Mluvíte ráda o svém díle? Někteří umělci to nesnáší.
Různí se to. Většinou nerada, ale nakonec se rozpovídám. Myslím, že pro výtvarné umělce mohou být slova do jisté míry limit. Pokud se v umění snažíte o věci nevyjádřitelné slovy, chcete komunikovat hlavně v barvách a jemných vrstvách, tak je samozřejmě složité pouštět se do verbální roviny. Není to ani o tom, že by snad člověk neuměl vyjádřit svůj záměr, ale mnohdy spíš o tom, že se mu do toho ani nechce.
Jaké bylo začít studovat, když už vám je přes třicet, máte jinou školu, zaměstnání? U většiny oborů to běžné není, je to v umění jinak?
Bylo to úplně v pohodě. Nebyla jsem tam jediná studentka svého věku. AVU je hodně otevřená škola a nikdy jsem se nesetkala s náznakem toho, že bych snad byla jiná. Pro sebe jsem to považuju za výhodu. Jako mladší bych asi nevstřebala tolik věcí, kolik jsem vstřebala pak. V mládí jsem ulpívala dost sama na sobě a prožívala vše velice emocionálně a skrz sebe.
Je nějaký důvod, proč jste to na AVU nezkusila dřív?
Pocházela jsem z rodiny, ve které je více výtvarných umělců a měla jsem prostě velký respekt. Před AVU jsem studovala fotografii na FAMU a zpětně si myslím, že to to bylo i kvůli strachu z toho, jestli kreslím tak dobře a precizně jako lidi okolo mě. Limitovala jsem se. A až později jsem si řekla, no a co?
Prošla jste ateliéry Milana Knížáka, Vladimíra Kokolii a Vladimíra Skrepla. To jsou všechno velice výrazné osobnosti. Proč právě oni?
K panu profesoru Knížákovi jsem šla, protože jsem znala několik studentů a studentek z jeho ateliéru. Měla jsem ráda jejich díla. Když jsem se hlásila na AVU, rozhodovala jsem se mezi ateliérem MIlana Knížáka a Vladimíra Kokolii. Byly to sice nemalířské ateliéry, ale mně se líbilo, jak se v nich maluje. Z ateliéru pana Knížáka jsem ale velmi záhy odešla.
„Každý pedagog přistupuje ke studentovi jinak a profesor Knížák měl trochu pevnější představu o tom, kam chce své studenty dostat. K tomu je asi otevřenější někdo, komu je okolo dvaceti let. Já už jsem si více stála za svým.“
Nefungovalo to mezi vámi?
Ano. Asi i kvůli tomu, že už jsem byla starší studentka. Každý pedagog přistupuje ke studentovi jinak a profesor Knížák měl trochu pevnější představu o tom, kam chce své studenty dostat. K tomu je asi otevřenější někdo, komu je okolo dvaceti let. Já už jsem si více stála za svým. Takže jsem přešla k panu profesorovi Kokoliovi a bylo to nejlepší rozhodnutí. Obohatilo mě to v tom, že u něj bylo všechno přesně naopak. Člověk si musel na své přijít složitou cestou. Studenty možná znejišťoval stejně jako profesor Knížák, ale musela jste si na to, co chcete a jak, přijít sama.
Co to znamená?
Zkoumali jsme věci, které jsem v žádném jiném ateliéru nikoho zkoumat neviděla. Zkoumali jsme, jak je obraz prostupý, jak promlouvá k divákovi, učili jsme se dívat na obraz, zkoumali jsme nejrůznější způsoby kresby. Hledali něco, co v obraze znejišťuje spíš než to, jak klást barvy. Vedlo to k většímu zcitlivění. Velice formující.
Přesto jste pak odešla k Vladimíru Skreplovi.
Chtěla jsem toho ještě poznat víc a seznámit se s opačnými přístupy. Byla tam úplně jiná atmosféra.
Vypadá to, že máte k AVU velice vřelý vztah.
Je to hodně svobodná škola, která – když víte, co chcete dělat – vám dá možnost o tom diskutovat a dál se rozvíjet. Nikdo vás nezařazuje do škatulek. Na FAMU mi v mých dobách občas přišlo, že záleželo pouze na řemesle, a ne moc na tom, co jsem chtěla říct. Proto mi tam přestalo být dobře.
Z výstavy Petry Švecové Sensing Time (2023)
Kde vám ale dobře je, alespoň to tak vypadá, je na cestě. Pendlujete mezi Prahou a Jizerskými horami. Je to nějaké hledání rovnováhy?
Potřebuju obojí. Jsem Pražačka, žila jsem tu dlouho, ale zjistila jsem, že mi už Praha nevyhovuje. Že mě omezuje, pokud v ní právě žiju. Začalo mi chybět větší sepětí s přírodou. I když jsem do ní o víkendech jezdila. Tak jsem se rozhodla odejít a Jizerky jsem zvolila právě proto, že to jsou velice lehce dostupné hory. Neměla jsem k nim žádnou vazbu. Možná, kdyby byla Šumava stejně dostupná, skončila bych tam.
Teď už byste ale neměnila?
Zamilovala jsem si Jizerské hory, fascinují mě. Zároveň si ale neumím představit, že bych se Prahy úplně vzdala. Vyhovuje mi propojení dvou odlišných světů. I to být na cestě, jak jste zmínila. Už na AVU jsem malovala cykly, které souvisely s vnímáním, které má člověk za jízdy. Kdy si třeba uvědomujeme více obrazy ve zpětném zrcátku než obrazy před námi. Zajímalo mě, jak vnímáme rozmazanou krajinu. Pro mě je ten moment cesty, ať už je to cesta autobusem, vlakem či autem, velice meditativní. Člověk se jinak soustředí. Ujasním si mysl a získám nové vizuální podněty.
Dočetla jsem se, že někdo by vaše obrazy mohl vnímat jako romantizující. Vám se to označení prý ale příliš nelíbí. Je to tak?
Myslím, že to úplně není pravda. Řekla jsem to i kurátorovi této výstavy, ale v jeho textu jsme to nakonec nechali. Mé obrazy jsou pro svou barevnost často pojmenovávány jako meditativní nebo něžné, to tam je, romantismus s sebou nese další významy. Neprotestuji proti tomu, ale ještě jsem se s takovým označením nesetkala.
Trh s uměním roste. Zázračný rok zažila díla Josefa Lady i Toyen |
V galerijním prostředí jste se musela začít prosazovat o něco později. Co vám pomohlo?
Jak jsem byla starší, možná jsem přece jen byla lépe organizovaná. Zní to hloupě, ale je to tak. Generace, která nastupuje dnes, je na tom lépe než my, protože AVU teď už více dbá na takzvané soft skills.
Což znamená?
Aby si umělci třeba uměli připravit své portfolio, komunikovat a podobně. Já patřila ke generaci, která to těsně nestihla. Pomohlo mi tudíž, že jsem už uměla komunikovat a taky mě potkalo pár šťastných náhod. Věci se občas dějí samy, když je člověk připravený.
Setkáváte se ráda s lidmi, kteří si kupují vaše umění?
Určitě. Pokud si někdo kupuje váš obraz je to velice zajímavá reflexe. Většinou pozitivní, protože za vámi přichází lidé, jimž se vaše práce líbí. A chtějí žít s něčím, co patří k vám. Vážím si toho, když chce někdo žít s mým obrazem. Vidět obraz v galerii a sdílet svůj intimní prostor je úplně jiná věc.
A co komerční zakázky, děláte nějaké?
Nedělám. Já si ráda udržuju luxus svobody. Vedle umělecké tvorby normálně pracuju a je to pro mě hodně důležité. Nedostanu se pak do situace, kdy je třeba o nějaký obraz zájem, tak ho kvůli tomu začnu replikovat. Nechci vědět, že jsem na něčem ve tvorbě závislá. Chci být svobodná.
