Také divadla někdy začínají, někdy končí, aby se o nich už jen mluvilo ve vzpomínkách. Jen málokteré prožilo různé doby a přes různá vedení a jiné soubory stále stojí, a skoro nepřetržitě hraje. Ale řekněte, lze vůbec »kamenná divadla« zničit? Možná, že některá, ale to musí být ve válce a namísto herců v nich musí zasedat štáby či vojenští poradci, aby je pak druhá strana třeba poničila přesně mířenou raketou nebo teroristickou akcí. Pak se do světa »pustí informace« o barbarství útočníka a svět, divte se, tomu zčásti i věří.
Ta nekamenná mají smůlu. Mohou se sice z kin či tanečních sálů stát divadelními scénami, ale mohou se zato přeměnit v původně staviteli plánovaný záměr. Jsou ovšem divadla, která sídlí v podzemí domů, vybudovaná už k divadelním účelům, jež majitel za úplatu pronajal a zase, jestliže je nabídka vyšší či z jiných důvodů, může je nájemci vzít. S nimi pak často konči také divadelní společnost, která scénu provozovala a ředitelé, režiséři, herci a personál se rozběhnou do světa najít si nové angažmá. V uprázdněném divadelním prostoru se pak usídlí jiní ředitelé, jiní režiséři, jiní herci a zčásti i jiný personál. Tak zmizelo i Osvobozené divadlo, Červená sedma, Divadlo Vlasty Buriana, Divadlo Apollo či třeba slavné D 34, jež před devadesáti lety právě v tento den založil všeumělec Emil František Burian.
Měl jsem řadu přátel mezi těmi, kteří jeho branami prošli, Vladimíra Šmerala, Pepíčka Mixu, Václava Větrovce, Jirku Holého, Boženku Böhmovou. Tady jsem poprvé uviděl Čapkovu Matku s Otýlií Beníškovou a Felixem le Breux v hlavních rolích a mnoho dalších nezapomenutelných představení. Vůbec ne pouze politické agitky, jak jsem našel na internetu. I když jistě ani Parta brusiče Karhana nechyběla. Mimochodem, to byla dobře napsaná hra. Ne vše, co dnes nazýváme agitkami, muselo nutně tak působit. Hry, které zobrazovaly tehdejší život i s jeho problémy, byly zrcadlem doby a obecenstvo jim tleskalo.
»Déčko«, jak jsme tomuto divadlu říkávali, vzniklo tedy 16. září 1933 jako družstevní zařízení vedené koncesionářem, režisérem, hercem, skladatelem hudby, E. F. Burianem, dříve spolupracujícím s Osvobozeným. Avantgarda se tehdy rozdělila. Zůstalo satirické Osvobozené a vzniklo experimentální D 34. Proč ona číslovka neodpovídající roku? Protože divadelní rok začínal zářím (1933), ale jeho hlavní síla měla vypuknout až v roce 1934, kdy sezóna červnem skončila. V následujících letech se poslední číslovka měnila společně se změnou divadelního roku. To trvalo až do roku 1938, kdy se ustálila původní číslovka.
Co bylo jeho cílem? Představit československému divákovi také zahraniční moderní díla, anebo starým známým dát nový moderní háv. Tak se na scénu dostalo Goethovo Utrpení mladého Werthera, Moliérův Lakomec, Beaumarchaisův Lazebník sevillský s písněmi samotného Buriana – to byl opravdu zcela nový moment a podobným přístupem k divákovi se vlastně ze skutečných divadel tehdy vyznačovalo jen Werichovo a Voskovcovo Osvobozené. Tam šlo o autorské hry, v Déčku však především o původní česká či zahraniční díla, která byla »počeštěna« a zaktualizována. Nezapomeňme ani na Brechtovu a Weilovu Žebráckou operu, která v době krize ukazovala na propojení mocných a jejich zájmů, ani na dramatizaci Haškova Švejka, či Burianovy vlastní hry často doplňované jeho písněmi, jež se pak stávaly národními hity. Jeho Chlupatý kaktus téměř znárodnil a dodnes ho leckterý zpěvák má ve svém repertoáru.
V současnosti se Burianovi vyčítá jeho komunistická angažovanost. Opravdu, spojil svůj život, život syna známého pěvce a později člena Devětsilu s Komunistickou stranou Československa. To ovšem neznamenalo, že se ortodoxně držel pouze ustálených dogmat. Byl svůj. Neustále s mocnými bojoval, proti přemíře bohatství na jedné straně, a chudobě na straně druhé. Ale po svém. Proto nejen odhaloval zločiny kapitálu, ale postavil se i za režiséra Majercholda, když začal mít v Sovětském svazu problémy. Ani Moskevské procesy nevnímal jednoznačně.
Okupaci přijal jen českou tvorbou. Velmi úspěšné tehdy bylo nastudování Nezvalovy Manon Lescaut či tzv. jeho lidové suity, v nichž byly skryty protinacistické tóny. Proto bylo nejen divadlo zavřeno, ale sám E. F. Burian byl zatčen, prošel řadou koncentráků, aby se těsně před osvobozením zachránil jako jeden z třiceti čtyř Čechů, kterým se podařilo odplavat z anglickým letectvem bombardovaného plovoucího koncentráku Cap Arcona.
A Déčko? Povstalo po osvobození znovu, i když na čas převzalo jiné jméno – Armádní umělecké divadlo. Naštěstí to nebylo nadlouho a vrátilo se k původnímu názvu. Trvalo by dál, i když zajisté s novými vedeními, novými herci, novými režiséry. Také tady zapracoval Listopad, kdy černé muselo být změněno na bílé. Havlovský komplex nenávisti a přejmenovávání se projevil též v divadelnictví. V éře nového »obrazoborectví« se začalo změnami názvů. Už proto není, pokud jde o Prahu, v Libni Divadlo S. K. Neumanna, na Novém Městě pražském Divadlo Jiřího Wolkera, na Smíchově Realistické Divadlo Zdeňka Nejedlého, ani divadélko Máj na Vinohradech. Také Déčko změnilo svůj název, soubor, režiséry a repertoár. Dnes je proto v pasáži naproti Bílé labuti jen stručně napsáno Divadlo Archa.
Jaroslav Kojzar
V roce 1989 svoji velmi negativní roli sehráli právě českoslovenští herci a umělci, kteří briskně převlékli kabáty a od té doby plivou na socialismus a především na své předlistopadové dílo. Hanba je při tom nefackuje, ale co by umělci a herci dnes nesehráli kapitalismu za třicet stříbrných?
Dnešní tzv. kultura je prorežimní prokapitalistický hnůj a je škoda ztrácet čas jeho sledováním.
Sranda je, že v padesátých letech dělal hlavního cenzora v divadle EFB Pavel Kohout a syn EFB písničkář Jan Burian patřil za minulého režimu k tzv. šedé zóně. Stýkal se s Hutkou, Mertou, jeden čas byl i zakázaný, často chodil na návštěvu k Václavu Havlovi na Hrádeček.
Názory na jeho otce jsou určitě zajímavější, fundovanější a pravdivější než oslavná Kojzarova klišé.
Mr. Karel, sranda je číst Vaše výplody. Když nenajdete nic ke kritizování, vymyslíte si nějakou tu kličku, která se k tématu článku alespoň trošičku hodí. Ale hlavně, že sem zase nějaký ten pinpongový míček pinknete, že?
Škoda minulosti ,současnost stojí na divných nohách sprostosti.