Jen dvě české zpěvačky zazářily v Carnegie Hall ne jednou, ale hned dvakrát

Jen dvě české zpěvačky zazářily v Carnegie Hall ne jednou, ale hned dvakrát

Tisk

carnegje200Vystoupit v proslulé newyorské Carnegie Hall je snem a metou mnoha umělců, ale podmínky jsou tvrdé. I když se dramaturgie soustředí především na vážnou či komorní hudbu, nicméně šanci mají i špičkoví interpreti jazzu, rocku, popu či muzikálu. O to víc nás může těšit, že se vedle světových es prosadili i čeští špičkoví umělci. A pokud se budeme zajímat o ženské interpretky, tak dvě z nich v této hudební „svatyni“ vystoupily nejednou.

Je pravda, že z českých umělkyň předvedlo své umění v Carnegie Hall už několik. Pěvkyně Ema Destinnová tu zazpívala už 15 dubna 1915, kdy za doprovodu newyorské filharmonie řízené Josefem Straussem uvedla části Smetanova Dalibora i Čajkovského Patetickou, později tu zpívala Jarmila Novotná, a ještě mnohem později tu slavily úspěchy harfistka Jana Boušková, Eva Urbanová, Iva Bittová, Helena Vondráčková a Dagmar Pecková. A právě dvě posledně jmenované interpretky zde vystoupily ne jednou, ale hned dvakrát.

Elegantní a pěvecky brilantní Helena Vondráčková

V případě Heleny Vondráčkové to bylo prvně v roce 2000, kdy byla hostem Karla Gotta. „Velmi mě to od Karla potěšilo a vážím si toho dodnes. Byla jsem nervózní, měla jsem strach, jestli to pro mě není příliš velké sousto,“ vzpomíná zpěvačka. Ale bála se zbytečně. S Gottem rozvášnili obecenstvo tak že je nechtělo pustit z podia. Vedle svých největších hitů v několika jazycích nakonec zazpívala legendární Sinatrův evergreen New York, New York a sklidila frenetické ovace.

Podruhé zazpívala s Carnegie Hall v roce 2005. I tentokrát to bylo s Karlem Gottem, ale už tam nebyla jako host, bylo to „půl na půl“. Opět to bylo v Isaac Stern Auditorium a byl to velký úspěch. Všichni zainteresovaní a zúčastnění se shodli na tom, že Helenin a Karlův druhý newyorský koncert měl jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru. Také podle pochvalných kritik, které plnily krajanské listy ještě několik dnů po koncertě, podali oba zpěváci své životné výkony. Mimochodem, Helena Vondráčková během večera oblékla čtyři nové nádherné róby z dílny Tatiany Kovaříkové.

„Bylo to určitě mnohem lepší než poprvé před pěti lety,“ tvrdila krátce po příletu domů Helena Vondráčková. „Tehdy jsme se s Karlem vlastně sezpívávali. Teď podruhé už to bylo jiné. Byť měl člověk počáteční trému, tentokrát jsme byli mnohem jistější, semknutější a v daleko větší pohodě. To už jsme měli za sebou úspěšné společné turné, které trvalo dva roky, a za zády skupina Boom! Band!, kterou důvěrně známe a která i v Carnegie Hall zahrál naprosto skvěle.“

A byl to tehdy Karel Knechtl, který k Helenině vystoupení v Carnegie Hall v roce 2000 napsal: „Karel Gott vytvořil svým prvním blokem písní atmosféru, do níž Helena vplouvá jako skutečná supestar, pěvecky brilantní. K mnoha jazykům, v nichž dosud zpíval Karel Gott, přidává Helena francouzštinu. Při polské písni burácí v sále přítomná polská menšina. Další z vrcholů večer: Indiánská píseň lásky – duet v tomto pěveckém obsazení zazněl vůbec poprvé, oba zpěváci hýří bravurní hlasovou technikou a výsledný dojem umocňuje hloubku citu a něhy. Závěrečná směs lidovek byla v Gottově repertoáru trochu překvapující, ovšem doslova fascinující byla atmosféra v sále. Místo rozjuchaného krajánkovství a organizovaného rádobyoptimismu ovládla sál magická nálada nostalgie a krásného smutku, zvlášť když se ke dvojhlasu protagonistů přepojil třetím hlasem Slávek Talián, jinak hornista Karel Gott Bandu. Při jejich Tálinském rybníku bez doprovodu zírali v němém úžasu rovněž členové služby Carnegie Hall černé pleti. A vůbec poprvé jsem viděl i slzu v oku Karla Gotta. Po vteřinové pauzičce ohlušující potlesk.“

carnegie foto 1

Dagmar Pecková si podmanila americké publikum

Dvě mimořádná vystoupení zažila v Carnegie Hall samotná Dagmar Pecková. Jedno proběhlo v roce 2002, druhé v roce 2004. Krásně o tom vypráví samotná pěvkyně: „Isaac Stern Auditorium má 2800 míst. Když jsem dostala pozvání od světově proslulého orchestru (patří do první desítky těch nejlepších) a jeho tehdejšího šéfdirigenta Christopha von Dohnanyi na turné s tímto hudebním tělesem po východním pobřeží Ameriky (New York, Boston, Washington a další místa), splnil se mi velký sen, notabene, když jeden z koncertů se tehdy uskutečnil i v modle všech koncertních pěvců, v Isaac Stern Auditoriu v Carnegie Hall. Bylo úplně plno. Zpívala jsem tam tehdy Folk Songs od Luciana Beria. Jedenáct písní v různých jazycích. Kromě americké angličtiny, francouzštiny a italštiny se tam zpívá ještě v různých exotických jazycích, jako je arménský, azerbejdžánský, sicilské, nebo sardinské nářečí a jiné. Byl to obrovský úspěch. Nadšení publika nebralo konce, což mi samozřejmě velmi lichotilo. Protože člověk na tomto pódiu nestojí jen sám za sebe, ale reprezentuje i zemi, ze které pochází. Christoph von Dohnanyi mě pak přizval i do dalších projektů jak Clevelandského orchestru (Mahlerova Píseň o zemi), tak i po Evropě.“

Dva roky na to Dagmar Pecková dostala pozvání na písňový recitál s Irwinem Gagem. Ten se uskutečnil opět v Carnegie Hall, tentokrát v intimnější Weill Recital Hall. Na programu byly převážně písně Antonína Dvořáka, které se objevují i na CD Supraphonu. „Američané Dvořáka milují a moje interpretace jeho vokálních děl se setkala opět s ovacemi publika,“ dodává slavná pěvkyně.

carnegie foto 2

Hudební „svatyně“, to je Carnegie Hall

Historie praví, že první návštěvníky přijala Carnegie Hall před 132 lety, přesně 5. května 1891, tehdy ještě pod jménem Music Hall. Teprve po dvou letech byla přejmenována na počest mecenáše Andrewa Carnegieho (1835-1919). Budova na Sedmé avenue, která je vyhlášená svou skvělou akustikou, se začala využívat již v dubnu 1891. Oficiálně byla ale "pokřtěna" až květnovým koncertem, na němž Newyorskou filharmonii řídil ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij. Carnegie Hall se stala jednou z posledních velkých staveb ve městě, která byla postavena ještě bez použití ocelové konstrukce. Z cihel a pískovce ji v italském renesančním slohu navrhl americký architekt William Tuthill.

Carnegie Hall má tři koncertní sály. Největším je Main Hall (Hlavní sál), nazývaný také Isaac Stern Auditorium. V roce 1997 byl pojmenován po houslistovi Isaacu Sternovi, který v 60. letech minulého století pomohl zachránit budovu před demolicí. Main Hall má pět podlaží, návštěvníci s lístky až na horní balkony tak musí vystoupat po 137 schodech. V síni se nachází 2804 sedadel, předsálí zdobí podepsané portréty největších umělců klasické hudby.

Druhou síní je dřívější Recital Hall (Sál pro sólové koncerty), nyní pojmenovaný jako Zankel Hall. Prostory, které po určitou dobu sloužily i jako kino, byly po rekonstrukci znovu otevřeny v roce 2003. Sál má 599 sedadel.

Nejmenším prostorem je pak Weil Recital Hall, komorní síň s 268 sedadly. V Carnegie Hall, která každoročně pořádá kolem 250 nejrůznějších představení, se nachází také nahrávací studio, archiv, muzeum a řada zkušeben pro umělce.

Do historie této „hudební svatyně“ se zapsal rok 1893, kdy zde měla světovou premiéru Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka. Na pódiu Carnegie Hall se v následujících letech vystřídali ti nejlepší z nejlepších: Sergej Rachmaninov, Vladimir Horowitz, Arthur Rubinstein, Enrico Caruso, Leonard Bernstein či Plácido Domingo. Vystoupili zde také Billie Holidayová, Duke Ellington, Ella Fitzgeraldová, Frank Sinatra, Liza Minnelliová, Beatles či Rolling Stones.

Ani čeští a slovenští umělci nepřišli zkrátka. Antonín Dvořák tam světu představil svou neslavnější symfonii, Novosvětskou. Potlesk si vychutnal houslista Jan Kubelík, klavírista Rudolf Firkušný, později také klavírista Ivan Moravec, Kühnův dětský sbor, Česká filharmonie, Talichovo kvarteto, skupina Elán nebo letos mladý swingový zpěvák Jan Smigmator

Dostat se do Carnegie Hall není přitom jen tak. O programu a účinkujících rozhoduje umělecká rada, která zvažuje, kdo je hoden pozornosti hýčkaného newyorského publika. K povinnostem zájemce o vystoupení patří i shánění financí. Management síně totiž nevyplácí klasický honorář, nehradí náklady. Už samo vystoupení na prknech Carnegie Hall se považuje za dostatečnou odměnu, na níž se dá stavět další mezinárodní kariéra a umělecká prestiž.

Rodina ocelářského magnáta Carnegieho vlastnila halu až do roku 1925, kdy ji vdova po zakladateli prodala Robertu Simonovi, podnikateli v realitách. Jeho syn v 50. letech minulého století nabídl Carnegie Hall k prodeji Newyorské filharmonii, která si ji každoročně předplácela. Město však dva koncertní sály podporovat nemohlo, budově hrozilo, že bude muset uvolnit místo mrakodrapům. Nakonec však New York za pět milionů dolarů nyní památkově chráněnou koncertní síň koupil.

carnegie foto 3

Robert Rohál s použitím textu ČTK

Zdroj foto: archiv


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

O životě a práci Ivany Andrlové

andrlova 200Když jsem hledala informace o ní a o tom, co dneska dělá hvězda televizních inscenací a pohádek Ivana Andrlová, nebylo to vůbec jednoduché. Bulvární zprávy nevyhledávám a ostatní se ve velké míře opakují. Jako by krásnou princeznu opravdu někdo ...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Z archivu...

Čtěte také...

Na prázdniny do Prahy a za Dyzajnem

Dyzajn market prazdniny 200Prázdninový Dyzajn market se uskuteční 1. a 2. srpna na holešovickém Výstavišti v Praze. Svou tvorbu představí 130 tvůrců z České republiky, Slovenska, Maďarska, Rakouska a Německa. Designéři, kteří jsou obvyk...


Literatura

Ochutnávačka. Práce plná laskomin?

Ochutnávačka, perexMilujete jídlo? Pak vám možná povolání ochutnávače připadá jako ideální zaměstnání. Jenže to rozhodně není. Ne v případě Magdy, hlavní hrdinky románu z druhé světové války. Ano, ochutnala spoustu laskomin, ale každé sousto ji mo...

Divadlo

Tři mušketýři ve Zlíně: klasika v komediálním hávu

MDZ Tri-musketyri200Poslední premiérou v rámci sezóny 2023/2024 Městského divadla Zlín bude světová klasika z pera Alexandera Dumase Tři mušketýři v nové komediální adaptaci současného amerického dramatika Kena Ludwiga, jehož titul Baskerville: Záhada...

Film

STALO SE: může se to stát i ve skutečnosti?

altStalo se je celkem nový a dost zajímavý film. I když na něco podobného by šel třeba s holkou do kina asi jenom úchyl nebo někdo, kdo si nepřečetl pořádně o čem to bude.

...