Dnes bych se rozhodoval úplně jinak, říká Klobása o konci profesionální kariéry

Když přišel s prohlášením, že s vrcholovým fotbalem končí a nadále se hodlá věnovat především práci na rodinné farmě, znělo to zprvu jako vtip. Vždyť jen rok předtím nastřílel Stanislav Klobása v dresu FC Vysočina za sezonu 17 gólů, stal se kanonýrem druhé nejvyšší soutěže a začala kolem něj kroužit řada prvoligových zájemců.

„Jenže mně se tehdy z Jihlavy nikam nechtělo. Zamiloval jsem si to tam,“ přiznává devětadvacetiletý rodák z Brandýsa nad Labem. „No a v dalším roce už jsem šel od zranění ke zranění. Proto jsem si myslel, že mi tím tělo dává najevo, že mám přestat. Dneska bych se už rozhodoval jinak,“ dodává.

Chápu správně, že se vám brzy začalo po zápasovém a tréninkovém zápřahu stýskat?
Hned asi po čtrnácti dnech, když jsem byl od rána do večera na poli. A samozřejmě jsem začal časem i nabírat.

Nicméně fotbal nakonec přece jen hrajete i nadále, nebo ne?
Je to tak, jezdím do Rakouska, kde nastupuju za jeden tým v nižší soutěži. Udržuje mě to v kondici. Ale je to víc rekreační fotbal než soutěžní. Prostě si zahraju, zpotím se a dám si potom dobré pivo.

Jinými slovy, už hrajete hlavně na žízeň?
(Usmívá se) Přesně tak. Ale je taky pravda, že mi v Rakousku dávají i nějaké to všimné v penězích, takže celkově jsem spokojený.

Pořád ještě střílíte hodně gólů?
Docela jo, mám průměr gól na zápas. S naším týmem se pereme o čelo tabulky, tak uvidíme, jak nám to půjde dál.

A nejezdíte někdy do Rakouska přes Jihlavu, že byste se zastavil za bývalými spoluhráči?
To víte, že se občas stavím. A třeba konkrétně s Lukášem Vaculíkem (šéf FC Vysočina – pozn. red.) jsme ve spojení skoro každých čtrnáct dnů. Jenže kluci hrají většinou v pátek, a to já právě jezdím do Rakouska. Nemám tudíž moc času, abych viděl i nějaký jejich zápas.

Takže sledujete jen výsledky?
Jasně, o těch mám přehled.

A když si voláte s Lukášem Vaculíkem, nezkouší vás ještě zlomit k návratu do profi soutěže?
Teď už to určitě nepůjde. Ale říkával, že spolu něco vymyslíme. Jenže já už mám teď všechno zajeté, dané.

Pojďme se tedy věnovat tomu, co nyní děláte. Nebo se spíš zeptám – co všechno jste za ty dva roky bez profesionálního fotbalu stihnul?
Nejdřív jsem dělal, tak jak jsem avizoval, na statku. Jenže pak jsem dostal jedno fakt dobré místo ve Foru Karlín v Praze a zhruba po tři čtvrtě roce jsem se vrátil zpátky na statek. Teď se starám o zvířata, pěstujeme zeleninu, jsem s rodinou.

Pokud vím, Forum Karlín je multifunkční komplex především pro kulturní a společenské akce. Co přesně jste tam dělal vy, bývalý fotbalista?
Moje pozice byla manažer údržby. Měl jsem na starost veškeré přípravy, ale třeba i parkovací místa. Prostě to byla taková všehochuť.

Ztráta pro Jihlavu. Klobása končí, přednost dostal rodinný statek

Takže jste pracoval třeba i s vrtačkou, když bylo potřeba?
No jasně. A musím říct, že mě to bavilo. Navíc byla tahle práce dobře placená. Bohužel netrvala dlouho, hrozně rychle začali snižovat stavy a já nechtěl čekat, až dojde řada i na mě. Proto jsem se vrátil zpátky na statek.

Když vás tak poslouchám, vy jste šikovný, nejen co se nohou týká, ale evidentně i na ruce...
To bych úplně neřekl. (usmívá se) Žádný hodinový manžel by ze mě asi nebyl. Hrubá práce mi nevadí, ale že bych si troufl i na něco speciálního, to určitě ne.

Tak se pojďme zaměřit na vaši rodinnou farmu. Kdo všechno v ní pracuje?
Prakticky všichni, včetně mojí manželky. A samozřejmě taky tchán, tchyně, sestra... I když ta je tam teď málo, protože přestoupila do pražské Slavie.

Počkejte, vaše sestra také hraje fotbal?
No, ona je to teda sestra od manželky, ale ano, hraje v ženském týmu Slavie.

A zkoušíte jí radit?
Spíš se jí snažím pomoct psychicky, protože si všechno strašně moc bere. Jinak jí moc radit nechci.

Chápu, bojíte se, že by vás odpálkovala s tím, že neví, proč by vás měla poslouchat, když už fotbal prakticky nehrajete.
Jo, to jsou přesně její slova. Jak to víte? (směje se)

Třeba se jednou uchytíte jako poradce či trenér alespoň u svých synů...
Kdyby jednou byli lepší než já, to by se mi moc líbilo. Staníkovi je šest a hraje tady u nás v Tišicích. Mladší Pepíno se mnou zatím spíš jezdí na traktoru. U něj se teprve uvidí, jestli ho bude fotbal taky bavit.

Mimochodem, pokud si dobře pamatuji, tak se právě mladší syn narodil během vašeho působení v Jihlavě, je to tak?
Přesně, je to Jihlavák. Pamatuju si, že jeden den manželka odrodila a hned ten druhý jsem jel s Vysočinou na zápas Mol Cupu. Jinak mám kromě dvou raubířů ještě devítiletou Emu. To je takový můj andílek. Stačí, aby se na mě podívala těma svýma krásnýma očima, a má mě omotaného kolem prstu. (usmívá se)

Z toho, co říkáte, není pochyb o tom, že jste rodinný typ. Vy sám také pocházíte z vesnice?
Jasně, z Ovčár. Když jsem byl malý, pracoval táta v družstvu, takže všechny stroje jsem znal. Jen jsem si je teď trochu oživil. Jsem rád, že i moje děti vyrůstají na vesnici, jsou spokojené a šťastné. To je pro mě nejvíc. Vlastně jsme všichni pořád spolu v přírodě.

Na rodinné farmě je pořád co dělat, mám pravdu?
To je právě ono, každý den je tady jiný. Někdy sklízíme zeleninu, jindy sedím celý den na traktoru. Máme opravdu hodně širokou nabídku zeleniny – od brambor přes mrkev a petržel až po cibuli.

A jak jste na tom s odbytem, dodáváte zeleninu i do větších obchodů?
Máme svoji malou prodejnu. A navíc pravidelně rozvážíme zeleninu především po Praze. Ta služba se jmenuje Babiččiny bedýnky.

V poslední době si ovšem zemědělci a farmáři v Česku často stěžují na špatné podmínky pro podnikání. Co na to říkáte vy?
Je to složitější. Jednak bylo velké sucho... Ale i když máme hodně obilí, tak všechny siláže jsou naplněné obilím z Ukrajiny. Tím pádem český zemědělec trpí. Musí nás tudíž zachraňovat jiné odvětví farmaření.

Když se teď ještě naposledy ohlédnete za svojí fotbalovou kariérou, kde podle vás byla chvíle, kdy se rozhodovalo o tom, jaká bude?
Hrál jsem v mládežnické reprezentaci, ale byl jsem taky v Mladé Boleslavi, odkud mě tehdy nechtěli pustit do Olomouce. Místo toho jsem šel do Varnsdorfu, na spodek druhé ligy. A co si budeme povídat, odtud je cesta nahoru těžká. A když už jsem pak měl nějaké nabídky zpátky do první ligy, hrál jsem v Jihlavě a nechtělo se mi ji opouštět.