Článek
Jak jednoduché…Stačilo, aby nás vykradli. Tedy vykradli…Nepřizpůsobivým občanům přišly vhod bůhvíproč mé šminky, peněženka, mobil a… všechny naše doklady. Co naplat, že zlodějíčci byli následující den zadrženi, když občanka, řidičák, techničák, pas, kreditka, všemožné kartičky pojišťoven a supermarketů byly prý odhozeny do Bystřice a nenávratně pluly kamsi k Severnímu moři.
A tím začala anabáze, kterou opravdu nepřeju nikomu…no, snad jen těm zlodějům…
Úřední šiml poprvé zařehtal, když jsem vyrazila pro řidičák, neboť denodenně musím jezdit autem. Ostatně i na úřad jsem přijela. Po takřka tříhodinovém čekání, kdy bylo odbaveno číslo 48 a já už se svou devětačtyřicítkou stála v pozoru, vylezl úředník a na kliku zavěsil cedulku „přestávka“. Pokorně jsem znovu usedla a zadoufala, že na obědě není fronta a kafe stihlo vystydnout. Konečně! „Občanský průkaz, prosím.“ „Nemám“, já na to. Zapíchnul prst do nástěnky a zařval: „To neumíte číst, co je třeba k vydání ŘP?“ „No a co mám teda dělat?“ „Nejdřív si musíte vyřídit občanský průkaz.“
Celé dopoledne v čudu, tak vyrážím přes půl města na městský úřad. Smůla, úřední hodiny dnes už skončily. Hm, tak zítra…
Obrýlená dáma si mě změřila a povídá: „Nějaký průkaz totožnosti!“ „Nemám“, a cpu jí papírek od policajtů. „No pani, to by moh říct ale každej, že jste to Vy! “ „Jste vdaná?“ „Co je jí po tom“, pomyslím si. „A..ano“. „Tak přiveďte manžela. Má Vás snad zapsanou nebo neeéé? “ „Má, ale jemu ukradli občanku taky“, už mám na krajíčku. „Tak pas“. „Nemám.“ „Proboha, tak aspoň nějaký průkaz s fotkou.“ „Nemám!“. Vtom mě osvítilo. Rodný list! Po půlhoďce jsem zpátky a vítězně jí strkám jediný doklad mé totožnosti. Chvilku přemýšlí a následuje přímý zásah. „Ale milá zlatá, není tam ani fotka ani bydliště!!!“
Prostě perpetuum mobile. Zachránil mě známý, který měl známého policistu, který měl známého na městském úřadě, který měl známou na občanských průkazech, která mi po týdnu vystavila aspoň provizorní papír.
Vyřizování zbývajících dokladů mě stálo spoustu peněz, půl dovolené a nervy nadranc.
Úsměvné je, že celé kolečko mě za necelý půlrok čekalo znova, když jsem se podruhé vdávala. Ovšem to už jsem jaksi prokazatelně existovala!
