Kauza Fremr dopadla tak, jak měla. I za minulého režimu měl soudce prostor chovat se slušně, říká Baxa
Josef Baxa je předsedou Ústavního soudu dva měsíce. Ve velkém rozhovoru s Deníkem N se ohlíží za událostmi, které předcházely jeho jmenování do této prestižní funkce. Některé tehdejší otázky senátorů označuje za „bizarní“. „Byl jsem zklamán,“ říká o diskuzi v senátním ústavně-právním výboru. Jak hodnotí kauzu Roberta Fremra? Proč se debata o předlistopadové justici neuskutečnila už v devadesátých letech? A proč by veřejnost měla o soudcích vědět „skoro všechno“, a to i v souvislosti s Pavlem Simonem?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Na co se v rozhovoru ptáme:
- Jak Josef Baxa vnímá společenskou debatu o předlistopadové justici?
- Co si myslí o kauze Roberta Fremra?
- Proč podle něj nepřišla reflexe komunistického soudnictví dříve?
- Jak hodnotí nominační proces kandidátů na ústavní soudce?
- Co si myslí o pochybnostech spojených se soudcem Pavlem Simonem?
Na začátku tohoto týdne odeslal Ústav pro studium totalitních režimů v čele s historikem Petrem Hlaváčkem na Pražský hrad hotovou zprávu o normalizační justici. Nejprve se měla týkat jen soudce Roberta Fremra; poté co se vzdal nominace na ústavního soudce, bylo zadání rozšířeno. Co od té zprávy čekáte?
Především je škoda, že historici „čekali“ na zadání od prezidenta, aby popsali poměry v předlistopadové justici. A nemyslím teď padesátá léta, ale normalizaci.
Ta mohla a měla být dávno popsána nejen jako podklad pro zúčtování s konkrétními soudci a prokurátory, ale pro poučení ostatním. Jaké byly motivace těch, kteří neobstáli nebo selhali, a jak se toho do budoucna vyvarovat.
To platí o historii obecně – je důležité se jí věnovat, abychom ji nemuseli opakovat.
Nemysleme si, že v jiných systémech, než byl předchozí režim, nemohou nastat situace, kdy soudci budou opět vystaveni nějakým tlakům. V systémové rovině musíme vytvářet překážky pro ovlivňování konkrétních soudců, ale přestože budeme mít skvělé instituce a dokonalé procedury, zárukou soudcovské nezávislosti a nestrannosti je nakonec každý soudce sám.
Kdyby se s tím začalo v devadesátkách, kdy všichni aktéři byli takříkajíc k dispozici, bylo v živé paměti, co kdo dělal, jak to dělal, proč to dělal, bylo by to asi cennější a důkladnější.
Teď budeme omezeni na studium archivních dokumentů, starých spisů, rozsudků, vyprávění lidí, kteří ještě žijí. Ještě to sice není justiční archeologie, ale bude to mít asi nižší vypovídací hodnotu a objektivitu.
Proč se s tím podle vás nezačalo dřív?
To by mě samotného zajímalo. Je to samozřejmě širší společenská otázka: proč společnost nebyla ochotná podívat se do zrcadla a říct, že takoví jsme byli.
A poctivě, upřímně vysvětlit, proč jsme chodili k volbám, proč jsme se chovali konformně – s výjimkou hrstky disidentů a s výjimkou těch, kteří tady nechtěli být a z této země odešli.
Můžeme si říkat, že jsme žili své životy, jezdili jsme na chatu, chodili na fotbal, věnovali se koníčkům, rodině. Svůj díl odpovědnosti na tom, že tady takový režim byl, ale nese každý.
I v předlistopadové justici se něco říkalo na schůzích a poradách, a něco jsme si říkali mezi sebou.
Čekal jsem – a to bylo jedno z mých prvotních zklamání, které následovalo po étosu začátku devadesátých let –, že
