Operní panorama Heleny Havlíkové (436) – Brněnský Jakobín jako pocta české hudbě a zpěvu
Brněnská inscenace vstupuje do kontextu, v němž jsou pryč doby, kdy nejen Rusalka, ale i opery Čert a Káča a právě Jakobín tvořily páteř repertoáru našich operních divadel. Jakobín vznikl ve Dvořákově vrcholném tvůrčím období. Poprvé zazněl v Národním divadle v Praze 12. února 1889. Druhá, dnes obvykle uváděná verze, měla premiéru až po Dvořákově návratu ze Spojených států 19. června 1898 a až do 90. let minulého století vznikla téměř každý rok nejen jedna, ale i tři inscenace.
Vidět však Jakobína v posledních letech v některém z našich deseti operních divadel je pohříchu velká vzácnost. Do loňska se v pražském Národním divadle hrála nápaditá inscenace Jiřího Heřmana z roku 2011 s vtipným nápadem spousty festovních dřevěných židlí v různých velikostech, čímž režisér obohatil výklad o různé úhly pohledu, jimiž jednotlivé postavy vnímají své okolí i sami sebe: na židličkách při vzpomínkách na dětství, zatímco na obří čtyřmetrové židli je jako na piedestalu usídleno panstvo. A nebýt tradiční pouti za operou do Divoké Šárky v roce 2017, kdy vidělo Jakobína na sedmnáct tisíc diváků, další nastudování bylo až v roce 2020 v Liberci, kde Jakobína pojali jako líbeznou pohádku, a loni v Opavě mu detailně rozehrané situace dodaly mile starosvětskou idylickou útěšnost.
Pokud jde o zahraničí – na rozdíl od Rusalky, která patří k nejčastěji uváděným českým operám, se Jakobín v podstatě nehraje. Je to výsostně národní opera a globalizovaný svět národním specifikům, přes proklamovanou chválu „jinakosti“ národních kultur, ve skutečnosti nepřeje.
Brněnská inscenace Jakobína je postavena především na hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Dostál hlavnímu tématu této opery, kterým je právě hudba – ať už jako klasicistní mozartovská serenáda, jak ji s milou ješitností nacvičuje hudbymilovný učitel Benda, nebo jako dojemný duet Julie a Bohuše, jimž byla v cizině útěchou česká píseň a která jim, coby v městečku nebezpečným cizincům, otevřela dveře Bendovy školy. A zejména pak jako něžná ukolébavka, s níž Julie konečně obměkčí starého hraběte a ten se smíří se synem považovaným za rebelujícího Jakobína. Klecker při premiéře rozezněl hudbu ve vyvážené kombinaci lyrického, komického i dramatického výrazu a plně vyzněla barvitost a vřelost Dvořákovy hudby.
Klíč k inscenování Jakobína se zdá být zdánlivě jednoduchý: laskavý humor, prosvětlený nadhled, hravost a důvěra ve Dvořákovu melodickou, srdečnou hudbu. Jakobín na libreto Marie Červinkové-Riegrové ale není jen neškodná idylka a rozhodně přesahuje dobu konce 18. století až do současnosti tématy zlovolného uplatňování moci, narušených rodinných vztahů, strachu z revolučního jakobínství i odvahy postavit se v podřízeném postavení nespravedlnosti. Až překvapí, jak je text libreta přes svou poněkud archaickou češtinu výsostně aktuální.
Režisér (a zároveň ředitel Národního divadla v Brně) Martin Glaser příběh otcovského odpuštění, panské nadutosti, mladé upřímné lásky a oslavy české hudebnosti nijak násilně neaktualizoval a nechal na divácích, aby si časové i významové přesahy sami domýšleli. Se scénografem Pavlem Borákem zvolil scénu sestavenou z podélných vln dřevěných hnědých pásů, které se díky moderní technologii jeviště Janáčkova divadla mohou elevací nahoru a dolů proměnlivě vlnit. Inscenaci tím dynamizují a vertikálně různorodě člení.
Tuto zvlněnou krajinu v prvním dějství do obrazu českého městečka doplňují po celé ploše jeviště roztroušené malé makety domů, kostela a zámku v pozadí a navozují tak představu dětství, do kterého se hraběcí syn Bohuš vrací. V druhém jednání školní třídu charakterizuje už větší maketa poměrně honosné dvoupodlažní školy s věžičkou a sada lavic a židlí s červeně obarvenými konstrukcemi jako ze současné třídy. Ve třetím jednání zámeckou síň tvoří naopak až předimenzovaná soustava sloupů a mezi nimi zdobné rokokové židle – opera se dle libreta odehrává v roce 1793.
Toto stylové „přeskakování“ se promítá i do kostýmů Davida Janoška, který si pohrával s dobovou módou a barevně zřetelně odstínil okrové a šedavé kostýmy sboru od sólistů: fialových pro Bohuše s Julií, „zelenavého fráčku“ pro Purkrabího a sytě modrých pro doslovnou rokokovou citaci oblečení hraběte Viléma z Harasova včetně fiží a bílé paruky s ruličkami nad ušima a copánkem a jeho služebnictva. Nicméně matoucí pro mě bylo, proč měla Terinka, dcera chudého učitele, bělostné šaty připomínající svým lesklým vzorem luxusní brokát a učitel Benda v černé haleně a paruce s polodlouhými vlasy vypadal jako černokněžník s dnes módními polobotkami na vysokých podrážkách. Neporozuměla jsem svícení a jeho změnám ani ve vztahu k situacím, ani k atmosférám.
Pohyb účinkujících po pohyblivých zvlněných pásech byl (i díky velkému počtu účinkujících na scéně s více než šedesátičlenným sborem brněnské opery a téměř dvacítkou dětí) rozmanitě proměnlivý, zároveň dozajista velmi náročný. Takže nezbývalo mnoho prostoru pro detailnější rozehrání situací a vztahů a režisér občas nechával sólisty zpívat nikoli v dialogu k partnerovi, ale „po staru“ čelně do hlediště.
Charaktery postav byly vyhraněné, někdy však na úkor mnohotvárnější plastičnosti. Role hraběcího purkrabího Filipa, ve které by měl basista vyvážit vážnost úřadu, zpupnost, směšnou zamilovanost a servilnost vůči vrchnosti, dostala v hereckém podání Jana Šťávy místy až zbytečně groteskně zkarikovanou podobu směšně cupitajícího náfuky. Pěvecky ovšem roli zvládl s přehledem. K fraškovité karikatuře směřovalo i pojetí Bendy v podání Petra Levíčka jako mírně potrhlého rtuťovitého učitele s hůlkou v ruce – pyšného na své skladatelské umění, přísného ke svým svěřencům, ale ustrašeného před vrchností. Byl by rád, kdyby jeho dcera sňatkem s purkrabím společensky „povýšila“.
Postavy Bohuše a Julie měly více vrstevnatější podobu, jakkoli ochuzenou o jejich milující vztah ke svým dětem, které zde, na rozdíl od většiny jiných inscenací Jakobína, rodiče na jejich cestě domů neprovázejí. Roman Hoza a Pavla Vykopalová vytvořili láskyplný manželský pár s upřímným vztahem k domovu i k hudbě nejen v duetu My cizinou jsme bloudili, ale i s přesvědčivou vroucností Julie v ukolébavce Synáčku, můj květe. Zároveň z obou vyzařovalo pevné odhodlání získat zpět přízeň otce, očistit se od lživých nálepek jakobínů a dobrat se svého nástupnického práva. Z hádky Bohuše s Adolfem, který se intrikami a dokonce i zatčením snaží svého synovce zbavit nástupnictví, i díky pěvecky vynikajícímu výkonu Tadeáše Hozy až mrazilo. Proč ale v tmavých brýlích a orientálně vyhlížejícím kostýmu vypadal Adolf až jako mafián, zůstalo nejasné.
Kontrast mladistvé rozvernosti a až mírně „nadrzle“ vzpurné odbojnosti páru Jiřího a Terinky postihli Aleš Briscein s pevným průrazným tenorem i pro výsměšnou písničku vůči purkrabímu Filipovi Znáte toho pána a Lucie Kaňková s mladistvým jasně znělým sopránem a půvabnou árií Ach Bože, božínku / Na podzim v ořeší, v níž se prolíná soužení nad tatínkovým nepochopením její lásky k Jiřímu s přiznáním, jak po něm touží. Basista David Szendiuch dal postavě až mladistvě křepce vykračujícího hraběte Viléma vznešenost, ale i povýšenost a zatrpkle hněvivou zaujatost vůči odvrženému synovi, aby po odhalení intrik přispěl ve třetím dějství ke zdárnému vyústění a obnovení láskyplného vztahu se synem, kterému rád předá rodové panství.
Shrnutí dobrých výkonů by ovšem nebylo úplné bez Sboru Janáčkovy opery pod vedením Pavla Koňárka a Dětského pěveckého sboru Brno pod vedením Valerie Maťašové.
Ti, kteří nebyli na premiéře Jakobína, mají až do dubna příštího roku možnost se na ni podívat díky záznamu přímého přenosu na webu OperaVision.
Antonín Dvořák: Jakobín
Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, kostýmy David Janošek, světelný design Martin Špetlík, pohybová spolupráce Martin Pacek, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Pavel Koňárek. sbormistryně Dětského sboru Brno Valeria Maťašová.
Osoby a obsazení: Hrabě Vilém z Harasova – David Szendiuch, Bohuš z Harasova – Roman Hoza, Julie, Bohušova žena – Pavla Vykopalová, Adolf z Harasova – Tadeáš Hoza, Purkrabí Filip – Jan Šťáva, Jiří – Aleš Briscein, Benda – Petr Levíček, Terinka, Bendova dcera – Lucie Kaňková, Lotinka, klíčnice – Jitka Zerhauová
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno, Dětský sbor Brno
Janáčkovo divadlo, premiéra 8. října 2023
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
