Zpět na výpis článků

DFKH: Mezi připomínkou bezmoci a eskapismem

Součástí programu Divadelního festivalu Kutná Hora jsou přibližně od poloviny doby jeho existence pravidelně také představení věnovaná dětem. Letošní ročník v tomto ohledu nebyl výjimkou. Zhlédnout zde bylo možné dvě loutková představení: inscenaci Za dveřmi divadelní skupiny FRAS a pohádku Sněhurka od divadla LokVar, která byla (kvůli zranění člena souboru) uvedena namísto původně avizovaného Kašpárek domek staví.

Přestože linie představení pro děti by se v rámci festivalu mohla zdát jako méně podstatná, zaslouží si zvláštní pozornost. Představení, která jsou oproti zbytku programu méně propagovaná i navštěvovaná a jimž pravděpodobně ze strany festivalu nebyla věnována tak důsledná dramaturgická péče, se totiž nakonec mohou ukázat jako ta nejvíce kontroverzní.

Řeč je především o inscenaci Sněhurky divadla LokVar. Zpracování obecně známé pohádky bylo v podání LokVaru postaveno na principu polemizování nad tím, kam a jak se má nebo nemá vyvíjet její děj. Loutkoherec Martin Veliký a loutkoherečka Lenka Veliká vystupovali v představení nejen v roli myslivce, královny, trpaslíků ad., ale také v roli jejich vodičů – samostatných postav: Veliký jako Petr Varga, autor pohádky, a Veliká jako náhodná paní z publika, která je nespokojena s průběhem a vyzvána, aby se do představení zapojila.

Dvě postavy, vtipný Petr Varga a konzervativní náhodná paní, zobrazovaly protiklad zapadající do schématu „Táta dělá srandu a máma nám to kazí.“ Rozdělení na „ženský“ a „mužský“ protipól bylo i jinak vícekrát podtrženo třeba jasným rozdělením rolí, kdy Veliká jako „paní“ měla hrát holky a Veliký jako Varga kluky nebo posměšnými vtípky o vaření a módě, ze kterých ženský element vycházel dosti stereotypizovaně a negativně.

Řešením konfliktu postav ohledně toho, zda hrát pohádku nově a vtipně, či „tradičně“, mělo být hlasování publika. Práce herců s prvkem náhody však nebyla předem dostatečně promyšlena. Tak se například stalo, že ačkoli publikum v jednu chvíli odhlasovalo, že trpaslíci jsou čistotní a mají doma uklizeno, Sněhurka, vedená Lenkou Velikou, záhy v domečku trpaslíkům stejně uklidila a ti se po návratu nesmyslně divili: „Jé to snad ani není náš domeček, vždyť je tady uklizeno. Ale my máme přece vždycky uklizeno.“ Vliv publika na vývoj děje byl pouze zdánlivý a vše (bez ohledu na výsledky hlasování) vždy směřovalo ke konzervativnímu řešení.

Představení tak v sobě neslo podprahovou opresi vůči dětskému divákovi a zprávu, že ačkoli dětem dáváme možnost se vyjádřit, jejich hlas nemá žádný reálný vliv, protože o důležitých věcech rozhodují dospělí a dětem nezbývá nic jiného, než se smířit s podřízenou pozicí. O to hůře inscenace vyznívá v kontextu divadelního festivalu, který se svým programem jinak zaměřuje na tvorbu překračující stereotypy v lince Y: CREATURES (který pro Divou bázi recenzuje Viktor Hájek zde) a inscenace tematizující útlak a násilí jako například Budete mať luft! (Slovenské národné divadlo) či Destrukce Divadla X10 (o obou inscenacích se dočtete v textu Zuzany Macourkové zde).

Ačkoli z tematického hlediska byla Sněhurka dle mého názoru kontroverzní, měla i svou silnou stránku, a to především v technické vynalézavosti vizuální složky, která se vyznačovala docela roztomilou hravostí. Příkladem je třeba postava kouzelného zrcadla, k jejímuž vytvoření byla použita gumová blána, do které se ze zadní strany obtiskoval lidský obličej, nebo rozkládací scénografie, jejíž rychlé proměny působily jako wow efekt.

V tomto ohledu Sněhurka nijak výrazně nezaostávala za druhým festivalovým představením pro děti Za dveřmi divadelní skupiny FRAS. Ve vizuální složce této inscenace byl hlavním a téměř jediným použitým materiálem papír – vyrobeny z něj byly kulisy i loutky, které svou dvojrozměrností připomínaly kreslený film. Celé představení podobě jako film také fungovalo. Na rozdíl od Sněhurky založené na neustálých odstupech zde bylo hlavní vnoření se do děje. S poměrně realistickým příběhem dvou malých lidí – Emy a Jáchyma, kteří se společně snaží přijít na kloub záhadě, co skrývá za dveřmi neobydleného bytu nevraživý, starý soused z horního patra – se bylo snadné ztotožnit.

Ani prostředí ani postavy se ničím zvláštním neodlišovaly od toho, co může být žitou realitou většiny diváků. Inscenace ale nezůstávala jen u toho. Realističnost se v ní mísila s imaginací a představení se místy měnilo v magickou podívanou, ve které myšlenky a emoce postav nabývaly vlastní fyzickou podobu. Strach Emy a Jáchyma ze starého souseda se realizoval jeho proměnou v gigantické monstrum a názory ostatních obyvatel domu se na scéně objevovaly v podobě vyskakujících bublin. Tato obrazná doslovnost pak působila zároveň kouzelně i humorně.

Napojení na představení nedokázaly zrušit ani některé nenadálé situace. Performeři byli schopni drobné technické problémy (jako rozbitá loutka či bortící se kulisy) pohotově řešit a začlenit je do děje. Jako celek bylo představení koherentní a energické. Vytvářelo vlastní celistvý vesmír, ne tak odlišný od toho našeho, ve kterém se ale věci mohou dít i jinak, prostor, v němž se dá bezpečně ukrýt, chvíli prožívat život někoho druhého a nemyslet přitom na ten vlastní.

FOTO: DFKH