Jde to. V Plzni našli způsob, jak mít v rybníku místo sinic průzračnou vodu

Problém, který trápí všechny rybníky. Sinice. Nejčastěji je poznáte podle zeleného povlaku na hladině rybníka, který je nejen nevábný, ale i toxický. Sinice tím pádem znemožňují koupání a další rekreační využití rybníků. A jak se jednou sinice v rybníku usadí, velmi obtížně se jich zbavuje. Dobrá zpráva ale je, že to není nemožné. Podařilo se to například v Plzni ve Velkém Boleveckém rybníku. Namísto kalné vody se sinicemi dnes Plzeňané plavou v průzračné vodě, o kterou se dělí se štikami a chráněnými škeblemi a vodními rostlinami.

„Nudíte se? Pořiďte si rybník,“ glosuje hydrobiolog Jindřich Duras fakt, že rybníky potřebují pravidelnou péči. Právě on dostal na starosti vymyslet řešení, jak z rybníka se sinicemi dostat rybník s průzračnou vodou. Oslovil proto řadu odborníků, se kterými dali dohromady plán, jak Bolevecký rybník uzdravit.

Moc živin škodí

Prvním úkolem bylo vypořádat se se zdrojem problému: nadbytkem živin, především fosforu.

Ten se do krajiny dostává v malé míře spolu s hnojivy, ale především odpadní vodou. A to i tou, která prošla přes čistírnu odpadních vod. Čistírny většinou fosfor z vody neodstraňují dostatečně, a tak se z nich dostává do potoků, řek a rybníků, kde je ale nežádoucí.

V české krajině je nadbytek živin od druhé poloviny 20. století prakticky všudypřítomný. A experty ve využití živin jsou právě sinice.

Aby se omezil růst sinic, je potřeba zamezit jim přístup k té nejzásadnější živině, fosforu. V Boleváku nebylo třeba řešit přísun fosforu ze zdrojů znečištění v povodí nad rybníkem, takže stačilo „jen“ se vyrovnat s fosforem, který už v rybníce byl. To udělali tak, že fosfor pomocí řízených chemických procesů „zamkli“ do sloučenin, kterými se sinice živit nedokáží.

V praxi to vypadalo tak, že v červenci roku 2006 správce rybníka do vody vmíchal asi 100 tun síranu hlinitého. Ten na sebe fosfor naváže a vytvoří nerozpustné sloučeniny. Aplikace sloučenin s hliníkem bylo ale třeba v následujících letech několikrát opakovat, byť už v menším množství, aby byl uzamčen opravdu všechen fosfor využitelný sinicemi.

Uzamknout fosfor ale nestačilo. Aby rybník mohl fungovat přírodně, bylo také potřeba radikálně snížit počet ryb, které v něm žijí. Rybí obsádka totiž dokáže zásoby fosforu znovu aktivovat.

Konec rybolovu

Postupně bylo z rybníka odloveno 95 % biomasy ryb, především cejnů, plotic, kaprů a perlínů. Proč tak radikální zásah?

„Kaprovité druhy ryb mají na kvalitu vody negativní vliv, protože se živí zooplanktonem,“ vysvětluje Tomáš Jůza z Hydrobiologického ústavu Akademie věd.

Rybník potřebuje mít dost zooplanktonu, zejména perlooček, protože ty se živí drobnými řasami a sinicemi, a tak pomáhají udržet v rybníce průzračnou vodu.

Bolevecký rybník ale nezůstal kompletně bez ryb. Vysazováním byly podporovány dravé druhy ryb: štiky, candáti, sumci a bolen dravý, aby držely na uzdě populace odlovovaných druhů ryb. Jinak by se úbytek nežádoucích ryb rychle doplnil.

Cílem bylo pokusit se nastolit v Boleveckém rybníku rovnováhu mezi zooplanktonem, rybami, které se jím živí, a dravými rybami.

„Když se odloví velké kaprovité ryby, jejich populace se zmladí. A s mladšími ročníky už si dravé ryby poradí,“ popisuje Tomáš Jůza křehkou rovnováhu rybí populace, kterou se podařilo v Boleveckém rybníku nastolit. „Teď už žádné ryby neodlovujeme, není potřeba, rybí obsádka se udržuje navzájem v rovnováze a na kvalitě vody je to vidět,“ uzavírá vědec.

To, že se v rybníce ryby udržují navzájem v rovnováze, ale znamená, že zde není možný rybolov. To, že rybáři přišli o tradiční revír, se neobešlo bez výhrad, ale i oni nakonec proměnu Boleváku přijali.

„Bolevecká soustava bývala úžasným mnohasetletým fungujícím ekosystémem, chov ryb si s rekreačním využitím nepřekážel. Rovnováha byla narušená především výstavbou sídliště, odvedením a přerušením přítoků a dalšími vlivy, včetně rostoucí teploty,“ říká Jiří Podskalský, předseda místní organizace Českého rybářského svazu Plzeň 1. Podskalský poukazuje na to, že rybník byl kvůli výstavbě sídliště odříznut od části území, ze které se doplňovala voda. Dešťová voda, která se dříve vsakovala do půdy a následně sytila i rybník, byla z území svedena do jednotné kanalizace. Tento problém ještě rybník potrápí v souvislosti se suchem.

V roce 2005 ale město potřebovalo řešit rybník se sinicemi. A obětovat zájmy sportovního rybolovu ve prospěch rekreace nakonec nebylo obtížné rozhodnutí.

„Kdyby projekt nezačal, byl by z rybníka žabinec a lidi by se do něj nemohli chodit každý letní den koupat,“ shrnuje Martin Gregar ze Správy veřejného statku města Plzně. „Velký Bolevecký rybník je přece jen nejdůležitější koupací rybník v Plzni, který městu patří,“ dodává s tím, že pro město je důležité nabídnout občanům místo k letní rekreaci.

„Za rok se na Boleváku prodalo kolem 200 povolenek na lov ryb. Ale když je tropický den, tak se u rybníka vystřídají za den tisíce lidí,“ vysvětluje Jindřich Duras, že čistá voda táhne lidi víc než rybaření.

Ke stejnému závěru došel i provozovatel Autocampu Ostende Milan Čech. Úbytek rybářů zaznamenal, ale proměnu rybníka z chovného na koupací oceňuje.

„Chvilku trvalo, než Autocamp přešel na jiný obchodní model, nicméně dnes musím říct, že v tom vidím samá pozitiva. Našli se úplně jiní klienti, kteří naopak oceňují to, že se v rybníce nerybaří, a že se mohou koupat v krásné čisté vodě,“ popisuje provozovatel největšího rekreačního areálu u Boleváku.

Aby vodní rostliny nepřerostly přes hlavu

Zdálo by se, že stačí snížit množství fosforu a ryb v rybníce a problém je vyřešený. Ale není to tak. Ke zdravému rybníku patří i vodní rostliny. Ty jsou hlavním článkem, který udržuje vysoce průhlednou vodu. Například tím, že na nich žijí přisedlé organismy, které se živí řasami a sinicemi, které dokážou odfiltrovat z vody. Vodní rostliny navíc také poskytují úkryt dravým rybám, čímž pomáhají udržet příznivé složení rybí obsádky.

Ve Velkém Boleveckém rybníce je na počátku projektu vysadili, aby rybníku pomohli rychleji se uzdravit.

„Vodní rostliny se několik let držely při dně a dělaly všem radost. Časem jejich kořenový systém sílil a prorůstal hlouběji do sedimentu k zásobám fosforu,“ popisuje Jindřich Duras.

Kořeny navázaly spolupráci s bakteriemi, které jim začaly zpřístupňovat živiny podobně, jako to dělají kořeny stromů s houbami.

„V roce 2011 došlo k tomu, že vodní rostliny ovládly většinu plochy rybníka a začaly překážet plavcům i jachtařům,“ vzpomíná Duras. Intenzivní růst vodních rostlin byl jednou z věcí, která ho zaskočila. A bylo potřeba najít řešení.

Všemožná řešení, jak vodní rostliny zkrotit, ale měla své nevýhody.

„Herbicidy považujeme za nepřijatelné pro vodní prostředí. Letnění či zimování, tedy vymrznutí dna, může pomoci jen tam, kde lze rybník snadno vypustit a napustit – a to tady nejde. Navíc je rizikem i pro mlže, raky a další organismy,“ vypočítává Jindřich Duras.

„Nechat rostlinnou biomasu sežrat rybami jako je amur bílý nebo býložravými vodními ptáky jako jsou labutě či dokonce využít rostlinožravé plže, které za tímto účelem testovali v Holandsku, vypadá sice ekologicky, nicméně s exkrementy býložravců se vracejí zpět do vody živiny. A byli bychom opět tam, odkud jsme se snažili dostat: u zvyšování úživnosti a podpory sinic,“ zamítá další možnosti řešení.

Nakonec se v Plzni rozhodli sklízet rostliny v rybníce podobně jako na poli nebo v parku: posekat je a odvézt. Město pořídilo vyžínací loď, jakýsi vodní harvestor, který od května do října jezdí po rybníce a vyžíná vodní vegetaci. Za sezónu sklidí kolem 3000 m3 biomasy.

„Pokud by se vegetace nesklízela, s projektem čisté vody by byl konec. Rybník by úplně zarostl a při odumření vegetace by zhoršené kyslíkové poměry zahubily rybí obsádku,“ vysvětluje Jindřich Duras, jak křehká je rovnováha v rybníce.

„Pro čistou vodu musí něco obětovat i plavci a jachtaři, protože ne vždy jsou všechny exponované části rybníka vykosené tak, jak by si představovali. Obtížné je zejména zvládnout první časně letní nápor, kdy se rostliny derou rychle ke hladině po celém rybníce najednou,“ dodává hydrobiolog.

Jak dlouho se rybník uzdravuje

Město Plzeň se rozhodlo „něco s Bolevákem udělat“ v roce 2000. Pět let bylo potřeba na to, aby se změřilo, co přesně Bolevecký rybník trápí, a aby odborníci navrhli, jak to vyřešit.

V roce 2005 se začalo jednat. Dva roky pak správci spolu s vědci lovili ryby, sázeli vodní rostliny a aplikovali sloučeniny hliníku.

Na jaře třetího roku se objevila krásně průzračná voda. A v ní se pak začalo dařit i dalším druhům živočichů jako škeble říční a velevrub nadmutý, kteří filtrují vodu. „Najednou v rybníce všichni začali pracovat pro čistou vodu: rostliny, mikroskopičtí i velcí filtrátoři, sloučeniny hliníku v bahně chytající fosfor,“ chválí si Jindřich Duras.

Inspirace pro ostatní rybníky?

„Takový rybník jako Bolevák v Čechách nenajdete, je to naprostý unikát,“ chválí projekt Tomáš Jůza z Hydrobiologického ústavu Akademie věd. Podobně se vyjadřují další odborníci, kteří pod pokličku proměny Boleváku nahlédli.

„Projekt Boleveckého rybníka je výborným příkladem zvládnutí vodního ekosystému ekotechnickými zásahy s využitím nejnovějších odborných zkušeností,“ hodnotí hydrobiolog Jan Kubečka.

Tyto komplimenty ale zároveň naznačují, že podobných příkladů proměny rybníků není v České republice mnoho. A tak se nabízí otázka, jak to, že na jiných rybnících prostě plzeňský recept nenapodobili?

Jedněmi z prvních odpovědí budou lidi, čas a peníze.

Město Plzeň udělalo zásadní krok: rozhodlo se zkusit s rybníkem udělat experiment, který v České republice neměl obdoby, a zaplatit ho. Proměna rybníka se sinicemi na koupací jezero vyžadovala investici do několika let průzkumu, do vyžínací lodi (jejíž pořizovací cena byla 4 882 800 Kč), do vysazení ryb i vodních rostlin. A nadále vyžaduje pečlivou a citlivou údržbu rybníka, která za rok 2022 vyšla na 1 117 312 korun.

Ale na tom, že dnes můžeme dávat Velký Bolevecký rybník za příklad, se podílí největší měrou hydrobiolog Jindřich Duras, jehož úsilí o proměnu Boleváku odborníci i město Plzeň vyzdvihují.

Duras přiznává, že přijmout zodpovědnost za realizaci experimentu, který u nás neměl obdoby, byla výzva. „Bolevecký rybník je kultovní lokalita. Byl jsem nervózní, aby se vše povedlo, abych myslel opravdu na všechno,“ vzpomíná Duras.

Příklad Boleveckého rybníka zároveň nejde jednoduše replikovat. Každý rybník je totiž jiný. „Hodně záleží na okolních podmínkách a poměrech v lokalitě a na chuti rybník obhospodařovat adekvátním způsobem,“ říká Jindřich Duras.

„Do rybníka nesmí téct odpadní vody, a to ani ty, které prošly čistírnou odpadních vod, protože stále obsahují velké množství fosforu. Do rybníka se nesmí splachovat ornice z polí, musíte mít dohodu s rybáři. A musíte mít vizi, co budete dělat s vodními rostlinami,“ vypočítává Duras. „Navíc, každý rybník je živý organismus a může mít své vrtochy: neobvyklé druhy planktonních řas a sinic, zavlečení invazních druhů ryb či vodních rostlin. Prostě pořád je co řešit.“

Bolevecký rybník má v tomto štěstí, že do něj není svedena žádná výpusť z kanalizace, že není obklopen poli a že ho vlastní čtvrté největší město v republice, které je ochotné platit jeho pravidelnou údržbu, která vyjde zhruba na jeden milión korun ročně.

„Tato zkušenost je přenositelná pouze rámcově, tedy na obecné úrovni: omezte vstup živin, omezte ryby na 50 kg/ha, vysaďte dravce a vyřešte sedimenty,“ uvádí Jakub Borovec z Biologického centra Akademie věd, který měl na starosti průzkum sedimentů. Někde může být problém to, co měl Bolevecký rybník vyřešeno, totiž vstup živin z okolí. Zásadní výhoda Boleváku je, že do něj neteče skoro žádná voda.

Přesto, že napodobit příklad Boleváku není jednoduché, projekt zaujal mnoho obcí, které by také rády vyčistily své rybníky. Do určité míry se jím inspirovaly třeba Doksy při čištění Máchova jezera, anebo Hlučínská štěrkovna, kde si pořídili vyžínací loď.

V čem ale příklad Boleveckého rybníka napodobit rozhodně jde, je přístup, kdy jeho majitel mezi dostupnými řešeními hledá vhodnou kombinaci právě pro svůj rybník.

Řešení využitelná pro Bolevecký rybník byla již dříve popsaná ve vědecké literatuře. Ta se ale týkala hlavně severských jezer nebo hlubokých jezer v USA a v Kanadě. Naše rybníky jsou ale něco hodně jiného. Šlo tedy především o ochotu problém řešit a poprat se s komplikacemi, které se cestou objevily. O rybník je zároveň třeba se neustále citlivě starat.

---

reklama

---