Země v klimatickém varu. Naše účast na řešení by měla odpovídat spotřebě fosilních paliv, říká Miko
Na summitu udržitelnosti v New Yorku vystoupoval počátkem týdne i český prezident Petr Pavel. S čím se představil? Co všechno se má v České republice změnit, abychom plnili vědci doporučené klimatické cíle? „Především si myslím, že bylo kvitováno, že prezident vystoupil konstruktivně a podpůrně, že se ČR chce přidat k tomu snažení a svým dílem přispět,“ říká Ladislav Miko, poradce prezidenta republiky a bývalý ministr životního prostředí.
Souvisela atmosféra na klimatickém summitu v New Yorku třeba i s nedávnou katastrofou v Libyi nebo s letošními obrovskými lesními požáry v Řecku a nejenom tam?
Nepochybně ano. I když jsou si všichni vědomi, že jsou to jednotlivé události, které se odehrávaly i v minulosti, to, jak přibývá jejich hustota a intenzita dopadů, vede k tomu, že pan generální tajemník OSN už nemluví o nějakém klimatickém oteplování, ale o klimatickém varu.
Objem toho, co je třeba udělat, je obrovský. Zda není tempo snižování emisí příliš rychlé? Dopady oteplení mohou být mnohem výraznější, poukazuje poradce prezidenta Miko
Přímo použil climate boiling jako pojem. V podstatě jenom poukazuje, že máme všechny důkazy pro to, že co nám říká věda o klimatické změně, je prostě skutečně realitou: že to není něco, co máme očekávat, nebo co přijde, ale něco, co už zažíváme.
Český prezident Petr Pavel v projevu na tom pondělním summitu mluvil mimo jiné o klimatických závazcích Česka. Potvrdil, že Česko přispěje v následujících čtyřech letech do zeleného klimatického fondu částkou přesahující v přepočtu 90 milionů korun. Vyvolalo toto vystoupení, že pan prezident připomněl české závazky, nějaké reakce?
Především si myslím, že bylo kvitováno, že k této problematice vystoupil český prezident a že vystoupil konstruktivně a podpůrně, že se ČR chce přidat k tomu snažení a svým dílem přispět.
Summit bez nesmyslů a opakovaných slibů. Tajemník OSN Guterres burcuje světové politiky k rychlé akci
Číst článek
Příspěvky nejsou nijak určené, jsou dobrovolné a jsou dány možnostmi jednotlivých zemí a je třeba říct, že to je příspěvek navíc k tomu, co už ČR do řešení klimatických problémů investuje prostřednictvím buď bilaterální nebo multilaterální pomoci.
Čili to nejsou jediné peníze, které ČR dává, ale je to zvýšení závazku oproti tomu, co je dáno běžnou praxí.
Zástupkyně Klimatické koalice v pondělních hlavních zprávách Radiožurnálu a Českého rozhlasu Plus tuto výši toho českého příspěvku kritizovala jako nedostatečnou. Řekla, že ten příspěvek Česka by měl být alespoň dvojnásobný. Neobjevily se třeba i v kuloárech v New Yorku podobné reakce? Přece jenom, když se podíváme na velikost českého státního rozpočtu, není 90 milionů na čtyři roky přece jenom málo?
Že by to mohlo být vyšší, takové názory na to samozřejmě existují, ovšem víc doma než tady. Nezaslechl jsem, že by někdo říkal: tak to je málo.
Spíše je kvitováno, že ten závazek padl, že jsme se k tomu přihlásili, není to tak u všech zúčastněných a u všech řečníků, takže to bylo vnímáno spíš pozitivně.
Souhlasím ale s tím, že by bylo lepší, kdybychom byli schopni přispět víc, z jednoduchého důvodu: mělo by to být vázáno na to, jak moc k tomu problému přispíváme.
My jsme zemí, kde je spotřeba fosilních paliv na hlavu jedna z nejvyšších vůbec, takže tomu by měla odpovídat i naše zodpovědnost.
Proměna výroby a spotřeby
Do jaké míry by se na snižování emisí měly podílet jednotlivé sektory? Do jaké míry to má jít za energetikou, za průmyslem, za domácnostmi, za zemědělstvím?
Samozřejmě nejvyšší podíl emisí, to jsou známá čísla, má energetika, pak následuje doprava a zemědělství, pak další a další. Ovšem celá ta evropská konstrukce je postavená na tom, že ten cíl je nedosažitelný, pakliže k tomu nepřispěje svojí mírou úplně každý.
To znamená, že není úplně správné říkat: hlavně udělejme tu energetiku a zbytek už nějak půjde. Musí k tomu přispět opravdu každý sektor do té míry, do jaké je to možné.
Samozřejmě největší podíl můžeme ušetřit v energetice, v dopravě a já bych ještě přidal věc, kterou se snažím zdůrazňovat i v diskusích s panem prezidentem: využití toho, co nám nabízí příroda – práce s krajinou, zemědělství a lesnictví – může výrazným způsobem pomoct k naplňování klimatických cílů a že prostor, který tam ještě máme, ani zdaleka nevyužíváme.
Pokud jde o ten největší podíl, o energetiku, tak Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo průmyslu a obchodu poslaly do připomínkového řízení aktualizovaný vnitrostátní klimaticko-energetický plán. Ten mimo jiné počítá s tím, že do roku 2030 by měl podíl energie z obnovitelných zdrojů u nás stoupnout ze 17 na 30 %. Je to podle vás na jedné straně zvládnutelné a na druhé straně dostatečné?
Tady se vždy bavíme o tom, co je reálně dosažitelné. To, že se musí dramaticky zvýšit, je jasné. Už když se podíváte jenom na okolní země...
Horká brambora ve středu Evropy. Česko se otepluje skoro dvakrát rychleji, než činí světový průměr
Číst článek
My žijeme v představě, že třeba jsme na tom se závislostí na uhlí podobně jako Polsko, ale ve skutečnosti je nárůst udržitelné energie třeba v Polsku dramaticky rychlejší a dokazuje, že i takto zaměřené ekonomiky mají schopnost výrazným způsobem navyšovat podíl obnovitelných zdrojů.
Takže já si myslím, že to je reálné, za podmínek, o kterých jsem mluvil: úpravy legislativy a zrychlení procesů.
A jestli je to dostatečné? Rád bych viděl číslo vyšší, ale myslím si, že s ohledem na to, kde jsme, je faktické zdvojnásobení docela slušné tempo.
V průzkumu Medianu pro Český rozhlas lidé odpovídali i na otázku, co jsou ochotní udělat pro trvalou udržitelnost. Největší byla ochota k recyklaci a snížení produkce odpadů, k rozšiřování zeleně a k úsporám energie. Naopak nejmenší byla ochota změnit stravování a omezit cesty autem. Co by si měli vzít politici z tohoto?
Myslím si, že je to o informacích. Především, když řeknete „jste ochoten změnit stravování?“, první, co lidi napadne, je, že budou mít méně a menší výběr.
Nejvíce emisí produkují v Česku uhelné elektrárny, nahradit je má jádro i obnovitelné zdroje
Číst článek
O tom to vůbec není. Je to o plýtvání potravinami, je to o způsobu, jakým se potraviny vyrábí, je to o množství energie, které to spotřebuje a které spotřebovat nemusí.
Takže je potřeba přesně vysvětlit, jakým způsobem se tam dá úspora získat. Nemusí to opravdu být na úkor toho, že něco nesmím nebo nebudu jíst, jak to většinou mnoho lidí vnímá.
Druhá věc jsou ta auta. Naše diskuse je trochu posunutá: vidím obrovský rozpor mezi tím, o čem se baví velké automobilky a o čem se baví lidé.
Osobně jsem přesvědčen, že vývoj v automobilovém průmyslu bude mnohem rychlejší, než očekáváme a že vlastně v tom roce 2030 nebo 2032 uvidíme odchod od spalovacích motorů úplně jinak, než jak ho vidíme dnes, protože si to prostě a jednoduše nedokážeme pořádně představit. Ale s tím automobilky už pracují.
Jakou úpravu legislativy potřebuje rozvoj obnovitelných zdrojů? A dokážou průmyslově vyspělé státy posunout ambice naplnění uhlíkové neutrality k roku 2040, jak zaznělo na klimatickém summitu v New Yorku? Poslechněte si celý rozhovor v audiozáznamu.
