Ve znamení Brahmse

Izraelská filharmonie patří mezi orchestry se zajímavou historií. Vytvořil ji Bronislav Huberman v roce 1936 hlavně z imigrantů, tehdy ještě pod názvem Palestinský symfonický orchestr. Zahajovací koncert řídil Arturo Toscanini. Po vzniku samostatného Státu Izrael přijal orchestr dnešní název. Z řadového tělesa na orchestr mezinárodní kvality jej vytvaroval mezi lety 1977 až 2019 šéfdirigent a hudební ředitel Zubin Mehta, čímž v délce angažmá překonal i Herberta von Karajana u Berlínské filharmonie. Od roku 2020 ji vede Lahav Shani, společně pak uvedli na festivalu Dvořákova Praha v Rudolfinu 10. a 11. 9. dva programy.

Když jsem slyšel v podání Izraelské filharmonie a Zubina Mehty v roce 2020 pozoruhodnou interpretaci Mahlerovy Třetí symfonie d moll, myslel jsem, že je to její maximum. Jenže báječné provedení Symfonických tanců op. 45 Sergeje Rachmaninova bylo zajímavější v nadšení, preciznosti a snaze maximálně dirigentovi vyhovět. Jak viseli na jeho třepotajících se rukách bylo až dojemné. Rachmaninova jsem před tím slyšel v Praze živě od dvou ruských orchestrů (1983 – Velký symfonický orchestr Všesvazového rozhlasu a televize Moskva; Vladimír Fedosejev, 2008 – Petrohradská filharmonie; Jurij Simonov), nicméně toto provedení bylo jako celek lepší. Pravda, Izraelci nemají takový sólový hoboj či klarinet jako například Berlínská filharmonie, žesťům chybí barevnost a měkkost České filharmonie, ale emoce a přesné vyjádření koncepce, které z nich Shani dostal, byly mimořádné. Symfonické tance jsou jeho posledním dílem, čehož si byl Rachmaninov vědom, sukusem jeho umělecké cesty – vlastně chvalozpěvem, možná i díkuvzdáním. Vedle Stravinského, druhé vídeňské školy či pařížské šestky možná naivní a eklektické, ale v jakémkoli auditoriu vždy účinné. Asi bych uvítal, kdyby dirigent ukázal, jak „umí“ Dvořáka, ale okouzlen jejich hrou, Rachmaninova jsem téměř ihned přijal s vnitřním díkem, že slyším něco jiného než jeho klavírní hity.

Gil Shaham, Kian Soltani, foto Petra Hajská

Rachmaninova předjímala dobře známá hudba s dobře známým sólistou. Na monument Brahmsova Houslového koncertu D dur, op. 77, si troufá ledaskdo, i čeští houslisté, ale jen málokdo jej zahraje ve všech aspektech uspokojivě, tedy tak, že se posluchači v nadšení těžko dýchá. Z Gila Shahama jsem měl dýchací problém. Jeho nahrávky a hostování v Praze mě provázejí od 90. let. Vždy byl nevyčerpatelnou studnou radosti, moudrosti, nejvyššího houslového umění, perfekce a kdysi i lecjakého interpretačního překvapení v řešení agogiky, frázování, prstokladů i práce s autografem. (Vrcholem byl jeho sólový Bach v roce 2009 na festivalu Struny podzimu.) Tentokrát v symfonickém Brahmsově koncertu téměř v ničem nevybočil z tradice. Báječná byla Shahamova komunikace se Shanim, který celý koncert „odmával“ zpaměti, i s orchestrem. Jeho faciální projevy se sice léty prohloubily, vysoká houslová kreativita však nic neztratila na své sugestivitě. Ještě technická poznámka: opět jsem obdivoval jeho originální prstoklady. (Gil Shaham kupodivu nehrál na housle Antonia Stradivariho jako v minulosti, ale na nástroj Andranika Gaybaryana.)

Pozitivním koncepčním gestem Dvořákovy Prahy bylo „povýšení“ Johannese Brahmse coby Dvořákova staršího přítele a souputníka. Druhý večer Izraelské filharmonie byl tedy zákonitě věnován jen Brahmsovi, jen koncertním byl jiný houslista a partnerem Gilu Shahamovi byl o generaci mladší Kian Soltani, cellista s perskými kořeny, což bylo od Izraelské filharmonie sympatické gesto.

, foto Petra Hajská

Novináři a odborníci (včetně autora těchto řádků) mívají nezřídka sklon srovnávat současné hvězdné hudebníky s ikonami minulosti – u dirigentů to bývají třeba Wilhelm Furtwängler, Carlos Kleiber, Bernard Haitink, Mariss Jansons, Václav Talich, Rafael Kubelík (už jím začal být i Jiří Bělohlávek), u houslistů třeba David Oistrach, u cellistů Mstislav Rostropovič… Vytýkají jim mimo jiné přelétavost a zvukovou univerzalitu. Nicméně komparace s věčností bývá ošidná. Důležitý je aktuální výkon a interpretační poetika. Že originalita a prosazovaní vizí mladým hudebníkům nechybí, dokazuje řada jmen, mimo jiné Jakub Hrůša, Klaus Mäkelä, Augustin Hadelich a také Lahav Shani a Kian Soltani.

Brahmsův Koncert pro housle, violoncello a orchestr, op. 102, jsem slyšel více než stokrát, vždy dojímá geniálním Andante, sofistikovanou symfoničností, neskutečnou tektonikou, prokomponovaností středních hlasů a souzpěvem sólových hlasů, jaký nemá v dějinách hudby konkurenta. Možná bych citově více tíhnul k věčné nahrávce Davida Oistracha a Mstislava Rostropoviče nebo tónově opulentnímu provedení Anne-Sophie Mutter, Pabla Ferrándeze, České filharmonie s dirigentem Manfredem Honeckem z roku 2022, které také vyšlo na CD, rád vzpomněl na svébytné provedení Josefa Suka a Heinricha Schiffa s FOKem a energií nabitým Jiřím Bělohlávkem v roce 1979, ale dialog pánů Shahama a Soltaniho s orchestrem byl nesmírně přesvědčivý, interpretace klíčové volné věty patří rozhodně k nejlepším, jaké jsem živě slyšel.

, foto Petra Hajská

Doplnit brahmsovskou vizitku První symfonií c moll, op. 68, bylo šťastné rozhodnutí. (Dvořákova Praha jen upadla jako mnoho tuzemských i světových festivalů do tradičního klišé, že koncert musí předjímat symfonii, jakkoliv je to, co se týká opusu a vývoje kompoziční poetiky, absurdní.) Volba spíše střídmého obsazení (10 primů) předznamenala dirigentovo pojetí, jež bylo maximálně zvukově transparentní. Sympatická byla snaha akcentovat klasicistní zvukovost, jakkoliv filharmonie ještě nedosáhla úrovně nejlepších světových orchestrů. Uhranulo mě, jak umně přivedl dirigent orchestr k vyjádření patosu v provedení brilantní první věty, melancholie věty druhé, sladká citovost třetí části a jak dokázal posluchači sdělit milostnou vášeň finále, cesta od Adagia k briu byla vystavěna s virtuozitou velkého dirigenta.

Samostatnou kapitolou hostování Izraelců na Dvořákově Praze byly přídavky. Po Houslovém koncertu mě potěšil Kreislerův známý kousek Schön Rosmarin, kdy klavírní part noblesně zahrál Lahav Shani. Bouřlivé publikum si vyžádalo od Gila Shahama ještě sólového Johanna Sebastiana Bacha – Gavotte en rondeau. Po Rachmaninovovi se orchestr nedal dlouho přemlouvat a zahrál z Prokofjevovy suity Romeo a Julie Smrt Tybalta a milou Straussovu perličku Pizzicato Polku. Po Dvojkoncertu si Shaham s Kiltanim s porozuměním pohráli s Variacemi na téma G. F. Händela od Johana Halvorsena, tečkou hostování Izraelské filharmonie na Dvořákově Praze pak byla opět Pizzicato Polka. Nic proti, ale jeden kus od Dvořáka mohl Lahav Shani jako přátelské gesto posluchačům festivalu s Dvořákem ve štítu věnovat.

Sdílet článek: