Německá válka a komunistická pomsta. Příběh odbojové skupiny bratří Mašínů (2. část)
V noci z 3. na 4. října 1953 odešli členové protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů z Československa do Východního Německa. Ctirad neboli Radek Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda mířili na Západ – jak se brzy ukázalo, čekala je téměř měsíční strastiplná cesta a boj s mnohatisícovou přesilou.
Při příležitosti 70. výročí mašínovské „německé války“ se v Příbězích 20. století vracíme k celé historii skupiny (první část dvoudílného pořadu, pojednávající především o akcích v Československu, najdete zde).
Čtěte také
Bratři Mašínové a spol. opouštěli totalitní Československo, neboť došli k závěru, že sami nebudou schopni vést efektivní odboj. Členům skupiny hrozilo zatčení, někteří by museli brzy nastoupit k povinné vojenské službě v komunistické armádě (Milan Paumer už byl odveden a před cestou na Západ z vojny zběhl).
Chtěli se dostat k Američanům a absolvovat vojenský výcvik, počítali s tím, že se vrátí do ČSR, ať už jako speciální agenti s novým zázemím a kontakty, nebo jako vojáci. Věřili, že dojde k ozbrojenému střetu mezi demokratickým Západem a státy, které ovládal Sovětský svaz.
Někteří členové skupiny neodešli. Strýci Mašínů Ctiboru Novákovi bylo už přes padesát, tedy zůstával, měl být k dispozici jako hlavní československá spojka. „Zbrojíř“ Vladimír Hradec studoval chemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, o chystaném útěku kamarádů věděl.
Snad ho i trochu mrzelo, že nebyl přizván, ale po letech říkal, že by se byl stejně nepřidal: „Pomohl jsem jim pouze připravit nějaké věci. A jediné, co mi řekli, bylo, že půjdou přes Východní Německo… Ctirad, Josef a Milan Paumer byli trénovaní, já bych tu těžkou cestu nedokázal absolvovat. Janata a Švéda trénovaní nebyli, taky to s nimi špatně dopadlo.“
Mašínové a spol. zvolili cestu přes Východní Německo, protože západní hranice byla příliš pečlivě střežená, odtud se chtěli dostat do Západního Berlína. Mělo to trvat něco přes týden, proto si sebou brali jen nezbytné množství jídla a málo zbraní, chyběla jim podrobná mapa. Přes hranice se dostali od Hory Svaté Kateřiny, šli lesem, přes den spali v úkrytech. Brzy poznali, že původní odhad byl příliš optimistický: cesta byla dlouhá, měli hlad. Začaly potíže.
Pokusili se ukrást automobil (řidiče přivázali ke stromu), ale přepadení neproběhlo bez chyb a dost rychle, vyrušil je náhodný cyklista. Zbyněk Janata zpanikařil a vystřelil (ostatní se už dřív obávali jeho „horkokrevnosti“ a původně mu nechtěli dát zbraň). Výstřel přilákal pozornost dalších lidí, odbojáři zmizeli, ale ve spěchu na místě zapomněli několik věcí, německá policie podle nich poznala, že narazila na uprchlíky z Československa a vyhlásila pátrání.
Pětice mezitím došla pěšky do města Riesa, odtud po jistých peripetiích pokračovala do Elsterwerdy, kde se Václav Švéda, který uměl nejlíp německy, vydal koupit lístky na vlak do Uckra. Pokladní se zdál podezřelý, udala ho. V Uckru na nádraží na skupinu čekali příslušníci Volkspolizei (tzv. Vopo).
Josef Mašín vzpomíná: „Nepočítali jsme s tím, že těch policistů bude tolik. Vrhli se na nás, zatlačili nás do slepé chodby, zatarasili východ a šli na nás se zbraněmi. Já a Radek jsme vytáhli pistole a přestřelku jsme vyhráli. Tři tam padli, jeden, myslím, zemřel. A tam jsme také ztratili Zbyňka Janatu, protože v tom zmatku vyběhl z nádraží jiným směrem, než my.“
Německá policie Janatu zatkla (a od něj pak získala jména a popis ostatních). Mašínové, Paumer a Švéda uprchli k Waldowu, kde se asi týden ukrývali ve stodole, dokud je neobjevili a neudali majitelé statku. Volkspolizei Čechy pronásledovala.
Josef Mašín: „Jeli za námi autem a na motocyklech, stříleli po nás a my jsme stříleli taky. Překročili jsme nějakou silnici a pak pole, jezdily tam autobusy a nákladní auta plná policajtů. U vesnice Waldow jsme byli v malém lesíku a obklíčili nás. Ten lesík měl asi dva hektary a kolem něj asi tisíc dvě stě mužů, kteří šli po nás a stříleli naslepo, to bylo dost hustý. Tam postřelili Vaška Švédu. Prostřelili mu ruku, vyšlo mu to vzadu, těžce krvácel. Můj bratr tam trefil dva policajty.“
Volkspolizei se tehdy ze strachu stáhla a čekala na posily s kulomety a reflektory. Václav Švéda (nejstarší z uprchlíků) byl vážně zraněn, ztratil příliš mnoho krve, nebyl schopen stát, natož utíkat z obklíčení. Mašíni s Paumerem ho za tmy odtáhli z bezprostředního nebezpečí a Josef mu ránu obvázal kravatou:
„Vašek ležel mezi námi na zemi a rozhodl se, že tam zůstane. Všem bylo jasné, že s námi dál nemůže. Prosil nás, abychom se postarali o jeho rodinu, dostaneme-li se do Berlína. Ptali jsme se, zda chce, abychom ho zastřelili, nebo zda to udělá sám. Poprvé odmítl a později to udělal znovu. Nakonec jsme se s ním rozloučili. Bylo to dost smutné. Pak jsme zaujali pozice na okraji lesa, které jsme si předtím určili. Počkali jsme, až přejde kužel světlometu přes naše postavení. Radek řekl: ‚Teď!‘ A to byl ten moment, kdy jsme vyrazili.“
Prošli, ale k pronásledování se přidali sovětští vojáci, obrněná vozidla a další Vopo. Mašínové s Paumerem se ukryli v díře pod hromadou větví, kde zůstali natěsnaní ležet tři dny. Milan Paumer to po desítkách let popisoval: „Trvalo nám dost dlouho, než jsme ten ďolík udělali natolik velký, abychom se tam všichni vešli… Třetí den přijeli s náklaďákama vojáci, naštěstí neměli psy. Slyšeli jsme, jak tam hulákali, a taky se jednou ozvalo: ‚Čechu, pojď ven, dostaneš facka.‘ Dohadovali se, co s těmi hromadami, měli tušení, že bychom tam někde mohli být, ale nechtělo se jim to rozebírat. Taky říkali něco o střílení a Pepek šeptal: ‚Ježiš, jestli začnou střílet a trefí vás, tak nebrečte a nekřičte, aby nás nenašli.‘ Tak jsem si myslel, že je to dobrá rada nad zlato. Nakonec někdo skočil na tu hromadu a povídá: ‚Alles in Ordnung!‘ Tak jsme si oddechli, oni se sebrali a odešli.“
Po dalším ukrývání u německé rodiny (nejdřív zajaté, vzápětí nápomocné) se trojice dostala k Berlínu. Narazila na příslušníka Volkspolizei, došlo k další přestřelce a Milan Paumer byl zasažen do břicha. Přesto se všem třem opět povedlo uniknout a posledních 35 kilometrů jeli do rozděleného města vlakem: Paumer a Josef Mašín na náraznících vagónu, Ctirad schovaný pod vozem.
Dostali se k Američanům (a Paumer do nemocnice), byli pod dohledem americké zpravodajské služby CIC, která už o nich po německých manévrech věděla, absolvovali sérii výslechů. Ve východním Německu je nahánělo 20 tisíc ozbrojených mužů, za 29 dní urazili stovky kilometrů, prokázali takovou vytrvalost a schopnosti, že o ně Američané velmi stáli.
Josef Mašín vzpomíná, že chtěl s bratrem osvobodit Václava Švédu: „My jsme jim stále připomínali (lidem ze CIC), že chceme jít pro Vaška. Jenomže to už nebylo jisté, jestli tam (v nemocnici v Chotěbuzi) Vašek bude. Ale pokaždé, když nás navštívili, tak to byla jedna z našich prvních otázek. Kde je Vašek? A jestli mají nové zprávy. Mysleli jsme si tehdy, že jsou vševědoucí, že oni tyhle všechny zprávy mají, a chtěli jsme, ať nám zjistí, kde Vašek je, a my se tam pro něj pokusíme dojít. Oni nevěděli. A když jsme o něco takového usilovali, po té anabázi, mysleli si, a dneska si to myslím taky, že s námi něco není v pořádku.“
Bratři Mašínové probírali s Američany, že by se mohli vrátit do Československa jako agenti, požadovali však suverenitu v rozhodování a kladli si bezpečnostní podmínky, které odporovaly pravidlům CIC. Proto i s Paumerem nakonec odletěli do USA, kde po základním výcviku nastoupili k jednotkám Special Forces. V armádě zůstali několik let, s nadějí, že se zúčastní války se sovětským blokem, války o svobodu. K takové válce nikdy nedošlo. Josef a Ctirad se domů nikdy nevrátili, Milan Paumer až po pádu komunismu.
Odveta
Co se dělo s ostatními? S Janatou a Švédou, s těmi, kdo zůstali v Československu?
„Zbrojíře“ skupiny Vladimíra Hradce sebrali komunističtí tajní 25. listopadu 1953 na tramvajové zastávce v Praze na Letné a odvezli ho na vyšetřovnu v Bartolomějské ulici, kde ho čekaly tři týdny tvrdých výslechů.
I po desítkách let byl přesvědčen, že Státní bezpečnost měla v německé úřadovně americké tajné služby svého člověka a že vše, co bratři Mašínové a Paumer Američanům po útěku řekli, se dostalo i k československé bezpečnosti. Docela vyloučit to nelze, prokazatelné to není.
Státní bezpečnost v krátké době pozatýkala celou Hradcovu rodinu. Do Bartolomějské odvedli ve stejný listopadový den Vladimírova bratra, lékaře Jiřího Hradce, zavřeli ho do studené kobky, skončil s omrzlinami na rukou. Dne 27. listopadu byl zatčen otec Josef Hradec, který se nervově zhroutil; v prosinci estébáci odvezli Miladu Hradcovou, neboť se dozvěděli, že našla na zahradě za králíkárnou zbraně, které tam schoval Janata, a neučinila udání. Nikdo z nich k odbojové skupině nepatřil.
Když v den velkého zatýkání, 25. listopadu 1953, přijelo do vesnice Pivín nedaleko Prostějova několik tmavých aut plných policistů, bylo Ludmile Zouharové neboli Lídě Švédové (dceři Václava Švédy) sedm let.
Cizí muži vtrhli k nim do domu a matka (jmenovala se stejně, Ludmila Švédová) stačila jen poslat těsně před zatčením malou Lídu k sousedům: „Pak jsem viděla, že už tam žádné auto nestojí a vrátila jsem se. To byl hrozný pohled. Všechno rozházené, stařenka seděla v kuchyni u stolu, čtyřletý brácha seděl na zemi a brečel.“
Příslušníci StB sebrali v Pivíně Lídinu matku a také dědu z otcovy strany Františka Švédu. Pro strýce Zdeňka si dojeli do práce. Za nemocným strýcem Vratislavem přišel tajemník Národního výboru a pod jakousi záminkou ho požádal, ať zajde na úřad. Tam se na něj vrhli tajní, zkroutili mu ruce za záda a oznámili, že se jede „pro zbraně“. Vratislav je pro svého bratra Václava ukrýval na poli a estébáci věděli, kde hledat.
Koncem listopadu 1953 pozatýkala Státní bezpečnost i mnoho dalších lidí včetně Ctibora Nováka a obou Zden Mašínových (sestry a matky Josefa a Ctirada). Zdena Mašínová starší byla těžce nemocná, v letech 1950-1953 prodělala několik operací, StB ji také po jednom z lékařských zákroků sebrala v nemocnici, kde ji ještě v obvazech vytáhli z postele a převezli do studené kobky.
Zdenu mladší odvedli 25. listopadu večer z domova v Olomouci. Nejdřív si pro ni přišli místní tajní a po čtyřech dnech ji propustili, aby ji vzápětí vyzvedli pražští estébáci a odvezli do Ruzyně: „Byla jsem v samovazbě, v dost neutěšených podmínkách, pod neustálým dohledem a světlem, v zimě, každý den probíhaly výslechy… Největší trauma pro mě ale představoval osud mojí matky.“
Zdena si vybavuje, že po ní u výslechů chtěli estébáci hlavně informace o činnosti a stycích bratrů (skoro nic nevěděla, stejně jako její matka), svůj pobyt ve vazbě prý „později z paměti dosti vytěsnila“. Na jednotlivé estébáky či vyšetřovatele si nevzpomíná: „To byly figury, které člověka... postrkovaly… Šla jsem třeba se zavázanýma očima po schodech, což při mých pohybových možnostech bylo obtížné. Občas jsem musela i po čtyřech.“
Zhruba po měsíci výslechů se dostala „na svobodu“: sledovali ji ovšem agenti StB, kteří měli odhalit její případné spojení s bratry. Komunističtí a estébáčtí funkcionáři těžce nesli, že jim Mašínové unikli – plánovali, jak je dostat do Československa, žádali po USA jejich vydání.
V lednu 1955 byl Vladimír Hradec spolu s dalšími odsouzen ve vykonstruovaném procesu se skupinou „Ctibor Novák a spol.“ za velezradu, vojenskou špionáž a rozkrádání národního majetku k 22 letům odnětí svobody. Jeho rodiče Josef a Milada dostali 18 let vězení, bratr Jiří 16 let.
Stran rodičů pravil třídně uvědomělý soud, že „Ing. Josef Hradec sice jest původu dělnického, ale během doby a stykem s osobami buržoasního původu zapomněl na svůj původ a stal se přisluhovačem buržoasie stejně jako jeho manželka Milada Hradcová“. Vladimírův bratr Jiří byl mj. obviňován, že poskytl lékařskou pomoc Zdeně Mašínové starší, aby se vyhnula vězení. Obvinění se ukázalo jako smyšlené (o poslední nutné operaci spolurozhodl jiný lékař), ale na rozsudku to nic neměnilo.
Ctibor Novák, Václav Švéda a Zbyněk Janata dostali trest smrti, byli popraveni v pankrácké věznici 2. května 1955. Ludmila Švédová dostala 18 let, 66letý František Švéda 15 let, Zdeněk a Vratislav Švédovi 20 let... Celkem bylo odsouzeno 17 lidí. Nemá smysl psát, za co přesně byl kdo z „velezrádců“ a „záškodníků“ trestán, protože na tom, co obvinění v souvislosti se skupinou skutečně dělali či nedělali, ve vykonstruovaném procesu nezáleželo: komunisté se mstili a ničili celé rodiny.
Zdenu Mašínovou starší, která měla v těle zhoubný nádor, drželi vyšetřovatelé měsíce na samotce a odmítali jí umožnit zdravotní prohlídku. Teprve v prosinci 1954 se dostala k lékaři a na další operaci. Zdena mladší od ní občas dostávala dopisy, které podléhaly cenzuře, ale byly něžné, láskyplné, vyrovnané a zoufalé.
V červnu 1955 poslal soud těžce nemocnou Zdenu Mašínovou starší do vězení na 25 let. Její případ byl projednáván odděleně od hlavní skupiny, dcera přišla k soudu spolu s babičkou, matkou souzené. Když Zdenu Mašínovou poté převezli do ženské věznice v Pardubicích, směla ji několikrát navštívit: „Častěji to nešlo. Oni nám třeba návštěvu povolili, ale pak ji zase bezdůvodně zrušili.“
Emma Nováková podala žádosti o milost pro obě své děti, nebylo jí však vyhověno. Zdena starší v Pardubicích pracovala, v jednom z vězeňských posudků však stojí, že „neuznává svoji vinu a nemá zájem na své převýchově. O práci nemá zájem, a i když má určité zdravotní potíže, mohla by pracovat lépe.“ V roce 1956 se její zdravotní stav zásadně zhoršil. K poslední návštěvě už ji bachaři přinesli na nosítkách.
Zdena Mašínová mladší: „Čekala jsem na ni v takové malé místnosti, najednou se otevřely dveře a matku tam přinesli... Byla úplně popelavá, nemohla skoro mluvit, ale snažila se usmívat. Až do konce. A celou dobu tam s námi seděl jeden z bachařů. Za pár dní umřela. Policie mi to přišla sdělit v noci, aniž by uvedli, kde bude pochována.“ Zdena Mašínová starší zemřela 12. června 1956.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, za spolupráci děkujeme Ústavu pro studium totalitních režimů.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
