I tak se mimo jiné prezentovala na nedávné soutěži Babička roku Olomouckého kraje její vítězka Jana Špičková.

„Chtěla jsem toho z gymnastiky předvést mnohem víc, ještě před pár lety jsem zvládla kotrmelce, provaz i přemety, ale moje doktorka mi to zakázala. Musím se držet, má páteř a klouby už trošičku vypovídají službu,“ usmívá se sedmašedesátiletá obyvatelka obce Slatinice-Lípy na Olomoucku.

Krajská vítězka bude 24. října bojovat na olomouckém Výstavišti Flora o prvenství v celorepublikovém kole, kterého se zúčastní babičky nejen z Česka, ale i Slovenska a Polska.

Porotu zaujala svou veselostí a vitalitou, té má Jana Špičková na rozdávání. V domě si zařídila malou posilovnu a dvakrát denně cvičí. Navštěvuje také klub seniorů a vystupuje na různých akcích v regionu.

„V rámci Senior klubu Slatinice-Lípy máme taneční soubor. Je nás dvanáct holek, věkový průměr máme vysoký – nejmladší člence je 64 let a té nejstarší 80. Pravidelně se scházíme, nacvičujeme choreografie, šijeme si kostýmy a jezdíme vystupovat, kam si nás pozvou. Moc nás to všechny baví,“ svěřuje se seniorka.

„Když se udržujete v kondici, je věk jen číslo“

Největší úspěch měl zřejmě kankán a představení Lázeňští šviháci, s nímž soubor vystoupil též v rámci doprovodného programu soutěže Babička roku. Do té se proto Špičková z hecu přihlásila.

Jana Špičková na soutěži Babička roku Olomouckého kraje vystupovala se souborem Senior klubu Slatinice-Lípy, na snímku představení Lázeňští šviháci.

„Říkala jsem si, že když už budeme na místě vystupovat, tak to zkusím. Sranda musí být,“ vtipkuje. Ani ve snu ji nenapadlo, že vyhraje.

„Na místě bylo tolik zajímavých babiček. Předváděly ledacos, ale je pravda, že cvičil málokdo. Možná to porotu zaujalo,“ přemítá žena, pro niž byl pohyb odmalička na prvním místě.

„Moji rodiče byli velcí sokolové, všichni jsme cvičili na Strahově. Pohyb mi pomáhá udržovat se fit a zvládat všechny životní peripetie i fyzicky náročnou práci. Když se udržujete v kondici, cítíte se mladší a váš věk je jen číslo, které nic neznamená,“ vypráví vitální důchodkyně. K pohybu vedla i svého syna a dvě dcery a teď rovněž vnoučata.

Narodila se a dětství prožila v Olšanech u Prostějova, do Slatinic-Lípy se přestěhovala až s manželem. Zde si pořídili rodinný dům se zahradou a vychovali své tři děti.

Rovněž tu Jana Špičková po rodičovské dovolené našla novou práci – ač vyučená v oboru brašnář a sedlář-čalouník, dodělala si rekvalifikační kurz a nastoupila do Lázní Slatinice jako kuchařka. Vařila tam pak dlouhých třicet let.

Sbírá kraslice, anděly či slony

Za velké štěstí považuje, že má své děti i vnoučata poblíž a mohou se navštěvovat.

„To je to nejdůležitější, když je rodina pohromadě a všichni zdraví. Jsou tři věci, bez nichž nemůžu žít: bez dětí, květin a lásky,“ vypočítává seniorka, která ráda zahradničí, mimo jiné pěstuje okrasné kopřivy.

Jana Špičková mimo jiné ráda zahradničí, pěstuje například okrasné kopřivy.

Po domě má také sošky andělů a už 35 let sbírá kraslice – její sbírka čítá 280 kousků a zahrnuje pětadvacet technik – od slámové přes voskovou, vyškrabovanou a drátkovanou až třeba po háčkovanou nebo malovanou.

„Kraslice mám ve všech velikostech, od těch nejmenších, což jsou vajíčka papouška horského kouřového, až po vejce ptáka nandu,“ popisuje. Největší úlovek ovšem získala až letos v květnu.

„Je to kraslice z pštrosího vejce zdobená slámou. Pořídím jí okrasný stojan a vystavím si ji. Tím bude má sbírka kompletní,“ pochvaluje si.

Po vážné nemoci se vrhla na pomoc druhým

V životě to ale neměla vždy jednoduché. Ve 45 letech vážně onemocněla a měla strach, že zemře.

„Modlila jsem se a prosila za to, abych mohla žít, abych se dočkala vnoučat. Tehdy jsem si slíbila, že když to ustojím, budu pomáhat potřebným,“ vzpomíná na nelehké chvíle.

Vyléčila se a o dva roky později se stala babičkou. Jak si předsevzala, dala se na charitu. Pomáhá lidem z domovů seniorů, zařizuje pro ně, co je potřeba.

„Také ve velkém šiji látkové tašky a ty rozdávám, aby důchodci nechodili s igelitkami, těch je všude plno. Každý měsíc takových tašek ušiju stovku, a když je rozdávám, během pár minut jsou pryč,“ směje se krajská babička roku.

V době covidu zase šila roušky. „Zvládla jsem jich vyrobit na deset tisíc,“ vypočítává.

Jaký vzkaz má pro vrstevníky? „Nezahálejte. Dělejte, co vás naplňuje a baví. Nechte se obklopit blízkými a láskou, nikdy nic nevzdávejte a užívejte naplno všechna léta, co máte před sebou.“