Své chronické onemocnění zatají podle výzkumu SYRI, které oslovilo stovky lidí, až čtvrtina pacientů. A mají k tomu reálný důvod. Necelá třetina osob totiž u přijímacího pohovoru neuspěla, když svou chorobu přiznala. A zhruba stejně velká skupina pacientů zase uvedla, že jejich onemocnění vedlo k finančním potížím nebo k problémům v práci jejich partnerů.
Podle Michala Koščíka z Národního institutu SYRI a Masarykovy univerzity ale také lidé s lehčími zdravotními potížemi, kteří nedosáhnou na některý stupeň invalidity, mají svá práva. Společnost si podle něj málo uvědomuje, že i takoví pacienti mohou svoji nemoc účinně zvládat a udržet si dobrou kvalitu života.
„Solidarita systému se zdravotně postiženými by přitom měla být mnohem širší a vztahovat se i na nemocné, kteří mají nějaký handicap, ale ten není natolik závažný, aby dosáhli na stupeň invalidity. Mezinárodní úmluvy však přiznávají práva i těmto osobám a jsou tím pádem pojaté mnohem šířeji,“ uvedl Koščík.
Dlouhodobá diskriminace
Vědci oslovili osoby s různými druhy chronických potíží, jako je celiakie, kardiovaskulární choroby nebo onkologické nemoci. Byli mezi nimi i dospělí, kteří svá onemocnění překonali už v dětství, přesto se stále setkávájí s různými formami diskriminace.
Například více než třetina z nich uvedla, že má problémy se získáváním různých finančních produktů, jako je životní pojištění, hypotéka, spotřebitelské úvěry anebo podnikatelské půjčky.
„To se může týkat i osob, které třeba prodělaly rakovinu a více než deset let jsou zdraví. V systému už jednou máte stigma onemocnění, a to se s vámi táhne,“ poznamenal Koščík, který v rámci SYRI vede výzkumnou skupinu Efektivita zdravotního systému.
Aby se k potřebnému finančnímu produktu dostali, využilo dalších 15 procent dotázaných svého zdravého příbuzného nebo jiného zprostředkovatele bez zdravotních potíží. Více než pětina ale byla nucena přijmout půjčku mimo finanční systém a sedm procent v dotazníku zalhalo, aby získalo například hypotéku.
Ani stát neplní, co má
Podle Michala Koščíka je na státu, aby hledal cesty, jak tyto nerovnosti napravit. Jednou z možností je takzvané právo být zapomenut, tedy že by po určité době od vyléčení byla choroba jakoby promlčená.
Mezi další možnosti patří možnost pružné pracovní doby nebo více dovolené ze zákona pro širší skupiny zaměstnanců. Pokud by si lidé s chronickými chorobami mohli vybrat, plná třetina by jich podle zjištění SYRI přivítala právě dovolenou navíc, 29 procent pak větší kapacitu zdravotnictví a dalších 29 procent vyšší sociální podporu.
Z nedávného výzkumu úřadu veřejného ochránce práv Stanislava Křečka ale vyplynulo, že stát, respektive jednotlivá ministerstva nedokáží naplnit zákonem stanovený povinný podíl zaměstnanců s postižením. Křeček o tom nedávno mluvil s nejvyšším státním tajemníkem Jindřichem Fričem. Podle ombudsmana je důležité, aby se státní služba stala pro všechny zájemce „atraktivním zaměstnavatelem“.
„Zvýšit zaměstnávání lidí se zdravotním postižením ve veřejné správě je naší prioritou a státní služba by mohla jít příkladem. O důležitosti a výhodách plynoucích ze zaměstnávání lidí s postižením je nutné zvyšovat povědomí,“ sdělil zástupce ombudsmana Vít Alexander Schorm.
Kancelář veřejného ochránce práv chce také zmapovat, jak služební úřady aktuálně plní povinný podíl zaměstnávání lidí s postižením a jaké konkrétní kroky dělají ke zvýšení počtu zaměstnanců s postižením.
