V roce 2041 se na světě dál prohlubují sociální nerovnosti, což vede k nárustu násilí ve společnosti. Naštěstí došlo k technologickému pokroku natolik výraznému, že v případě úmrtí násilnou smrtí lze stejně jako u počítačového softwaru využít bodu obnovy, kdy po zálohování malým kolečkem, co se dává za ucho, bude daná osoba opět oživena. Člověk nemusí být špičkový scenárista, aby rozpoznal obrovský, mezinárodně srozumitelný potenciál téhle myšlenky, která nabízela široké spektrum cest, jakými by se dalo při jejím zpracování vydat. Tvůrci nechtěli příběh překombinovat, jenže do jisté míry se právě tohle stalo. Proč? Zčásti kvůli filmařské nevyzrálosti, zčásti kvůli absenci ideálně během expozice jasně stanovených pravidel, protože právě to by mělo být základem každé kvalitní sci-fi.

Tvůrci českých filmových komedií 21. století mají na jednu stranu výhodu, že mají od koho opisovat, protože těch komedií se točí v současné době obvykle přes deset ročně. Na druhou stranu se však ukazuje, že opisují špatně, neboť se nedokážou vyvarovat chyb, které z nějakého důvodu považují za přednosti, ba snad dokonce za předpoklad komerčního úspěchu (např. použítí sprostých slov ve scénách, kde to není potřeba, a často navíc v podání postav, s jejichž charakterem se něco takového vůbec neslučuje). Ti, kdož stojí za Bodem obnovy, který chce být zcela seriózní, neměli v naší kotlině možnost se kdekoli inspirovat. Vždyť obdobně seriózně laděný žánrový počin – nepočítáme-li Akci Bororo nebo „kraťas“ Jsem brána, který Robin Kašpařík natočil podle předlohy od Stephena Kinga – u nás nevzniknul od Ikarie XB-1. Marťanské lodě, pod kterými je také podepsaný scenárista Zdeněk Jecelín, přece nejsou sci-fi, byť se tak podle názvu tváří.

Bylo tedy nutné se poohlédnout po zahraničních zdrojích, nicméně rozpočet, jaký měl Gareth Edwards u Stvořitele, pochopitelně k dispozici nebyl. Přesto tenhle český snímek vychází ze vzájemného souboje lépe. Třeba proto, že se do ztracena nevytratila ona myšlenka související s názvem. Neomezené finanční možnosti, jak opět ukázal zmíněný hollywoodský biják, můžou být i kontraproduktivní, neboť dovolují realizovat jakýkoli stupidní nápad. Někdy se ale dá absence peněz dohnat kreativitou, což se vlastně v případě Bodu obnovy neděje v očekávané míře. Nutno podotknout, jelikož tvůrci natáčeli mimo jiné v Srbsku, tak tamní rodák Lazar Bodroža to se svojí A. I. Rising dohnat kreativitou dokázal. Důvod bude zřejmě ten, že touto podívanou na poli celovečerního filmu debutuje vícero lidí na důležitých postech, včetně režiséra Roberta Hloze.

 










 

Hodně se v souvislosti s Bodem obnovy mluvilo o Minority Report nebo Blade Runnerovi (recenze na FDb už 8.10.), jehož vliv se opravdu nedá přehlédnout (nejen viz ta velká společnost). Vysledovat by se dala také jistá podobnost s Demolition Manem, bo existuje možnost přidat po oživení dárek v podobě nějaké dovednosti/znalosti, např. cizího jazyka. V uvedeném dílku se Sylvestrem Stallonem, Wesleyem Snipesem a Sandrou Bullock šlo o něco podobného – kupříkladu hlavní hrdina John Spartan se stal po vyndání z „mrazáku“ mistrem v pletení. Nicméně asi nejvíc a nejčastěji se během sledování vybaví Já, robot, nejen proto, že tam taky bylo možné natrefit na hologramy a že i tam byl hlavní hrdina detektiv.

V tomto případě jím je žena, detektiv Trochinowská. Teď nebude od věci se zastavit a udělat drobnou odbočku. Třebaže si všímáme, že za Bodem obnovy stojí dost práce, na jednom se věru nezapracovalo. Konkrétně jde o jména postav. Vedle Trochinowské potkáme Kurlstata, Dudkovou (hraje Dušková), Tofflera a samozřejmě Rohana s Mansfeldem, na nichž od začátku něco neštimuje. Že by tím chtěl režisér vyjádřit svůj odpor ke šlechtickým rodům? Ani na mezinárodní srozumitelnosti přece tahle jména filmu nepřidají. Stejně tak by možná bylo záhodnější natáčet pouze s českými herci a herečkami.

 










 

V této souvislosti se dostáváme k dalšímu nedorazu, který představuje nepřehlédnutelný fakt, že herecké projevy působí značně teatrálně. Jako bychom nesledovali postavy z masa a kostí, nýbrž prostě jen herce, kteří odříkávají svůj text ze scénáře. Zvláštní je, že to platí i pro zkušené borce typu Matěje Hádka, Karla Dobrého a Václava Neužila, kteří u nás jinak patří k těm absolutně nejlepším. Pravda, našly by se dvě výjimky. Jedna se jmenuje Jan Vlasák, u kterého to spíše bude dáno tím, že nemá mnoho prostoru (a nutno dodat, že nevypadá na to, že letos oslavil 80). A druhá bude Iveta Dušková v roli tetičky, která se s některými dalšími rozhodla žít pěkně postaru na odlehlé farmě, tj. daleko od vymožeností moderního světa – jako se to děje ve Vesnici. Jestli mělo být záměrem, že ti, kdož se nechávají zálohovat, se díky využívání této umělé inteligence blíží ve svém jednání spíše robotům, pak to byl záměr pozoruhodný.

Obávám se ale, že takhle to režisér nezamýšlel. Tak jako nezamýšlel, že v tomhle světě existují vedle možnosti nechat se obnovit zřejmě sérum nebo nějaký čip pravdomluvnosti, jelikož Em Trochinowská při konfrontaci s potencionálním zločincem z teroristického hnutí Řeka života (něco jako Nový Džihád nebo IRA nebo ETA nebo Frakce Rudé armády) vůbec nepočítá s variantou, že by jí mohl lhát, přestože ví, že v případu masakru členů orchestru, jehož součástí byl její manžel, existuje taky „verze pro veřejnost“, která upravuje, co se doopravdy stalo. Lépe se dalo pracovat i s tím, že ona najednou, vzhledem k viru a neplatným zálohám, zase pociťuje strach ze smrti. Andrea Mohylová v téhle hlavní roli rovněž doplácí na nejisté režijní vedení, jinak ovšem není nejmenších pochybností o tom, že jde o velmi dobrou herečku, jaká nepostrádá charisma a navíc je takříkajíc „neokoukaná“, tudíž se můžeme těšit na to, až ji znovu uvidíme na stříbrném plátně.

Ve filmu řeší absolutní vraždu. Ne toho týpka, co před ní seskočil z vysokého baráku, nýbrž vedoucího výzkumu institutu obnovy a jeho ženy. Jenže, jak se ve světě, kde je možné se nechat zálohovat, říká: „Nikdo není mrtvý, dokud není doopravdy mrtvý.“ Někdy se totiž dá obnovit duše a tělo z kopie staré déle než těch osmačtyřicet hodin, jenže to s sebou nese určité nesnáze. Bohužel, ve vyprávění Bodu obnovy se vyskytují závažné trhliny v podobě chybějících záběrů či dokonce celých scén, které by ukázaly, jak přesně probíhá skutečná obnova, tj. nikoli ta alternativní v kádi. Například když jedna postava ve svém bytě zastřelí druhou, vrátí se tato zastřelená zase zdravá, tj. neuvidíme moment, jak ji přivedou zpátky k životu.

  











 

Zatímco v Já, robot se nacházíme v roce 2035 a v Minority Report v roce 2054, tady je to rok 2041, tudíž pouhých 18 roků daleko, resp. blízko. Nemusíme se teď bavit o tom, že obnovování, jak jej vidíme ve filmu, v té době bude téměř určitě ještě velmi nereálné (to se jeví pravděpodobnější možnost Transcendence). Tvůrci díky tomu nemuseli dlouze polemizovat nad promyšlenými futuristickými kulisami – bohatě postačilo pár futuristických vychytávek jako hologramy, měnění nápisu v papírových novinách (viděno už v Minority Report), posouvání údajů na obrazovce nikoli dálkovým ovladačem, nýbrž prstíčkem ... a samozřejmě komunikace skrze text na zubech. Samotná vizuální stránka není něčím, z čeho by nám měla spadnout brada, ač se z ní dá vystopovat vliv současné jihokorejské kinematografie, jelikož ve zmíněné asijské zemi režisér studoval. Kamera na sebe navíc někdy zbytečně přespříliš upozorňuje. Jako by Filip Marek říkal: „Podivejte, jak hezky umíme s lidma z mojí camera crew švenkovat!“ Umějí, ale příběhu to nepomáhá.

Bod obnovy zkrátka není „nejlepší česká sci-fi za posledních sto let,“ jak tvrdí Václav Neužil. A nebude jí ani v roce 2078, tj. 101 roků po vzniku Zítra vstanu a opařím se čajem. Připomeňme si, že letos jsme už v kinech vlastně jednu českou sci-fi viděli. Jmenuje se Brutální vedro a její režisér Albert Hospodářský s ní vyvolal větší zájem o svůj další projekt, třebaže nepochybně pracoval se znatelně nižším rozpočtem a vydal se artovějším směrem. To, že tady máme domácí dílko ryze spadající do oblíbeného žánru, jehož oblíbenost stvrzuje i Future Gate Festival, by nemělo automaticky znamenat, že budeme skákat nadšením do stropu. Avšak obrovsky významný odkaz Bodu obnovy spočívá v tom, že filmaři pod ním podepsaní dokázali, že také v našich zeměpisných šířkách to jde udělat tak, aby to nepůsobilo nechtěně směšně. Ale současně se nelze zbavit dojmu, že také v našich zeměpisných šířkách to jde udělat líp.

FOTO: Bioscop