Má potetované tělo, měří 190 centimetrů, je jí 33 let. Na letošním ME vedla české basketbalistky jako kapitánka a říká o sobě, že je silná povaha. Přesto s Renátou Březinovou zážitky posledního týdne zacloumaly jak máloco. Angažmá u týmu Elitzur Ramla se pro ni stalo kvůli vypuknutí konfliktu v Izraeli noční můrou. Exkluzivně pro deník Sport a server iSport.cz vylíčila strastiplnou cestu domů a stres, který zakusila.
Naděje, další zrušený let, další zklamání. To vše za hřmotu raket a spěchu do krytů. Podle tohoto vzorce žila Renáta Březinová poslední dny, než se ve čtvrtek nad ránem dostala nakonec vládním letadlem do Prahy.
Jak vám je po posledních pěti dnech plných stresu?
„Když jsem ve čtvrtek přiletěla domů, přišla úleva. Pořád se ale necítím v pohodě po všech emocích, kterými jsem prošla - strachem, nutností držet se na nohách, co to jde. Bylo to divoké. Ale za pár dní už snad budu dobrá.“
V týmu izraelských mistryň Elitzur Ramla jste nakonec strávila jen dva týdny a neodehrála ani zápas.
„Holky začaly hrát Superpohár, ve kterém jsem nemohla nastoupit, protože jsem nebyla na soupisce pro izraelskou ligu. Jelikož tam je omezený počet cizinek, podepsala jsem jen na EuroCup. Právě nám v něm měla začít sezona. Minulý pátek jsme měly trénink, po kterém jsem zůstávala v hale ještě trochu déle. Doma jsem se podívala na televizi a šla spát. A v sobotu v šest ráno mě probudily sirény.“
Co to s člověkem udělá?
„Nevíte, co se děje. Pár dní předtím jsem se přestěhovala do novostavby asi o třinácti patrech, kde bydlely i další holky z týmu. Už dřív se nám tam stalo, že se spustil požární alarm, ale nikde nehořelo. Takže když jsem uslyšela sirénu, myslela jsem si, že zase hoří. Zůstala jsem v klidu, polehávala jsem v posteli. Pak jsem se radši podívala na telefon a tam zprávy od holek z týmu, od vedení klubu. Prý radši ať se jdu schovat. Můj úkryt měla být kuchyň.“
Ve vašem domě nebyl kryt?
„Úplně ne a sousedi nebyli doma. Poplach trval hoďku nebo dvě. Siréna, pauza, siréna, pauza. Takhle pořád dokola. Slyšíte, jak bouchají rakety, okna praští, do toho obrovské rány. Ale pak byl klid. Přijela za mnou i spoluhráčka, volali mi z klubu a vysvětlovali, že z Gazy střílí rakety, ale já mám být v pohodě, protože Ramla je bezpečné místo. Mají obranný systém a nic by na nás spadnout nemělo, i když jsme asi jen sedmdesát kilometrů od pásma Gazy.“
Co bylo dál?
„Všichni byli v klidu a nastavení na to, že druhý den jdeme trénovat. Uklidnilo mě to. Volala jsem si s nejbližšími, máma byla úplně zděšená. Snažila jsem se všechny uklidňovat, aby neměli ještě větší strach. Z klubu mi přijeli vyměnit televizi, protože když je člověk zavřený doma, tak ať můžu koukat na větší telku. Takhle se o nás starali. Měla jsem pití, ale ne moc jídla. Všechno mi přivezli. A řekli, že velký kryt je na ulici asi patnáct metrů od mého baráku. Vážně se zdálo, že se děje v téhle oblasti vlastně úplně normální věc. Když přišlo další bombardování, už jsem šla večer do toho pořádného krytu s ostatními lidmi. Tam jsem strávila asi dvě hodiny. Doma jsem se snažila usnout, ale měla jsem strach, že ve spánku neuslyším sirény. Takže jsem byla pořád napůl vzhůru. Na tohle si jde skoro zvyknout. Slyšíte sirénu, jdete do krytu. Rutinní režim.“
To jste si stále myslela, že jde o v těchto místech běžný incident?
„Přesně tak, holky říkaly, že to se děje každý rok. Jenže pak začala vyplouvat na povrch videa z jihu země, co se stalo u hranic s Gazou. Že přišli, zmasakrovali festival a celé vesnice. Viděla jsem na místních, jak jsou z toho překvapení, protože tohle se do té doby ještě nestalo.“
Kdy jste se rozhodla, že musíte co nejrychleji Izrael opustit?
„V neděli, když jsem vycítila, že to není incident, na který jsou tam všichni zvyklí. I naše kapitánka mi volala, že tohle asi není úplně OK a ať klidně letím domů. To samé trenér. Od začátku jsem se snažila přihlásit do Drozda (projekt Dobrovolné registrace občanů České republiky při cestách do zahraničí), ale nešlo mi to. Nakonec mě tam někdo z domova zaregistroval. Přihlásila jsem se i na ambasádu. Čekala jsem, co nám řekne klub. Člověk neví, co má dělat. Ale klub mu je nejbližší a věří mu.“
Z vašeho vyprávění vyplývá, že se klub zachoval hezky.
„Nemůžu proti němu říct křivé slovo. Volali každou chvíli, cokoliv jsem potřebovala, zařídili. V neděli nám zrušili trénink s tím, že se nás pokusí dostat ze země. Nejdřív cizinky, kterých nás tam bylo pět, tři Američanky, Polka a já. A pak pojede i celý klub. V neděli odpoledne volal kouč, že nějaké letadlo na Kypr odváží sportovce a jestli chci jet. Řekla jsem, že samozřejmě ano. Za dvě hodiny mi pověděli, že let není. Ale měli jsme začínat EuroCup doma s Edinburghem, takže se vymění pořadatelství, v pondělí všichni odletíme do Skotska a pak se uvidí, co dál. Zase to člověka uklidnilo. Jenže v pondělí ráno zavolali, že odletět do Edinburghu nejde, ale hledají dál, jak nás dostat pryč. Mezitím létaly další rakety, chodili jsme do krytu. Mně vážně nepostihlo nic tak strašného jako lidi dole. Nepotkala jsem se s teroristou, vlastně jsem byla jen tři dny zavřená doma.“
Musí být přeci stresující, když se člověk z ničeho nic ocitne uprostřed konfliktu.
„Nejhorší byly večery. Chcete usnout a přitom víte, co se dělo u hranic s Gazou, viděl jste všechna ta strašná videa. Ať chcete nebo ne, běhá vám hlavou: Co když se najednou objeví teroristi i tady? Přeci jen je to jenom sedmdesát kilometrů. Snaží se infiltrovat všude. Tohle vám běží 24/7 hlavou. Říkáte si, co uděláte, když se objeví. Prostě máte strach. Noci byly nejtěžší a skoro celé probdělé.“
Jaký byl kontakt s českou ambasádou? Naznačovala jste na sociálních sítích, že to nešlo úplně hladce.
„Čekala jsem, že odlet vyřeší klub. Byla jsem přihlášená v Drozdovi. Na ambasádu jsem se nejdřív nedovolala, ale zvládl to za mě někdo z Česka mým jménem. Paní říkala, že tohle je úplně normální, vojáci to zvládnou a Čechů v Izraeli stejně moc není, takže to úplně nevypadá, že by vláda poslala letadlo. A že mám jít na letiště a zkusit se dostat do nějakého komerčního letu. Řekla jsem teda OK. Už jsem začala mít strach, protože jsem hledala já i spousta mých přátel celý večer letenky a nenašla jsem žádný brzký odlet. V pondělí jsem vstala a se dvěma taškami se vydala na letiště. Bylo úplně narvané a u izraelské společnosti El Al ukrutná fronta. Zahraniční aerolinky nic neměly, takže jsem si stoupla do obrovské fronty a čekala. Během té doby se najednou někam rozběhl dav lidí a křičel. Jen tam stojíte a říkáte si: Já tady umřu! Čekala jsem tři hodiny, pak za mnou přišel pán, že už letenky neprodávají, ale jen vyměňují už koupené. Mezitím se mi po internetu podařilo naklikat odlet do Budapešti na úterý plus jsem měla ještě na pátek koupenou Prahu se Smartwings.“
Zase další naděje…
„Měla jsem dvě letenky, takže jsem se sebrala a jela zase do bytu. Věděla jsem, kde je tam kryt, mám tam postel, nabíječky, pití, trochu jídla. Přijela jsem a kolem osmé večer mi zrušili tu Budapešť. Hledala jsem dál. Mezitím jsem se dozvěděla, že moje polská spoluhráčka odletěla v neděli vládním letadlem. Maďaři poslali letadlo, Slováci ho budou posílat také. Říkám si: Já snad nejsem jediný Čech, který je tady a chce jet domů. Fakt jsem byla naštvaná, že vám na ambasádě tvrdí, že se dá dostat domů komerčními lety. Tak jsem dala na sociální sítě ten vzkaz. Nechtěla jsem nikoho urazit, ale v tu chvíli jsem byla vážně frustrovaná. Poprosila jsem někoho, jestli to nemůže trochu medializovat, jestli to náhodou s vládou nehne. Myslela jsem, že tím pomůžu sobě a pár lidem. Nakonec jsem viděla, že to pomohlo dost lidem. Myslím, že ten vzkaz byla jednou z nejlepších věcí, co se mohla stát.“
Jak se poté věci rozhýbaly?
„Začali mi psát lidi. Jeden cyklista mi psal, že měl štěstí a v pondělí se proklikal k letence, ale ambasáda mu taky nepomohla. Jiný člověk mi psal, že letí domů vládním letem, kterým letěl Lipavský (ministr zahraničí) do Ománu. Hned volám na ambasádu a paní mi říká: Ale ten let už je plný. Nejdřív mi říkají, že to mám jít sama zkusit na letiště a pak je najednou vládní let plný? Byla jsem tam nahlášená a nikdo mi o něm nedal vědět. Divný. Paní mi řekla, že bude asi víc letů, protože se objevuje v Izraeli čím dál víc Čechů, kteří chtějí domů. Plus jsem začala komunikovat s panem Janstou (prezident basketbalové federace), jelikož mi bylo řečeno, že Smartwings zrušily můj koupený páteční let do Prahy. Řekl, že zavolá panu Vikovi (generální ředitel Smartwings) a ať se nebojím, že mě nějak dostane domů a že se mi ozve v úterý kolem oběda. Už to byla taková zoufalost, že moji blízcí psali panu Babišovi, panu Fialovi. Prosíte, abyste mohli domů, a zkoušíte všechno.“
Co následovalo dál?
„Pan Jansta vyjednal, že pan Vik pošle letadlo dolů na jih do Ejlatu a ať se tam dostanu. Když jsem to řekla manažerce, která se mě odtamtud taky snažila dostat, ptala se, jestli si nedělám srandu, že pojedu kolem celého pásma Gazy tam dolů. V té chvíli jsem to viděla ale jako svoji jedinou šanci, mohla jsem být ve středu ráno doma. Takže jsem se rozhodla vydat se linkovým autobusem do Ejlatu. Cestou létaly rakety, museli jsme do krytu. Jela jsem do Beer Ševy, což je nejbližší místo Gaze, ve kterém jsem byla. V busu jedete skoro sám. Ale jak řidič, tak ostatní Izraelci byli hrozně super, což bylo uklidňující. Přijeli jsme do Beer Ševy, kde už policie kontrolovala všechny vstupy do města, řidiče našeho autobusu dokonce znali. A v sedm mi jel další bus do Ejlatu na Ramonovo letiště. Jak jsme se blížili, občas proletělo letadlo, občas raketa. Vidíte izraelské vojáky, což vám taky dodává klid.“
Dá se na válečný stav vážně tak rychle zvyknout?
„U mě převládl strach, že se nedostanu domů, než že by mě měla zabít raketa. Pak už věříte systému a jen slyšíte, jak rakety bouchají. A musíte být klidní, když voláte mámě, že zase další let nevyšel a ať se nebojí. Když jsem jí řekla, že jedu přes půlku Izraele, myslela si, jestli si z ní nedělám srandu. Proč prý nečekám doma, až se něco naskytne. Jenže já nechtěla sedět na zadku a čekat, až mě někdo zachrání…“
Chápu.
„Celou dobu jsem to musela nějak dávat. Jenže když jsem byla asi dvacet minut od letiště v Ejlatu, volal mi pan Jansta, že let zrušili, protože nevyjednali povolení pro vstup do vzdušného prostoru Izraele. Takže jsem si tam zarezervovala hotel, dostala jsem číslo na pána ze Smartwings, který mi říkal, že se mě pokusí dostat do jakéhokoliv letadla, které letí z Ejlatu. Pak mě napadlo, že nedaleko je ještě letiště Taba za egyptskými hranicemi. Prý odtamtud letí ve středu spoj do Katovic. Pan Jansta volal někomu na ministerstvo zahraničí, začali mi vyřizovat egyptská víza. Do toho mi volá manažerka, že pro mě mají let do Říma. Že bych okamžitě musela z Ramonova letiště v Ejlatu letět do Tel Avivu a odtamtud pak do Itálie. Řekla jsem, že teda jo. I pan Jansta mi pověděl, ať radši letím. Pak se mi ozval, že bude další vládní let. Do toho manažerka, že Řím zrušili, ale budou Atény.“
Po tomhle zážitku byste si mohla otevřít cestovní kancelář…
„Na let do Atén už jsem měla i boarding pass, pan Šebek (šéf NSA) mě ale dostal nakonec na seznam do vládního letu. Atény mohli zrušit, ale repatriační let ne. Takže jsem nasedla do letadla a vydala se z Ejlatu do Tel Avivu. Bylo to takové malé letadlo, které letělo po jordánských hranicích.“
Jaké byly emoce, když člověk usedne na sedačku a ví, že se vydá domů?
„Nejkrásnější pocit za poslední dobu. Ohromná radost, nádhera. Uvěřila jsem ale teprve, když jsme vzlétli, protože moc věcí za ty poslední dny nevycházelo.“
Jak na tenhle zážitek budete jednou vzpomínat? Změní člověka?
„Uvědomila jsem si, že to, co řešíme my tady u nás v republice, jsou prkotiny. Že na světě jsou mnohem důležitější věci. Myslím si, že jsem docela silný člověk. Tohle zvládnout celé sama, držet se na nohách a nehroutit se, mě muselo poznamenat. Snad se z toho rychle vylížu.“
Máte vůbec pomyšlení na basket? Tušíte, co bude dál?
„Už i rodiče se na to ptali. Ale mně neskončila v Ramle smlouva, měla jsem ji na EuroCup a pořád ji mám. Na konci listopadu končí jeho základní část, ale ten tým vždy postupuje ještě do další fáze. Klub usiluje o to, aby se na čas přemístil do jiné evropské země. Akorát nevím, jak na tom budou izraelské holky. Asi bych v tuhle chvíli nechtěla opustit svojí rodinu. Ale věřím jejich lidem, vojákům. Oni to zvládnou a doufám, že to bude brzy. Až se situace uklidní, začne se to řešit. Do té doby je mým úkolem se dát mentálně dohromady, normálně začnu po vlastní ose trénovat. Chci se udržovat.“
Kdyby se situace v Izraeli uklidnila, dokážete si představit, že byste se tam opět vrátila?
„Nechci teď říkat, jestli ano nebo ne. Až ten moment nastane, budu se rozhodovat. Ale už jen kvůli těm lidem, kteří se ke mně tam hezky chovali a byli milí, tak asi ano.“
