Recenze: Překvapivý hit Netflixu. Ještěr je pomalý napínák

Film, ve kterém nikdo neviděl hitový potenciál, pozoruhodně rozdělil kritiku a diváky. Zatímco zámořská kritika po festivalové premiéře Ještěra v Torontu nešetřila kritikou a strefovala se do příliš „nařaseného“ vyprávění a toporné ponurosti, fanoušci si případ vraždy realitní makléřky v jedné malé americké komunitě, kde každý zná každého, rychle zamilovali. Důvody se obvykle stáčí k jedinému bodu: výkonu mexického tvrďáka s hadím pohledem Benicia del Tora.

Netflix své „originals“, tedy tzv. původní tituly, skládá částečně z filmů, na jejichž výrobě se aktivně podílí jako producent, částečně ze snímků, na které zakoupí distribuční práva. Ještěr patří spíše do druhé skupiny, to však neubírá nic z jeho důležitosti. Mezi stagnující filmovou nabídkou platformy, do které nedávno přibyl třeba až tragikomicky špatný migrační survival thriller Uprostřed ničeho nebo pozoruhodně prostoduché (ale totálně odzbrojující) polské melodrama Mastičkář, působí Ještěr jako výhružné a efektivně se pohybující zjevení s vlastním stylem.

V souvislosti s rozvážným a potemnělým thrillerem se často zmiňují jména jako Denis Villeneuve či David Fincher. Singerův debut je skutečně může připomenout způsobem, jakým kolem diváka utahuje smyčku úzkosti, korupce a podezíravosti. Villeneuvovo mistrovské Zmizení připomene Ještěr i pečlivým portrétem malé komunity, kterou pomalu nahlodává tragédie v podobě vraždy.

Do známé receptury existenčního, trudného thrilleru ale Grant Singer přidává osvěžující humor, který vychází ze způsobu, jakým rezignuje na efektní zauzlování zápletky a hledání šokujících zvratů. Jeho film zůstává při zemi. Metodicky inscenovaná a budovaná scéna vraždy je pomyslným vrcholem žánrového vzrušení, kterému se film přiblíží až v samém závěru, kdy z detektivky, v níž jde o hledání vraha, přepne do konspiračního thrilleru, v němž možná nikdo není tím, kým se zdá.

Grant Singer mnohem víc pozornosti věnuje prostředí, kde k vraždě došlo – zneklidňujícím způsobem úhledné maloměstské komunitě v městě Scarborough v Maine a kamarádské partě místních policajtů – a hlavně vyšetřovateli zločinu. Detektiv Tom Nichols je rozvážný, seriózní chlapík, který do sousedského prostředí Scarborough přichází jako částečný cizinec. Má sice za ženu místní rodačku, ale do místního policejního sboru vstupuje s nenápadným cejchem člověk zapleteného do korupčního skandálu. Ten se sice týkal jeho dlouholetého parťáka, ale opravdu Tom o ničem nevěděl?

Film i postava drží diváka úmyslně na distanc a nikdy mu plně nevyjdou vstříc tím, že by dávaly jasné a ucelené výpovědi nebo směřovaly vyprávění vstříc atrakcím, které by vyšetřování brutální vraždy atraktivní ženy mohlo nabízet. Odtud právě vychází zvláštní, úsporný a sarkastický humor, který temného tónu občas užije k nečekaným kličkám. Scéna, kdy Tom za doprovodu hutného soundtracku hledí na monitor, nevrcholí očekávaným pohledem na fotky zohavené mrtvoly, nýbrž na vodovodní baterii, do které se detektiv, v době případu renovující vlastní dům, zamiloval na místě činu.

Lehký dozvuk absurdity, která provází kroky vyšetřovatele, je všudypřítomný. Del Torův Tom tak není žádným nihilistickým filozofem, jakého známe z první řady kultovního seriálů Temný případ, není ale ani otevřeně komickou postavou. Je velmi lidský v tom, jak se v neznámém terénu komunity i komplikovaného případu pohybuje. Jeho snaha zůstat seriózním tvrďákem i ve chvíli, kdy chorobně žárlí na svou energickou ženu Judy, v sobě má polidšťující element. Ten ještě zvýrazňuje precizní výkon Benicia Del Tora, který přesně vyvažuje tvrdost a zranitelnost. Jeho Tom v sobě má nádech existenciální komiky bratří Coenů, zároveň z jeho ještěřích očí mrazí.

Ještěr skutečně místy doplácí na to, že jde o film debutanta, který chce za každou cenu vést příběh bez kompromisů a upírat tím divákovi potěšení z přímočarosti. Prudký střih často nechává věci nedořečené, s blížícím se rozuzlením potměšile přenáší pozornost do jiného prostoru, k jiné příběhové linii. Tohle kličkování se zejména v závěru stává trochu zbytečným taháním času, protože samotné rozřešení vraždy a konspiračního spletence je patrné až příliš dopředu.

Jenže i tady má Grant Singer v ruce silnou poslední scénu, v níž se prolíná násilí a černý humor pramenící z prostředí, kde pod tenkou slupkou luxusu číhá shnilé jádro. A hlavně disponuje postavou, která se závěrečným střihem nechává diváka uhranutého charakterem na morálním pomezí, jenž za nečitelnou tváří nejspíš skrývá víc, než kolik je ochotný film doslovně odhalit. V tom zůstává věrný svému názvu.