Sebepéče pomáhá zvládat náročná povolání

Práce s nevyléčitelně nemocnými a umírajícími pacienty s sebou nese vysoké nároky na zdravotnický personál, a to nejen v oblasti znalostí a dovedností, ale i v rovině sebepéče. Ta je důležitá ve všech lékařských oborech, v paliativě by ale chybět určitě neměla. O tom, že si to lékaři a sestry uvědomují, svědčil i značný zájem o toto téma na letošní zářijové 14. celostátní konferenci paliativní medicíny.

Pojem sebepéče svým celkovým rozsahem přesahuje pojmy sebeléčby nebo samoléčby, obsahuje aktivní, dynamickou a progresivní péči o svoji vlastní osobu jak po stránce tělesné, tak i duševní. „Sebepéči za nás nikdo neprovede, ta je na každém z nás. Všichni jsme ohroženi syndromem vyhoření a zároveň si klademe otázku, proč si vlastně nedokážeme na sebepéči najít čas,“ říká psycholog a psychoterapeut PhDr. Tomáš Mertin.

Zdravotnictví je oblastí chronického stresu, kde dostupné zdroje, respekt k času a k energii zatím ještě nemají příliš silnou pozici. Při plánování našich aktivit stále nepočítáme s emočními a energetickými škodami, kterými působíme sami na sebe. Podle odborníků je načase tento přístup změnit. Vyčlenit si na sebe určité procento času a počítat s tím, že čas, který strávíme sebepéčí, není luxus, ale nezbytná část pracovní činnosti. Řada zdravotníků má tendenci přizpůsobovat svůj život času a potřebám lidí, kterým pomáhá a o které pečuje. To je z dlouhodobého hlediska neudržitelné, je zde potřeba řádu, který ale zdaleka nemá každý.

Podle recentních dat Sekce mladých lékařů jsou obtíže s duševním zdravím závažným a nedoceněným problémem. Jejich analýza ukazuje, že 70 procent zdravotníků pociťuje vyčerpání, přes 46 procent se cítí být ohroženo syndromem vyhoření, který je způsoben nezvládnutým chronickým stresem a projevuje se pocity vyčerpání, negativismem, odcizením se práci a sníženou pracovní efektivitou. Na základě selfreportu se také ukázalo, že pro zvládání nadměrného stresu 20 procent zdravotníků nadužívá alkohol, léky a drogy. Totéž ukazují i zkušenosti z praxe PhDr. Mertina, jehož klienti často uvádějí, že tím, co jim pomáhá ve zvládání stresu a přetížení, je na prvním místě hlavně alkohol.

Jak ukazují výsledky australského průzkumu na desítkách dobrovolníků, problémy v oblasti sebepéče jsou stejné všude na světě. Výzkum poukázal na tři oblasti, o kterých je podle psychologa Mertina důležité přemýšlet. „Nejde jen o to, vydržet fungovat jako ‚tažný kůň‘, který pečuje o pacienty, je to víc. Ve chvíli, kdy pracuji s kvalitou života a sám o sebe nepečuji, dělám něco, co je trochu eticky problematické, protože pacienty dostávám do situace, že kvůli jejich prospěchu trpí někdo jiný. Když o sebe pečuji, ukazuji, že má smysl zlepšovat kvalitu života a má smysl jít hlouběji,“ vysvětluje s tím, že vždy je potřeba zaměřit se na konkrétní kroky a na to, co v reálu může pomoci. V praxi je potřeba uplatňovat proaktivní holistický přístup, individuální strategie a překážky zvládat s využitím podpory sebepéče. V zavádění sebepéče může pomoci pět základních rad:

• Dělejte jen jednu věc naráz.
• Nechovejte se k sobě hůř než k jiným lidem.
• Sebepéče musí být v kalendáři.
• Péčí o sebe se učíte laskavosti k sobě i svému okolí.
• Pěstujte si hezký vztah se svým tělem a emocemi.

Jak může vedení přispět k rozvoji sebepéče zaměstnanců?

Důležitou roli v sebepéči mají vedoucí pracovníci, kteří vytvořením vhodných podmínek mohou zaměstnancům vyjít vstříc. O své zkušenosti v této oblasti se podělila Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D., která působí v dětském podpůrném týmu FN Motol na pozici zaměstnance a zároveň vede poradnu Vigvam podporující děti a jejich rodiny, kterým někdo blízký zemřel, ať v důsledku nemoci, sebevraždy, nehody, či vraždy.

Jak upozorňuje, důležité je uvědomit si, že pracovníci v paliativní i pozůstalostní péči mají tendence podceňovat, že témata, s nimiž se setkávají, jsou extrémně náročná. Expozice problematice lidského utrpení, rodinných tragédií a smrti je u těchto profesí mnohonásobně vyšší než u běžné populace. Přiznání si této skutečnosti může být podle Mgr. Stretti prvním krokem k tomu, že budeme o svém životě a o péči o sebe přemýšlet jinak. „Je potřeba si uvědomit, že člověk potřebuje nejen prostor pracovní, ale i osobní. Proto oceňuji, když mi vedoucí lékař řekne, že mám mít v době dovolené vypnutý telefon, tedy že se neočekává, že budu svůj osobní prostor věnovat práci,“ popisuje.

Z pozice vedoucího pracovníka je podle Mgr. Stretti důležitých několik faktorů:

• Aby si zaměstnanci nemuseli o některé věci říkat – vycházet jim proaktivně vstříc. „Zavedli jsme pravidelná setkávání, kde reflektujeme nejen práci, ale i to, jak se kolegům daří osobně a jestli něco nepotřebují. Chci vědět, jestli lidé, které vedu, neřeší těžkosti doma, nemají na pracovišti vztahové problémy atd. Je to důležité, protože takový člověk v tu chvíli potřebuje větší podporu a pochopení. Reflexe není jen samotné hodnocení jeho pracovních výkonů, ale i situace, v níž se právě nachází,“ vysvětluje Mgr. Stretti.
• Zaměstnanci by v rámci pracovního prostoru měli mít možnost nastavit si vlastní cíl, který nemusí nutně souviset jen s prací, např. naučit se zavést strukturu a řád do svého života.
• Součástí dobrého vedení je zajímat se o potřeby zaměstnanců, například tím, že pořídí na pracoviště kvalitní kávovar. Důležité také je, aby měli prostor pro sebe. „Pacientů a klientů, kteří na nás čekají, je strašně moc a stejně času, jako věnujeme přímé práci s nimi, je potřeba věnovat přípravě a následnému zpracování situace. Nemusí jít vždy jen o fyzický prostor, někdy může být i časový. Pracovní prostor nezahrnuje jen místo na práci, ale i místo na kávu, kde se potkám s kolegy, aniž bychom se museli bavit jen na téma práce. Prostor pro sebe je tam, kde si člověk může sám sednout a ‚vypnout‘,“ dodává.
• Podpořit zaměstnance, aby měli možnost těžké příběhy nechat v práci, v případě, kdy pracují v jiném prostoru, např. home office, uměli oddělit práci od soukromí.
• Podporovat zaměstnance v jejich zájmech, které možná pod tlakem práce opustili a určitě by bylo dobré se k nim vrátit. „Jako vedoucí se na koníčky ptám, svým zájmem je podporuji a uznávám jejich legitimitu a to, že do zaměstnancova života patří. I proto je dalším důležitým aspektem, na který mohu z pozice vedoucího apelovat, dostatečné osobní volno,“ říká Mgr. Stretti.

„Okolnosti, které tým definují, jsou společný cíl a cesta, kterou se k němu ubíráme, vzájemný respekt a pochopení. Důležitou hodnotou je svoboda spojená s odpovědností. Společným cílem, který je pro tým důležitý, je naslouchat tomu, co říká druhý. Stejně jako se zajímám o pacienty, měl bych se zajímat i o kolegy. Pokud něčemu nerozumím, doptávám se. Jako podstatné se ukazuje, že se nějakým způsobem potkáváme, na pracovní i na osobní lidské úrovni, ale zároveň nikdy ‚netlačíme na pilu‘. Bylo by dobré, kdyby se vedoucí pracovníci dokázali zamyslet nad tím, co lze v rámci jejich týmu ještě zlepšit, a aby se zaměstnanci nebáli si o pomoc říct. Aby se dařilo udržet vzájemný dialog, který nás posune k tomu, že i s tak náročnými tématy, která v paliativě zažíváme, můžeme pečovat sami o sebe i o sebe navzájem a bude to vnímáno jako normální,“ shrnuje Mgr. Stretti.

Morální zranění zdravotníků

Recentní výzkumy ukazují, že zdravotníky netrápí jen syndrom vyhoření, ale jsou zde i jiné koncepty, které se v současné době zkoumají. Jedním z nich je morální zranění u zdravotníků. Podle Mgr. Karolíny Vlčkové, Ph.D., z Centra paliativní péče a Oddělení lékařské psychologie a psychoterapie 3. LF UK a FTN je v rámci sebepéče důležité vědět, co morální zranění znamená.

O morálním zranění se původně hovořilo ve válečné medicíně u veteránů, kteří se vraceli z války a opakovaně prožívali situace a traumata, kterými si na misích prošli. Dnes je všeobecně tento pojem vnímán jako intenzivní emoční a kognitivní reakce na situaci, kterou jsme zažili a která ohrožovala naše morální hodnoty. Jde o jednorázovou i opakovanou událost, jejímž následkem se u daného člověka může rozvinout posttraumatická stresová porucha, může způsobit abúzus alkoholu, deprese nebo suicidální ideace. V posledních letech se o morálním zranění začalo hovořit i mimo kontext válečné medicíny. Ve zdravotnickém prostředí se tento fenomén objevuje zejména v souvislosti s pandemií covidu‑19 ve spojení s náročností péče a s množstvím úmrtí v nemocničním prostředí, kdy se se smrtí setkávala řada zdravotníků, kteří s ní do té doby neměli velkou zkušenost.

Jak popsala Mgr. Vlčková, v poslední době byly na 3. LF UK realizovány dvě studie (kvalitativní a kvantitativní), jejichž cílem bylo zmapovat morální zranění u českých zdravotníků. Pro Studii I byl přizpůsoben anglický screeningový dotazník MISS‑HP, kde byly k ohodnocení na škále 1–10 otázky typu: Cítím se zrazen/a jinými zdravotníky, kterým jsem kdysi věřil/a; Cítím vinu, že jsem selhal/a v něčí záchraně; Stydím se za to, co jsem udělal/a, nebo naopak neudělal/a při poskytování péče svým pacientům atd. Dotazník vyplnilo téměř 700 zdravotníků (87 % žen, průměrný věk 45 let, 50 % sester, 36 % lékařů). Ukázalo se, že vyšší celkové skóre dotazníku souviselo s kratší délkou kariéry, pohlavím (častější u žen) a s vyznáním (u respondentů nepovažujících se za věřící).

Studie potvrdila prevalenci tohoto fenoménu u 13 procent dotázaných, což je méně než v zahraničí. Ukázalo se, že nejvíce zdravotníků se cítí být zrazeno jinými zdravotníky, kterým dříve věřili. To je také podle mnohých spojeno s tím, že většina kolegů, s nimiž pracují, pro ně není důvěryhodná nebo nesouhlasí se způsobem, jakým se chovají k pacientům. Ukázala se také středně silná korelace se škálou syndromu vyhoření, která poukázala na částečnou souvislost těchto dvou jevů.

Ve Studii II probíhaly rozhovory se zdravotníky a mapování fenoménu morální zranění v českém prostředí. Kritériem výběru bylo max. 10 let praxe a zkušenost s morálním zraněním. Polostrukturovaných rozhovorů vedených studenty a zdravotními sestrami, zaměřených na to, jak se morální zranění projevuje a v jakých situacích vzniká, se účastnilo 27 zdravotníků (24 žen, 3 muži, 16 lékařek/lékařů, 11 zdravotních sester). Výsledky ukázaly, že morální zranění se projevuje na úrovni kognitivní, emoční a behaviorální. V kognitivní rovině nejčastěji dochází k ruminaci (kdy se dotyčný nedokáže od problému odpoutat) a ztrátě smyslu práce. Po emoční stránce se morální zranění prezentují bezmocí, vztekem, smutkem, vyčerpáním a rezignací. V behaviorální rovině se objevují poruchy spánku, zhoršený pracovní výkon a změna zaměstnání. Potenciálně zraňujícími situacemi byly podle výsledků studie:

• neprofesionální jednání kolegů,
• omezení péče kvůli nedostatku zdrojů,
• poskytovaná zdravotní péče není v souladu s mým přesvědčením,
• pracovní kultura na pracovišti není v souladu s mým přesvědčením,
• zvýšený soucit s pacienty,
• systémové problémy, nedostatek podpory vedení a supervizí.

V tomto kontextu považuje Mgr. Vlčková za významnou začínající spolupráci mezi MZ ČR a MPSV ČR. Častou stížností ze strany lékařů je právě nepropojenost těchto dvou systémů. V paliativní péči se totiž zdravotníci často setkávají s pacienty v sociálně obtížných situacích a nevědí, jak jim správně poradit a jak s nimi pracovat.

„Při zvládání morálního zranění je velkým pomocníkem možnost sdílení problému s kolegy. Zde je prostor pro nás, pokud pracujeme s primárními týmy, abychom je podpořili, vyslechli v obtížných situacích a zjistili, co pro ně v tu chvíli můžeme udělat. Součástí je i práce s neodbytnými myšlenkami, což lze ovlivnit např. osobním rozvojem. Pomoci může i další vzdělávání zdravotníků, zejména v komunikaci s pacienty i s ostatními kolegy, aby dokázali lépe komunikovat své potřeby a potřeby pacientů,“ shrnula Mgr. Vlčková s tím, že pro zlepšení této problematiky doporučuje zahraniční literatura terapie, zejména kognitivně behaviorální, a pravidelné supervize.