Hlavní obsah

Aby studenti ušetřili, bydlí se seniory

Foto: Jan Novák, Seznam Zprávy

Takzvaná win-win situace. Barbora má nižší nájem, dvaadevadesátiletý Miroslav parťáka na zpěv.

Reklama

Snížené nájemné pro studenty výměnou za pomoc seniorům. Některé projekty mezigeneračního bydlení mají úspěch, jiné ne. Další reportáž ze série Jak se žije v Česku, která v září mapuje studentský život, jeho specifika a problémy.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Pojďte dál, podívejte se, ale žádné fotky,“ nastavuje pravidla pětadvacetiletá studentka psychologie Barbora Chlupová. Obývá garsonku v sedmém, nejvyšším patře bytového domu se zvláštním určením na pražském Žižkově.

Byt je světlý a dominují mu velká okna s impozantním výhledem na Žižkovskou věž. Prostorná postel, menší gauč, pracovní stůl, knihovnička. V rohu obýváku jógová podložka. Na stěnách visí obrázky Fridy Kahlo, replika obrazu Clauda Moneta a Barbořiny fotky z výletu do Španělska. Za rohem má kuchyň s vestavěnou pračkou, jídelní stolek, ledničku, myčka už se nevešla. Samozřejmě toaleta a sprchový kout. To vše na 35 metrech čtverečních. Ideální studentský byt.

„Jsem tu spokojená, hezky se mi tu žije, ale není to jen tak pro nic za nic.“ Barbora naráží na podmínku, kterou musí plnit, aby si tento byt s nižším nájemným od městské části Prahy 3 zasloužila. Totiž odpracovat 30 hodin měsíčně pro klienty pečovatelské služby.

Foto: Jan Novák, Seznam Zprávy

Barbora Chlupová, studentka pátého ročníku psychologie na Univerzitě Karlově.

Senioři potřebují parťáka

V bytovém domě zvláštního určení na Žižkově je zhruba 150 jednotek. V regulovaném nájmu (145 korun za m2) tu povětšinou žijí senioři. „Zhruba 60 z nich potřebuje pečovatelskou službu, ale máme tu i mladé lidi s roztroušenou sklerózou nebo holky na vozíčku,“ popisuje osazenstvo sedmipatrového bytového komplexu s útulným vnitroblokem ředitelka Ludmila Tomešová.

Před třemi lety se Praha 3 inspirovala ve Francii a Nizozemsku a nabídla dvě garsonky se zvýhodněným nájemným dvěma vysokoškolským studentům výměnou za pomoc při péči o seniory. Nájemné platí 4000 korun měsíčně plus zhruba 2000 navíc za poplatky. V komerčním nájmu by ve stejné lokalitě platili zhruba trojnásobek.

„Smlouvu mají na rok a my vyžadujeme, aby minimálně 30 hodin měsíčně věnovali čas seniorům. Aktivizačním činnostem, pomáhali s klubem seniorů, ale hlavně jim pomáhali naplňovat jejich volný čas. Ti starší lidi potřebují společníka, nebo spíš parťáka,“ popisuje Ludmila Tomešová smysl projektu mezigeneračního bydlení, jehož cílem je sbližovat studenty a seniory a bořit propasti mezi nimi.

Foto: Jan Novák, Seznam Zprávy

Ludmila Tomešová, ředitelka pečovatelské služby Prahy 3.

„S Barborou jsme velmi spokojeni. Tedy hlavně senioři. Nedají na ni dopustit. Hlavně když hraje,“ říká tajemně Ludmila Tomešová.

Italština v dvaadevadesáti

Jak to v praxi vypadá? Jedeme do pátého patra za dvaadevadesátiletým Miroslavem Jirsákem. Obývá dvougarsonku s balkonem. „Bára hrozně hezky hraje na ukulele. Vždycky si sedneme pár dědků a bab a zpíváme,“ říká senior ve skvělé fyzické i psychické kondici. Barbora vytahuje ukulele z plátěné tašky a s Miroslavem zpívají lidovku Hájku, háječku, hájku zelený…

Krom společného zpěvu mu Barbora pomáhá psát pohledy a přání k narozeninám zahraničním přátelům. Miroslav Jirsák pracoval v zahraničním obchodu v Centrotexu, po revoluci v mezinárodní kamionové dopravě. Známých po celé Evropě má tedy prý „hafo“. To kvůli nim stále chodí na hodiny italštiny.

„Na gymnáziu jsem měl osm let latiny a řečtiny, takže mám k italštině blízko,“ vysvětluje, jako by to byla běžná věc učit se po devadesátce cizí jazyk.

Barbora se pravidelně vídá s dalšími klienty. S paní Mílou je každé úterý od 10 do 11 dopoledne. „Chodím za ní dva roky. Uděláme si kávu, popovídá mi o tom, jak se mají její pravnoučata, ukáže mi jejich fotky v mobilu a pak si taky zpíváme,“ popisuje jejich sezení.

Kvůli seniorům se Barbora učí nové písně, převážně lidovky. „Mně je o 60 let míň než jim, takže musím umět jejich oblíbené. Naposledy jsem se učila třeba Děti z Piera nebo písně od Michala Tučného,“ vyjmenovává studentka psychologie.

Foto: Jan Novák, Seznam Zprávy

Vnitroblok Domu s pečovatelskou službou Roháčova na pražském Žižkově.

O hodinu později má paní Jaroslavu, která je po mozkové obrně na vozíku. Většinou jdou na procházku ven. Během úterního odpoledne tráví čas s pětasedmdesátiletou Tatjanou. „Ta chce zase řešit aktuální věci, takže si třeba vyměňujeme tipy na nové podcasty, a to klidně i v angličtině, protože pracovala na britské ambasádě a anglicky stále umí,“ dodává. Další seniorce pomáhá s počítačem a do toho se podílí na akcích v Klubu seniorů.

„Na druhou stranu si musím udržovat i nějaké hranice. Nejsem v pozici jejich vnučky nebo blízké kamarádky, tento vztah nesupluji. Spíš jsem na pomezí sousedky a zaměstnankyně,“ přibližuje Barbora přístup ke svému závazku 30 hodin. A co v projektu zmíněná mezigenerační propast?

„Hodně lidí si myslí, že je hlubší, než ve skutečnosti je. Já ji kolikrát vůbec necítím. Jediné, co je u těch lidí jiné, je vzhled a pomalejší tempo, s nímž některé věci dělají. Jinak s myšlením a názory jsou na tom leckdy úplně stejně jako moji vrstevníci,“ shrnuje svou dvouletou zkušenost s životem v bytovém domě zvláštního určení na Žižkově.

Nevyšlo to, ale…

Manželé Alena a Pavel Růžičkovi se také pokusili uvést v život mezigenerační bydlení. Ne však v Praze, ale v Plzni. Inspirovali se francouzskou neziskovou organizací Ensemble2générations (dvě generace společně) a projekt převedli do Čech.

„Smyslem je zprostředkovat bydlení studentům přímo u seniorů doma. To znamená senior, který má v bytě nebo ve vícegeneračním domě nějaký pokoj, tak ho nabídne studentovi ke spolubydlení. Za nižší nájemné se student zaváže k nějaké pomoci nebo času, který bude se seniorem trávit,“ popisuje sedmatřicetiletý Pavel Růžička, jak to ve Francii funguje.

Tvrdí, že od roku 2006 francouzská Ensemble2générations propojila přes pět tisíc dvojic studentů a seniorů a každý rok jich kolem 650 přibývá.

Foto: Jan Novák, Seznam Zprávy

Projekt manželů Růžičkových o bydlení studentů a seniorů v Plzni nevyšel. „Zatím,“ doufají.

Se ženou Alenou založili spolek Být spolu (lze číst i Byt spolu) a po práci připravovali webové stránky, ladili vzorové smlouvy, překládali z francouzštiny a investovali do propagace. Projekt mezigeneračního bydlení spustili na jaře roku 2020.

„Měli jsme propagaci v rádiu, v lokálních médiích, dostali jsme se do plzeňských věstníků, mluvili jsme o tom na Západočeské univerzitě a snažili se projekt prezentovat na různých akcích,“ popisuje pětatřicetiletá státní úřednice Alena Růžičková, která byla toho času na mateřské dovolené s třetím dítětem.

Jenže, jak známo, objevil se covid a plány šly rázem vniveč.

„Studenti zůstali doma, učilo se online, my jsme nemohli prezentovat náš projekt a do toho strach z covidu,“ krčí rameny Pavel, podnikový ekolog a polní hospodář na plzeňském biskupství.

Jenže projekt se nerozjel ani poté, co covid opadl. Navíc došly manželům energie a síly.

„Možná jsme jako národ víc uzavření než Francouzi. Možná si to neseme z dob komunismu. Možná je to až moc intimní si někoho vzít domů,“ přemýšlí nahlas Pavel.

„Možná to chtělo víc osobních návštěv, možná až budou dražší nájmy pro studenty a dražší energie pro seniory, tak to pro někoho bude atraktivní. Možná kdyby se nám podařilo dát dohromady alespoň jeden pár, vyvíjelo by se všechno jinak,“ dodává Alena.

Samá možná. Za tři a půl roku existence projektu se Růžičkovým ozvalo asi 10 až 15 studentů. Problém byl ale hlavně nezájem na straně seniorů.

„Ozvali se asi jen tři. Jeden sedmdesátiletý pán měl v domě prostory, ale vlastně mu nešlo o náš koncept vzájemné pomoci, ale chtěl je jen za co nejvíc pronajmout,“ vzpomíná Alena. Hovoří i o dalším zhruba sedmdesátiletém zájemci. Ten to zase chtěl pro svou maminku, ale ona o to nestála. A to samé paní, která se také starala o svou příbuznou a chtěla někoho k sobě, aby si v péči o ní mohla ulevit. Jenže pak sama prý onemocněla, a tudíž se to opět nerealizovalo.

„To víte, že nám je to líto. Nechceme, aby to šlo celé do pryč. Jsme ochotni vše, co jsme do toho investovali a připravili, předat někomu, kdo by byl úspěšnější,“ říkají manželé Růžičkovi. Investovaných zhruba sto tisíc korun a desítek, spíš ale stovek hodin nelitují. „Věříme, že projekt má potenciál, jen jeho čas ještě neuzrál,“ doufají.

Jak se žije v Česku

Foto: Seznam Zprávy

Série Seznam Zpráv.

Seznam Zprávy vyrážejí do měst a obcí, aby zjistily, jak se vám v České republice žije. Zajímá nás, jak zvládáte zdražování, jak bydlíte, jaké máte příležitosti k práci. Celoroční projekt vychází z interních dat datového týmu a průzkumů společnosti IPSOS.

Všechny díly série naleznete ve speciálu „Jak se žije v Česku“.

Chcete se do projektu Jak se žije v Česku zapojit? Dejte nám vědět, kde se potýkáte s problémy. Svoje tipy pište na e-mail: pribehy@sz.cz.

Reklama

Doporučované