Z Vysoké do Vysoké aneb okruh s výhledem na Králický Sněžník

Návštěva 3. nejvyššího pohoří v Česku

Zářijové počasí je super, sluníčko, teplo, takže hurá na pár výšlapů někam do vyšších "kopců". Tedy hor. Jako výchozí místo volím parkoviště ve Vysoké, místní části Malé Moravy, jen kousek od místní kaple, kterou v roce 1782 nechal vybudovat Carl Schubert, dědeček hudebního skladatele Franze Schuberta. V té době ještě nemohl tušit, že budoucí věhlas jeho vnuka, který se narodí o patnáct let později, se zpětně odrazí i na jeho počinech. Jinak by se kaple ve Vysoké, kdysi Neudorfu-Alt, ač zajímavá a udržovaná, neměla čím chlubit…

Ačkoliv je ráno, sluníčko začíná připalovat. Vyrážím jen s lehkým batohem a nezbytnými holemi, protože se večer k autu hodlám vrátit. Vezmu si potřebné věci a za vesnicí přespím. Zatím ale po modré značce mířím kolem pastvin, kde na mě zvědavě koukají krávy. Přejdu Zelený potok, minu jeden kříž s vyhlídkou na okolí a pak i před několika lety obnovený kříž v místech, kde stávala německá osada Cibulka. Tu už dnes připomínají jenom letité lípy, nicméně přibylo u nich posezení i deník ve schránce. Další odpočinkové místo je o kousek dál v Bystřinách, kde je i studánka a také stará Komůrkova turistická mapa s původními názvy - neodolám malému soukromému kvízu na téma, jak se dnes jmenují Cukmantl, Špiklice, Frývaldov, Krumperky nebo třeba Šilperk…

Pokračuji po modré až ke ski areálu Kraličák se stejnojmenným penzionem připomínajícím trošku větší řopík. Těch skutečných je tady ostatně rozeseto více. V sedle Štvanice zamířím vzhůru k rozhledně, které říkají Stříbrná Twiggy. Nahoru nelezu, už jsem tam byla, navíc rozhledy přes sklo pro mě nejsou úplně to pravé. Ze země je toho ostatně vidět dost. Třeba i malebná Dalimilova rozhledna na kopci Větrov.

Odpočinkový altánek u Stříbrné Twiggy od loňska doznal změn, zmizely odtud velké růžové polštáře, zůstaly knihy v policích a přibyly stolky, židličky, automat s nápoji i sladkostmi a samočep s pivem a limonádou. A rovnou se už pojistili proti zaníceným aktivistům brojícím proti zneužívání alkoholických nápojů nedospělci, takže k tomu, abych si natočila pivo do kelímku (kvituji, že to byl Keprník, dvanáctka), bylo třeba nejenom vytáhnout platební kartu, ale příslušnou škvírou protáhnout i občanku.

Blíží se poledne, sluníčko pálí a je třeba popojít. Vezmu to dolů přes louku a pod ní se znovu napojím na modrou. Od stříbrnických svahů se mi otevře krásný výhled na hradbu hor. Za přítokem Stříbrnického potoka míjím rok od roku stále více chátrající dřevěnou chatku, před níž je ohniště s posezením, a odtud už je to jenom kousek pod sjezdovku.

Než vyfuním nahoru k chatě Návrší, vedro graduje. Samočep u chaty už nefunguje, je po sezoně, jenže chata i terasa jsou plné žíznivých a hladových turistů a mně se nechce čekat. Teploměr sice ukazuje pětadvacet stupňů, ale i tak dám přednost už poněkud zteplalé minerálce z batohu a svačině z vlastních zásob.

Po žluté vystoupám pod Adélin pramen, pak se chytím červené, ale jakmile se přiblížím do míst, kde se stezka téměř stýká s hranicí, přejdu na polskou zelenou stoupající do Stříbrnického sedla podél hraničních kamenů. Je to sice více do kopce, ale odměnou jsou mi parádní výhledy na svahy Králického Sněžníku. Tam se ale dnes nechystám a v sedle se dám do kopce na opačnou stranu.

V úseku od Sušiny po Podbělku okukuji pás betonového hraničního opevnění a pokouším si představit, jak to tam asi vypadalo, když stavěli bunkry a kolem nebyl žádný les. Sejdu z hřebene k lovecké chatě Babuše a pak se vydám pohodlným lesním chodníčkem k rozcestí U Sedmi cest. U tamního přístřešku je načase, abych dojedla zbytek svačiny, než se vnořím do lesa a začnu klesat k Jasaní. Sluníčko se pomalu začíná klonit k západu a cesta mě vede ke Žlebu Zeleného potoka, odtud prudce dolů a pak okrajem lesa až k Vysoké. I odtud jsou krásné výhledy na hory na obzoru, o čemž svědčí několik laviček umístěných na rozhraní lesa a pastviny.

Dorazím na parkoviště, do batohu naházím věci na přenocování a vydám se znovu stejným směrem jako ráno. Variant je více - moje oblíbené místo je uprostřed louky pod osamělým stromem. Další možnost je o kus dál na okraji březového hájku u polní cesty k Vysokým Žibřidovicím, parádně bivakovat se ale dá i poblíž sochy Ježíše Krista na hoře Olivetské pod kopcem Větrovec. Také tuto klasicistní přes tři metry vysokou skulpturu nechal v roce 1780 vybudovat agilní Carl Schubert.

Nakonec volím místo na louce - trávu nedávno posekali, nic nepošlapu ani nezválím. U solitérního stromu vede žebřík k torzu posedu, odkud je nádherný výhled na hory, ale za posledních pár let dřevěná konstrukce zchátrala natolik, že to už radši riskovat nebudu. Zprovozním rakvičku (mikrostan proti okusu lesní zvěří) a uvařím si kafe. Stihla jsem to akorát, aby mi neunikl nejlepší večerní program v podobě západu Slunce.

Bohužel, v září je už večer brzy tma, takže záhy mizím ve spacáku k četbě při baterce. V noci byl klid, místní chřástal-úderník, který člověka jen tak vyspat nenechá, už nejspíš odletěl za teplem do Afriky… Jednu chvíli sice u rakvičky funěl blíže neurčený živočich, ale stačilo se zavrtět na nafukovací karimatce, což spolehlivě udělá takový kravál, že nic netušící zvíře spolehlivě vezme nohy na ramena.

Noc byla relativně teplá a brzy ráno na všem stála pořádná rosa. Sušit se ale bude až někdy v průběhu dne, takže zpátky k autu, než popojedu za dalším výšlapem. Ač byla tráva krátká, než jsem přešla louku, v botách mi čvachtalo. No nic, v autě mám náhradní. Krávy na pastvině pózovaly ještě ochotněji než včera a v osadě zalité ranním sluncem, kde večer jely zahradní grily naplno, bylo zatím mrtvo. Stačila jsem ještě okouknout před několika lety vybudovaný dřevěný patrový přístřešek pro turisty, ale byl zavřený. Prý vnitřní úpravy, změna provozovatele a především režimu provozu. Dosud vlastně nebyl režim žádný - tak uvidíme…