Už loni jsem dostala nápad, že také někdy zkusím stánkový prodej knih. Domluvila se s další spisovatelkou, kamarádkou, že spolu vzájemně doplňujeme nabídku, neboť každá píšeme pro jinou cílovou skupinu (abychom obsáhly všechny čtenáře, chybí nám v podstatě už jen detektivky...). Takže jsme naložily kufry knížkami a vyrazily na cibulové slavnosti zrealizovat podnikatelský plán.


Na sebe jsem si vzala stylové tričko s celerem, protože zelenina jako zelenina a navíc obě prodáváme bestsellery, ts! To půjde! Ráno jsme na místě vše vybalily a rychle si naposledy odskočily na dosud čisté chemické toalety. A pak to začalo... V davech jsme rozpoznávaly známé a lákaly neznámé. „Ži-vé spisovatélkyyyy! Ži-vé spisovatélkyyyy!“


Čtenáři si nás začali porcovat. „Kousek pravé Martiškové prosím!“ - „A z Šindelářové mi ukrojte kousek na dlouhé zimní večery!“


Ačkoliv se náš stánek jmenoval KNIHY PŘÍMO OD AUTORKY, když si ode mě koupil jednu knihu pán, začal se se zděšeným výrazem divit, co mu to do té úplně nové knihy píšu.
„Podpis,“ vysvětluju. „Přidám i věnování, jestli chcete. Pro koho to bude?“
„Jo aha, vy jste to jako napsala? No tak to potom jó! Já si říkal, proč mi ta prodavačka do té knížky čmáře!“



Pak u nás přistála trojka pubertálních holek. Chvíli prohlížely, okouněly, tvářily se rozpačitě. Ptaly jsme se, co je zajímá a co čtou. Dvě ustoupily, jedna se na nás odvážně podívala. „Vy tady nemáte Harryho Pottera?“
„Ne, to nemáme, protože toho jsme nenapsaly. Toto jsou pouze naše vlastní knížky, víš?“
Holka se ošila. „Ale nemáte tu Harryho Pottera,“ ušklíbla se opovržlivě.
„Paní Rowlingová bohužel nepřijela.“
Dívka zklamaná naší neschopností stáhla zdrceně ramena a vycouvala. „Tak to nic!“


Ke stánku přistoupila usměvavá maminka s kočárkem za zády, štěstí z ní stříkalo spolu s mateřským mlékem. „To jsou krásné knížky!“ švitořila nad Petřinými povedenými kousky pro děti. „Já bych už malému chtěla číst!“
Za zády se jí náhle objevil manžel, docela sympaťák, ale první dojem zkazil hláškou: „Vždyť to není reálný!“
Maminka se nedala. „Pohádky nemají být reálný!“
A za chvilku už si svůj úlovek spokojeně nesla ke kočárku. Mateřství jí moc slušelo!


A tak pokračovalo další setkávání a mluvení, podepisování a prodávání, do toho žhnulo slunce a hudba s přibývajícími hodinami hrála čím dál hlasitěji a hned ze dvou protilehlých míst, z pódia a od kolotoče. Bez pití, které jsme oželely, abychom se vyhnuly dalšímu použití toalet, se nám začínaly vařit mozky. A tak když už nepomáhalo ani občasné osvěžení milým komentářem („Tak to mi udělalo větší radost než všechny cetky a náramky.“), vyhlásily jsme prodej za ukončený.


Sesbírala jsem neprodané knihy do dvou tašek a mířila k východu. Po padesáti metrech ruce delší než opice, lokty naruby a záda ztuhlá na kámen, ale pomalu jsem se blížila k cíli.
Najednou mě zastavil mladík jako hora, vysoký dva metry a vážící dva metráky: „Paní, já vám pomůžu!“ kasal se.
„To je dobrý, já to zvládnu,“ odmítám hrdinně.
„Nene, jen ukažte,“ vrhal se po taškách.
No dobře, proč ne. Na posledních deset metrů jsem mu předala zátěž, jen ať udělá dobrý skutek.
Splnil, co slíbil, křečovitě se usmíval, pak odložil tašky na zem a zoufale hekl: „Proč si toho kupujete tolik?“
„„Já totiž moc ráda čtu!“ vysvětlila jsem se smíchem.