Díky svým starším bratrům získal Pavel Alexandr Taťoun trochu jiný pohled na dobu komunistického režimu. Archiv člena undergroundové scény, který zahrnuje i fotografie z koncertu Plastiků nebo momentky ze života tehdejších mániček, najdete v galerii pod článkem.
„Táta patřil po válce k sociálním demokratům, ale když je po únoru 1948 začali požírat komunisté, nechal se přemluvit k práci v odborech.“ Otcovo politické angažmá by snad naznačovalo, že Pavel Alexandr Taťoun vyrůstal v rodině oddané tehdejšímu politickému systému a o undergroundu slyšel tak možná náhodou v hospodě. Jeho starší bratr Petr ale svého sourozence od mládí vedl do zcela odlišného světa, než byl ten komunistický. „Díky starším bráchům jsem si spoustu věcí uvědomoval, a raději před spolužáky nemluvil o tom, že otec je náměstkem tajemníka na Ústřední radě odborů,“ vzpomíná na svá školní léta Pavel Alexandr Taťoun.
Během invaze vojsk Varšavské smlouvy tehdy třináctiletý Pavel naplno „projevil“ své výtvarné nadání, na kterém pracoval od svých dvou let, kdy poprvé v ruce držel tužku. V srpnu 1968 tužku vyměnil za štětec a spolu s kamarády obohacoval cedule, chodníky a silnice o vzkaz „Ivane, go home!“ Okupace zároveň zlomila otce, který vrátil stranickou knížku. „Přemlouvali ho, ať neblbne, že mu dají místo tajemníka. Ale on šel raději makat rukama do tiskárny.“ Důsledkem tohoto kroku byl také Pavlův neúspěšný pokus o přihlášení se na Hollarku a střední uměleckoprůmyslovou školu. Malířství se tak začal věnovat v pronajatém podkrovním ateliéru a v hospodě U Malvaze se postupně setkával s lidmi z pražského undergroundu.
„Kdo vám dovolil poslat obraz na Západ?“
Pavel Alexandr Taťoun měl díky svým novým známým informace o výtvarných a hudebních akcích, které se organizovaly tajnou šeptandou. V prosinci 1973 tak byl na koncertě skupiny The Plastic People of the Universe ve Veleni. O několik měsíců později vyrazil s partou dvaceti přátel na koncert kapel Adept, Dg 307 a Plastiků do Českých Budějovic, odkud se mnozí vrátili s modřinami a podlitinami…
Od té chvíle měla StB pamětníka „v merku“. Šikana rodiny se ještě zintenzivnila poté, co jeho bratr Petr podepsal Chartu 77. „Bylo to ostré. Já jsem se zamiloval a odešel na Moravu,“ vypráví o svém stěhování do Vlčic. Malá ves leží nedaleko Loštic, kde v roce 1979 uspořádal Pavel Alexandr Taťoun první výstavu svých maleb. O tři roky později se na výzvu československé sekce rádia BBC rozhodl zaslat do Londýna obraz s názvem „Komposice lásky“, který se stal součástí výstavy konané u příležitosti pětasedmdesáti let od založení stanice. „Pak přijeli tajní a vyptávali se, kdo mi dovolil poslat obraz na Západ. ‚Příště se zeptejte někde výš,‘ řekli mi!“ Ještě jedna výstava byla pamětníkovi povolena, konala se v roce 1984 v loštickém kulturním domě. Pak už ale měl od komunistických pohlavárů utrum.
V listopadu 1989 se bratr Petr zapojil do práce pro Václava Havla, se kterým se přátelil v disentu. Pavel Alexandr Taťoun mohl díky tomu svými obrazy vybavit provizorní prezidentskou kancelář na tehdejším Engelsově nábřeží (dnešní Rašínovo). Setkal se také s Olgou Havlovou, kterou doprovázel v roce 1992 na cestě do Itálie. „Zakládala Výbor dobré vůle a potřebovala se inspirovat, jak to ohledně postižených lidí chodí v zahraničí. Jeli jsme třemi auty a jedno z nich jsem řídil já,“ vypráví pamětník, který od devadesátých let mohl znovu svobodně vystavovat.
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
