Článek
Mé rodiště Františkovy Lázně byly z převážné většiny dosídleny lidmi z různých konců republiky, kteří tam naštěstí pro ně i pro město zapustili kořeny. Patrně z okolí Domažlic, ne-li přímo odtud, pocházel i „děda“ Echtner. Při naší základní škole založil národopisný kroužek písní a tanců – pochopitelně chodských. Neboť „děda“ Echtner vlastnil chodský kroj a pravé, nefalšované dudy. A nejen vlastnil, on je taky ovládal. A tak v končinách, kdy by na konci války česky mluvícího člověka pohledal, zazněly nefalšované chodské písničky.
Chodsko byl Kozina, popsaný Jiráskem – to se ještě dalo co povinná četba číst. Božena Němcová jen ztuha a Jindřich Šimon Baar se svojí češtinou byl pro školáka těsně před pubertou naprosto nečitelný. Pro povzbuzení představivosti se pořádaly školní výlety – k pomníku posledně jmenovaného literáta, na domažlické náměstí i tehdejší koupaliště Babylon odjela také naše třída. Mně nevzali, neboť jsem (údajně) zlobil.
Osobní setkání s Chodskem se konalo za dalších patnáct let na rodinném výletu, oživil jsem povinnou školní četbu, některá díla už nebyla tak nudná, podíval jsem se od pomníku Baara na vesničky nasázené takřka vedle sebe, zdálky a potom i zblízka jsem shlédl chodskou metropoli… všechno se tehdy zdálo šedivé a oprýskané, šedivost byl možná dojem, otlučené fasády domů bohužel skutečnost.
A pak jsem několikrát navštívil onu pouť, jíž se režim snažil přeměnit na Chodské slavnosti a která s nimi dnes žije ve vzájemné symbióze společně. Kroje, muzika a dudy, ty stejné, na jaké hrával „děda“ Echtner, pouze poněkud víc jich bylo k vidění i slyšení. Líbilo se mi to a mělo teoreticky zůstat u těchto sporadických návštěv, leč – jak praví klasik – po pár letech bylo všechno úplně jinak.
Cinkání klíčů na náměstích v listopadu 89 znamenalo pro hodně lidí změny a já nebyl výjimkou. Opustil jsem slušně placenou práci kolem vlaků a vagónů a jednoho dne jsem stál za pípou ve stánku a nabízel Kozinovým potomkům cosi na ukojení hladu a žízně přímo na koupališti Babylon.
A poněvadž zde ještě dozníval boom setkávání příbuzných a známých z Německa východního a západního a živnost prosperovala, zakoupili jsme za přijatelný peníz chalupu určenou buď k demolici anebo k důkladné rekonstrukci ve vsi na dohled legendárního Draženova a náhle jsem měl možnost pozorovat Chody při jejich každodenním životě.
Chodský hrad
Od souseda jsem prvně slyšel, že budou mít „teky“ psíka, teď anebo nyní bylo najednou „íčko“ a podle chalupy jsem nebyl Huspek, ale Šlajs. V Draženově jsem zažil setkání rodáků v krojích a na zábavě chodské kolečko, kdy kapela hraje podle lidí zpívajících na parketě a Chodské slavnosti jsem poznal nejen jako návštěvník, ale také coby stánkař nabízející občerstvení.
Třináct sezón jsem na Babyloně sledoval, jak rostou malí Chodové a stárnou ti velcí, kteří se každý rok dušovali – na Chodský nejdu, do toho davu lidí ani na chvíli a pak jsem je potkal jako jedny z prvních návštěvníků historického trhu na náměstí anebo v sobotu pozdě večer cestou na dudácké štandrle.
Řízením osudu zakotvil jsem nakonec v Loučimi, odkud mám na dohled Chodskou Lhotu a Pocinovice, dvě z jedenácti historických privilegovaných vsí, jsem tady spokojený a Chodsko mám rád i proto, že množství pitomců na čtvereční kilometr je zde menší než kdekoliv jinde. Může to být pouhý dojem, neboť region není hustě osídlený a Domažlice byly nejmenším okresem v Česku, ale skutečnost, že na ně (pitomce) narazíte jen zřídka, je potěšující.
Snad to tak vydrží ještě dlouho!
