Devátá

Ve svém domácím počítači měla dokonale rozepsáno kdy se která z dívek ztratila, kdy bylo její zmizení ohlášeno a kdy byla nalezena a další podrobnosti. Údaj o nalezení se týkal jen jedné z nich, historicky první zmizelé.
Praporčík Nožičková si vytvářela další přehledy. Věděla, že nejkratší doba mezi dvěma zmizeními byla dva měsíce a osmnáct dní; naopak nejdelší byla pět měsíců a čtyři dny. Z devíti dívek byly čtyři gymnazistky, dvě ze střední zdravotní školy, jedna se učila na kadeřnici, jedna na cukrářku a poslední na prodavačku.
Promnula si oba spánky. Pořád to, co hledala, neviděla.
Pak ji něco napadlo.

Manželé Polanští mlčeli. Situace po zmizení jejich dcery je oba zdrtila. Dobrou náladu neměl ani jeden z nich. Kdykoli se pokoušeli o něčem mluvit, vždycky se po chvíli jejich konverzace stočila k Sandře a tam umlkla.
Když se u nich o půl deváté večer rozezvonil zvonek, šli ke dveřím plní naděje.
„Dobrý večer,“ řekla žena přede dveřmi. „Já jsem praporčík Lenka Nožičková a potřebuji se vás na něco zeptat,“ a upřela na oba takový pohled, že přikývli a pustili ji dál.
V obývacím pokoji před každého z nich praporčík Nožičková položila papír s vytištěným seznamen jmen.
„Co to je?“ zeptala se Hana Polanská.
„To jsou dívky, které byly nebo jsou pohřešovány ještě před vaší dcerou,“ odpověděla Nožičková. „Prosím, podívejte se na ten seznam a zkuste si vzpomenout, jestli Sandra nemohla některou z nich znát.“
Oba manželé měli v obličeji pochybnosti, ale papíry si vzali a pročítali je.
První se ozval Vojtěch Polanský. „Bohužel,“ pokrčil rameny, „žádné z těch jmen mi nic neříká.“
Hana Polanská studovala seznam o poznání déle. Pak jej také odložila a zavrtěla hlavou. „Nevím, ale možné je všechno,“ řekla. „Sandra moc o jiných holkách nemluvila. Kromě Zdeňky Adamčíkové a ta ve vašem seznamu není,“ a v očích se jí objevily slzy.
Lenka Nožičková s povzdechnutím vstala. „To mě mrzí,“ řekla tiše, sebrala své papíry, rozloučila se a smutně vyšla ven.
Jakmile se ocitla na chodníku před domem, zaslechla za sebou hlas:
„Co tu děláte, praporčíku?“
Nejdřív měla co dělat, aby nezaječela. Pak počkala, až adrenalin opadne, a ohlédla se. Dívala se do tváře poručíkovi Kopeckému.
„Jak,“ začala, když se jí vrátila schopnost mluvit, „jste věděl, že jsem šla k Polanským?“
„Nekoukáte na filmy,“ odpověděl, „takže nevíte, že žijete v zemi, ve které se všechno rozkecá. Kdo vám tuto akci povolil?“
„Nikdo,“ sklonila hlavu.
„Máte sakra štěstí,“ zabručel Kopecký, „že jsem tu vaši partyzánštinu zachytil já. Každopádně vás musím odpovídajícím způsobem pokárat. Tímto jste pokárána a příště, až vás něco takového napadne, se zastavte se mnou a vyžádejte si povolení.“ Chtěl mluvit dál, ale viděl, že Nožičkové je do pláče.
„Chtěla jsem jen vědět,“ vzlykla, „jestli ta Polanská neznala některou z těch dalších zmizelých holek,“ a její ramena se zatřásla.
„A neznala,“ spíš konstatoval, než by se ptal, Kopecký. „Takže teď čelem vzad a odchod domů. Ráno mi nechoďte na oči, minimálně tak do půl jedenácté. Rozuměli jsme si?“
„Naprosto,“ špitla a odcupitala.

„Stop, výborná,“ ohlásil režisér a Robert Cihlář se uvolněně usmál.
„Jste čím dál tím lepší, Roberte,“ dodal režisér. Cihlář pokrčil rameny, nadechl se zhluboka a zase vydechl.
Když vycházel ze studia, narazil na chodbě na svou formální manželku. Ta ho gestem zastavila.
„Copak se děje?“ zeptal se udiveně.
„Nebudeš tomu věřit,“ zablýsklo se jí v očích. „Dostali jsme nabídku dělat ten tvůj pořad jako cestování po různých městech.“
„Co by to mělo znamenat?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Ještě to nemám kompletně sestaveno,“ přiznala, „ale asi by se to dělalo tak, že bys přijel do nějakého města a tam v divadle nebo jiném kulturáku měl povídání s regionálními hosty. Tak jako to děláš ve studiu, jen bys u toho měl i publikum. Co ty na to?“ mrkla na něj.
Robert přemýšlel. Jitka netušila, že nad touto možností přemýšlí z úplně jiného úhlu než ona.
„Tak jo, zkusíme to,“ řekl nakonec.