VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

MŮJ ÚČET
14. září 2023

Vzpomínky oslavenkyně LÍDY VLÁŠKOVÉ

Lída Vlášková, foto Jiří Sejkora
První inscenací, kterou jsem v Pardubicích viděla, bylo Zkrocení zlé ženyLÍDOU VLÁŠKOVOU a Michalem Przebindou jako Kateřinou a Petrucciem. Přijela jsem se podívat na herce při příležitosti obsazování hry Jídelna, kterou jsem měla režírovat. Neznala jsem absolutně nikoho. Po představení jsem strávila nezapomenutelný večer v divadelním klubu s dramaturgem Jirkou Závišem a pár herci. A rázem jsem znala spoustu nových lidí. Začala jsem se cítit bezpečně. Lída Vlášková mi nabídla tykání. A také přátelství. Bylo to před sedmadvaceti lety.

Před koncem minulé sezóny jsme se s Lídou sešly a povídaly si o uplynulém období. Měly jsme k tomu pádný důvod – Lída právě oslavila kulaté životní jubileum…

Lído, do VČD jsi nastoupila hned po absolutoriu DAMU v roce 1976 a zůstala jsi mu věrná po celý svůj dosavadní profesní život. Klobouk dolů!
No, ono to není jenom o té věrnosti, i když já samozřejmě věrná jsem. Šlo ještě o jinou věc. Myslela jsem si, že po škole budu cestovat po českých a moravských divadlech, ale shodou okolností se to nikdy nepovedlo. Na druhou stranu, v pardubickém divadle tvořili zajímavé osobnosti a skvělí režiséři jako Jaroslav Vostrý, Oto Ševčík, Michael Tarant a mnoho dalších. A byli tady fajn lidi. Měla jsem sice nabídku do Olomouce, do Brna, ale vždy to na něčem selhalo. Vůbec ale nelituji, že jsem tu zůstala.

Ale nepocházíš odsud, jsi Pražačka, že?
Ano. Občas se mě někdo zeptá, jestli se nechci do Prahy vrátit. Mám tam sice byt, teď tam bydlí můj syn, ale co bych tam dělala? Největší vazby mám s tímto místem. Tady už jsem doma, mám tady kamarády, přátele, jsem hluboce spjatá s lidmi v Pardubicích. A taky nejsem typ, který si umí shánět pracovní příležitosti, kterých by v Praze bylo určitě víc než tady.

Každý herec má ve svém životě různé etapy, někdy hraje víc, někdy méně. Velké a zajímavé role jsou milníky na této cestě. Na které období svého života vzpomínáš nejraději?
Nedávno jsem nad tím tak přemýšlela a myslím, že to je období mezi mými třicátinami a padesátinami. Ze školy jsem vycházela zakomplexovaná, stažená… Kdysi jsem hostovala za jednu těhotnou herečku v Činoherním klubu a byla jsem příšerně v křeči. Dodnes se divím, že se ke mně kolegové herci chovali tak báječně, protože já bych se vyhodila. A byly to takové osobnosti jako Petr Čepek nebo Pepík Somr, se kterým jsme se spřátelili a telefonovali si až do jeho smrti. Takže na začátku mého působení v tomto divadle jsem neměla žádné sebevědomí. Ale pak sem nastoupil dramaturg a režisér Jaroslav Vostrý a ten mě uvolnil. Začala jsem si víc věřit a nabyla jsem potřebné sebevědomí. Pamatuji si, jak jsme jednou něco zkoušeli a on seděl v hledišti. Najednou se vynořil ze tmy a vydal se k jevišti, tak jsem si myslela, že jsem něco zkazila. A on jenom řekl: „Lído, domnívám se, že jsi už opravdu herečka!“ Měla jsem jeho důvěru. Další důležitý milník – Věc Makropulos. I když někteří režiséra Oto Ševčíka zrazovali, obsadil mě do role Emilie Marty. Takže toto období bylo pro mě nejplodnější. Zahrála jsem si role jako málokterá herečka. Zkrocení zlé ženy, Dámu s kaméliemi. A co jsem milovala nejvíc – když jsem si ráno zahrála Lakomou Barku, špinavou umouněnou ženskou, a večer Margaritu Duplessis z Dámy s kaméliemi.

A nezapomínej na Markýzu de Merteuil z Nebezpečných vztahů. To byla další z prvních inscenací, kterou jsem tady viděla.
Ano, tu jsem měla moc ráda. Ale také Rozinu v Mistru ostrého meče. Režisér Gustav Skála mi dal ohromné příležitosti. A byl mým dobrým přítelem. Měla jsem ráda i komedie, například Eleonoru v Panu Hamilkarovi. Líbila se mi hlavně ta různorodost. O nic jsem se neprosila a režiséři si mě vybírali. Prostě když vzpomínám na toto období, vím, že na role jsem si nemohla stěžovat.

Kdyby ses mohla vrátit na jeviště do nějaké role, která by to byla? Vím, že se těžko vybírá, ale přece jen, některé lásky jsou osudové…
Máš pravdu, není to lehké. Bylo toho hodně, na mnohé z nich jsem zapomněla, ale určitě bych si ráda znovu zahrála Věc Makropulos, Zkrocení zlé ženy, ale nakonec i tu Lakomou Barku.

A myslíš, že jsi preferovala určitý žánr?
Vždycky jsem říkala, že bohužel nemám komediální talent a litovala jsem toho. Ale pak jsem hrála v několika komediích a moc mě to bavilo. Ale na názvy a jména postav se mě neptej, na to jsem nikdy neměla paměť, a léty se to nezlepšilo. (smích)

Je něco, ve tvém životě, co bys změnila, dělala jinak?
Ani ne. Možná kdybych bývala odvážnější, kdybych měla trochu ostřejší lokty, ale v tom dobrém slova smyslu. Jinak si nemám na co stěžovat. Dítě jsem měla až ve čtyřiceti, ale ne proto, že bych si chtěla budovat kariéru. Tátu svého syna, báječného chlapa Kamila (Kamil Kuchovský, známý žokej, trenér a podkovář – pozn. red.) jsem poznala pozdě. On byl o třináct let starší, žili jsme spolu osm let a já dlouho nemohla otěhotnět. Ale pak to najednou bylo a narodil se nám Ondra.

Soužití s Kamilem tě obohatilo o další rozměr, díky němu jsi poznala mnoho zajímavých lidí z úplně jiného světa. Jak jste se seznámili?
Svedla nás dohromady nehoda. Na jedné Velké pardubické Kamil spadl na Velkém Taxisu, kůň Dukát ho zavalil a on musel do nemocnice. V té době bylo divadlo na zájezdě, Pepa Vrána si tam pochroumal nohu a my jsme ho šli do nemocnice navštívit. Díky němu jsme se všichni seznámili, protože ač Kamil chodil do divadla, mezi herce si netroufl. A tak jsme se začali kamarádit, on chodil do klubu a my navštěvovali závodiště. Rok poté jsme spolu začali chodit. Měla jsem ráda jeho smysl pro humor. Vzájemně jsme se respektovali, což bylo velmi důležité, protože oba nás naše rozdílná povolání hodně zaměstnávala.

Kamil už není mezi námi, ale ty na závodiště chodíš dál ráda…
Mám ráda to prostředí a lidi kolem něj. Koně se mi líbí, ale nejsem velký fanoušek dostihů. Navíc vím, že si nesmím vsadit na žádného koně, jinak spadne. (smích) Jednou nemohl Kamil jít na dostihy, byl nemocný, tak mi řekl, ať vsadím na nějakého konkrétního koně. Říkala jsem mu, ať to nedělá. Ale on nedal, tak jsem vsadila a kůň upadl. Takže ráda chodím na kvalifikační dostihy, ale ne na Velkou pardubickou, tam je na můj vkus až moc lidí. V červnu, kdy míval Kamil narozeniny, se běhá jeho memoriál. Jednou syn Ondra předával cenu, jindy já.

Lído, co ti dnes udělá největší radost?
Potkávání s kamarády, se známými, ať už na dostizích, nebo v divadle, jednu dobu jsem spolupracovala se školou Svítání, tam jsem si také našla dobré známé.

A také ještě pořád hraješ v Mladém divadelním studiu LAIK.
Ano, ale zrovna nedávno jsme měli derniéru. Byla jsem moc vděčná Zdeňku Rumpíkovi, že mi dal tu příležitost, že jsem zase mohla stát na jevišti. Ale řeknu ti, měla jsem snad větší trému, než kdybych hrála s naším souborem. Hrála jsem v pohádce, v Kytici, což byla moc pěkná inscenace s krásnou hudbou, a nakonec i v muzikálu Showtime. Mladé publikum tu inscenaci velmi bralo.

Párkrát jsem tě slyšela zpívat šansony, ve francouzštině, angličtině, češtině. Měla jsi někdy příležitost mít svůj recitál, usilovala jsi o to?
To je právě to, co říkám, že se neumím prosadit, nejsem dost podnikavá. Pavel Fiala píše knihy o dostizích a jednou si mě vzal na křest knihy, kde jsem zpívala nějaké šansony a bývalý kolega Jirka Kadlec mě doprovázel na kytaru. Mrzí mě, že si neumím najít někoho dalšího na doprovod, francouzské šansony bych si zazpívala moc ráda.

A co si přeješ do dalšího života?
Zdraví, samozřejmě. A možná bych mohla být platná i pracovně. Sice o sobě hodně pochybuji, ale moc ráda, a myslím, že i slušně čtu. Takže bavilo by mě číst. Už jsem si odvykla stát na jevišti, ale čtení do rádia by mě lákalo. A nakonec si přeji, aby Ondra úspěšně dokončil studium, tu svou milovanou korejštinu.

Lído, ať se ti splní tvá přání a do dalších dní přeji hodně štěstí a spokojenosti.
Jana Uherová

Jako Emilia Marty ve Věci Makropulos v roce 1988, foto Karel Meister