO v Česku byl případ zpronevěry evropských dotací na nákup modelů vláčků, což byl vnímán jako kuriózní případ obecně. O EPPO se začalo mluvit o něco dřív, když začal řešit střet zájmů tehdejšího premiéra Andreje Babiše. Jak v současnosti funguje spolupráce s českými orgány? Daří se vyšetřovat případy?
Nejdřív asi obecně ke spolupráci s národními orgány ČR. Já myslím, že v tomto směru jsem velice šťastný evropský žalobce.
Jsou i nějací nešťastní?
Myslím, že i v médiích najdete členské státy, ve kterých spolupráce neprobíhá tak hladce jako v ČR, existují nějaké kompetenční spory a podobně. Jejich část vyústila i v předběžné otázky, které byly podány k soudnímu dvoru Evropské unie, což se České republiky netýká. Zatím k žádnému velkému zádrhelu nedošlo. Pochopitelně nějaké dílčí problémy se vyskytnou všude, ale já si nemohu vůbec stěžovat na české orgány. Máme skvělého partnera především v Národní centrále proti organizovanému zločinu (NCOZ). Ale velký vliv na tom, že EPPO funguje a že funguje dobře, i co se týče té materiálně-technické podpory, má Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ).
Před měsícem se z iniciativy NSZ konala schůzka téměř se všemi myslitelnými partnery. Byli tam zástupci ministerstev, policie, obou vrchních státních zastupitelství, Generálního ředitelství cel, Finančního analytického úřadu a dalších orgánů. Mám téměř problém seznam vyjmenovat. Na té schůzce jsme si vyjasňovali otázky, které se týkají především detekce trestné činnosti, včasného oznamování našemu úřadu, podvodů i otázek týkající se daně z přidané hodnoty. Už jenom to, že jsme se sešli v tak širokém fóru, a snaha byla vidět ze všech stran, hovoří o tom, že v ČR ten problém nemáme.
To však neznamená, že ohlašování případů funguje vždy bezproblémově. Vidím velkou rezervu především ve spolupráci národních orgánů mezi sebou a v porozumění tomu, co EPPO vlastně dělá a kdy podezření z nějaké trestné činnosti týkající se finančních zájmů nebo poškození finančních zájmů EU ohlásit. Především jde o to, aby trestná činnost byla ohlašovaná včas, protože vyšetřovat něco ex-post s odstupem několika let je pochopitelně mnohem těžší než nějakou trestnou činnost zachytit online. Týká se to především korupčních věcí anebo trestné činnosti, která má souvislost s veřejnými zakázkami.
Lze vůbec navýšit nebo zlepšit detekci trestné činnosti? Nebude to pak už trochu na hranici nějakého plošného sledování, což by pak mohlo zasahovat do úplně jiných práv, než do trestního práva?
Já zde vůbec nehovořím o nějakém Velkém bratrovi. Hovořím o naprosto základní výměně informací mezi řídícími kontrolními orgány, mezi policií a státní správou, státním zastupitelstvím, státní správou a mezi orgány státní správy navzájem. A to se neděje v dostatečné míře. Pokud mám hovořit za úřad EPPO, pak bych očekával, že nám národní orgány nahlásí případů víc. Mohl bych to podložit například objemem prostředků, které z evropských rozpočtů do ČR plynou, versus počet trestních oznámení. A také srovnáním s ostatními členskými státy. Čistě statisticky by těch ohlášených a vyšetřovaných případů mělo být víc.
Neexistuje možnost, že právě Česko je statistická výjimka a že je to spořádaná země, kde se trestných činů neděje tolik?
Vyjděte z domu a zajděte do první hospody na rohu. Tam se zeptejte, jestli a v jakém rozsahu se u nás dějí podvody s dotacemi plynoucími z EU a myslím, že se to tam dozvíte.
Já si myslím, že my Češi máme sklony k přílišné kritice a myslíme si, že ta situace je vždycky mnohem ještě horší, než je, ale něco na tom bude. Pokud takové podezření je, nebo pokud takové informace jsou, pak se mají ohlásit příslušným orgánům, a tím orgánem v tomto případě je i EPPO.
Tušíte, jak česká veřejnost vnímá EPPO? Máte nějaké průzkumy? Informaci z jiných národních orgánů? Zda vůbec lidé v Česku o EPPO vědí?
Myslím, že to povědomí je zatím velice nízké, je to dáno tou krátkou dobou, po kterou fungujeme. A také je to tím, že jsme zatím nepřišli s nějakým velkým případem, který by naplnil první stránky novin anebo by se objevil v dalších médiích.
Když jsem působil v dozorčím výboru v OLAF, tak tehdy rezonovala tzv. kauza Čapí hnízdo. A mohu se mýlit samozřejmě, ale troufnu si říct, že do té doby nikdo nevěděl přesně, co OLAF je nebo byl, přestože fungoval už asi 15 let. Věděli to pochopitelně odborníci, kteří s ním přišli do styku, lidi pohybující se kolem financí a kolem auditu nebo finančního vyšetřování, možná evropských dotací. EPPO zaznamenali někteří kolegové v právní praxi, zaznamenali ho akademici, některá média, jako možná Euractiv, ale myslím si, že to pole je skutečně ještě neorané, že povědomí o našem úřadu je potřeba určitě zvýšit, a to nejen u veřejnosti.
Potřebujete vůbec větší povědomí veřejnosti? Když se před lety OLAF dostal do „mainstreamu“, začali na něj útočit politici a veřejnost se ztrácela v tom, co může a co nemůže OLAF dělat.
Já jsem to zmiňoval především ve vztahu k možnosti oznamovat trestnou činnost, případně povinnosti oznamovat trestnou činnost a ta povinnost se týká národních orgánů, státních orgánů ČR i institucí EU. Tam existuje povinnost, kdežto u veřejnosti pochopitelně povinnost týkající se oznamování trestné činnosti není tak silná. Můžu ale ujistit občany o tom, že se těmi oznámeními budeme vážně zabývat.
Ten počet oznámení neustále stoupá a já v tom vidím i právě zvyšující se důvěru i povědomí veřejnosti o existenci EPPO.
Vím, že konkrétně české případy, na kterých pracujete, mi neřeknete, ale co můžete prozradit o současném stavu korupce v Česku, respektive v EU?
Začnu tím, že jste zmínil ten případ s vláčky. Je mi líto, že ten případ podvodu s evropskými dotacemi za asi 130 milionů korun dostal právě tuto nálepku, protože se vůbec netýkal modelů vláčků.
Jeden z pachatelů investoval prostředky, které s největší pravděpodobností trestnou činností nabyl, do modelů vláčků. Ten případ ale byl zajímavý především vědeckým prostředím a specializací pachatelů a tím, že páchání trestného činu trvalo poměrně dlouhou dobu. A škoda je taky poměrně vysoká, 130 milionů korun není málo. Ten případ je dnes u soudu, projednává ho Krajský soud v Praze a myslím další jednání je v prosinci, jestli se nepletu. A mrzí mě, že tento případ mediálně zapadl.
Podrobnou statistiku, například co se týče míry korupce třeba v České republice, vám mohou nejlépe poskytnout národní orgány.
Profesně jste se věnovali i střetu zájmů bývalého premiéra Andreje Babiše…
Ta mediální zkratka je příliš zavádějící.
Můžete to tedy uvést na pravou míru?
Předmětem vyšetřování bylo mnoho desítek veřejných zakázek a dotačních projektů, kterých se účastnily subjekty náležející do holdingu Agrofert, a podezření, že tato účast probíhala při vědomí toho, kdo je jejich skutečným vlastníkem, který měl být ve střetu zájmů. Samotný střet zájmů konstatvaný například auditem Evropské komise není v ČR trestným činem.
V současné době pokračujeme ve vyšetřování pouze v takzvané kauze Penam, která však z našeho pohledu mezi zmíněné veřejné zakázky a dotační projekty nepatří, ačkoliv ji média do uvedené zkratky zahrnovala.
Kromě toho se věnujeme i jinému případu. Tento případ je stále ve fázi prvotního prověřování, proto můžu, po dohodě s evropským pověřeným žalobcem, pouze potvrdit, že vyšetřujeme případ zneužití dotačních prostředků ve výši více než 45 milionů korun na projekt týkající se vývoje leteckého simulátoru společností, která působí v leteckém průmyslu. Věc se nachází ve fázi prověřování – trestní stíhání konkrétní osoby tedy doposud zahájeno nebylo.