Článek
Každý, kdo stál před úkolem natočit edukativní video na téma školní šikany ví, o jak náročný úkol se jedná. K úspěchu potřebujete dobrý, věrohodný scénář a nadané dětské herce. Pak filmařskou zručnost a trpělivost se stříháním vzniklého záznamu. V tomto smyslu, je video nedávné lavičkové šikany, které uniklo na veřejnost „unikátním“ počinem, který má svou vysokou didaktickou hodnotu. Jeho jedinečnost tkví v autenticitě. Vše, co vidíme se skutečně událo a o to silnější emoce v nás vyvolává. Než se pustím do popisu emocí položme si spekulativní otázku proč k natočené události vlastně došlo?
Odpověď se skrývá v záznamu. Dívka, která jej pořizuje, tedy kameramanka své kamarádce říká, že oběť: „… údajně na jednoho z agresorů dělala chlapáka.“ Co si pod tímto popisem máme představit je plně na naší fantazii. „Dělat chlapáka“ může znamenat mít nemístné poznámky, nadávat, vyhrožovat, vytahovat se, ale klidně také v rámci vzájemné interakce mohlo dojít k dřívějšímu fyzickému kontaktu. Ať už se mezi obětí a agresorem stalo dříve cokoliv, zjevně šlo o událost, která si říkala o pomstu. Nešlo ji jen tak ze strany agresora odpustit. Ba co více, bylo potřeba ji řešit kolektivně a vystavit oběť kolektivnímu ponížení, které mělo následující průběh.
Jeden z agresorových přívrženců, říkejme mu vyjednavač, přistupuje k na lavičce sedící oběti a vyzývá ji k omluvě. Výzvu doplní ranou na hlavu, vzhledem k tomu, co bude následovat, bych tuto ránu ještě zařadil do kategorie mírnějších. Oběť vstává z lavičky, kleká si před agresora a říká: „Omlouvám se.“ Vyjednavač mu již v pokleku uštědří pohlavek zezadu, který oběť sice vyvede z rovnováhy, ale omluva zazní. V tu chvíli promluví jeden z nespokojených přihlížejících a vyzve příjemce omluvy k ráně na obličej. Konkrétně mu řekne: „Dej mu do pusy.“ Neřekne do huby, ani do držky, nebo na ksicht. Použije neutrální a svým způsobem i milé slovo „pusa“. A příjemce omluvy začne jednat. První dvě rány, obě mířené na hlavu, promáchne, což v něm nejspíše vyvolá vztek. Pak oběť povalí k lavičce a když chlapec skloní hlavu ukrytou v kapuci, tak mu zasadí pět ran na levou spánkovou kost a jeden kopanec pravým nártem, který vede na obličejovou část. Oběť se rozpláče. Pozorná kameramanka agresora upozorní na pád jeho brýlí na zem. V tuto chvíli se do pomsty zapojuje opět vyjednavač. Vysoký a zjevně silný chlapec ve značkových bílých botách vede velmi přesně mířený kop pravou nohou do obličejové části hlavy oběti.
V tuto chvíli se z davu ozývají první hlasy těch, kterým se zdá, že se pomsta vymkla kontrole. První výzva zní: „Hoši a dost!“, další „Dobrýýý, už!“ a „Už ho nechte!“ Agresor a vyjednavač usoudí, že stačilo a odchází ze scény. Kameramanka však nespouští oko z oběti. Ta zůstává sedět na zemi. Pláče. Hlavu má skloněnou, sepnutými dlaněmi si objímá týl. Z jejího okolí zaznívá smích, ozývají se hlasy kolem stojících přihlížejících. Kameramanka své okolí ujišťuje, že vše natočila a zároveň se ptá, zda již akce skončila, tedy zda má vypnout kameru, nebo ještě počkat. Slibuje ostatním, že jim záznam pomsty pošle.
Video vyvolává až skličující bolest. Silný pocit soucitu s utrpením oběti. Naštvání a přirozeně otázku, jak tuto událost integrovat do života všech zúčastněných. Jak potrestat agresory a jak s nimi dále pracovat, jak pomoci oběti a jak pracovat s nečině přihlížejícími mladistvými. Ve všech případech se jedná o velmi těžké otázky, na které je navíc v systému tradičního školního vzdělávání málo času a prostoru. Z videa navíc není jasné, zda všichni zúčastnění chodí do stejné školy, ročníku a třídy. V Burgessově Mechanickém pomeranči je agresorům pouštěna nekonečná smyčka násilných záběrů. V tomto případě se jako analogie nabízí opakované sledování vlastních projevů násilí a to pro agresora a také pro vyjednavače. Oni dva musí pochopit, proč jednali, tak, jak jednali. Co je k jednání vedlo, a zda toto jednání bylo přiměřené. Dvojky, případně trojky z chování jsou v tomto případě jen signálem, avšak velmi nedostatečným. Skutečné řešení nekontrolovatelné agrese u těchto dvou jedinců leží v dlouhodobé a trvalé terapeutické práci, o kterou oni dva a jejich zákonní zástupci musí projevit upřímný zájem.
Oběť potřebuje psychologicko-terapeutickou podporu ještě větší intenzity. Musí pochopit, zda měla pomsta příčinnou podstatu, tedy zda její intenzitu skutečně svým jednáním vyvolala. Dále musí najít způsob, jak se přenést přes zažité trauma a ponížení. Potřebuje začít posilovat svou sebeúctu a sebevědomí. Dostává-li se často do situací, ve kterých figuruje jako obětní beránek, pak je nutné analyzovat příčiny a najít postupy, jak se vzniku podobných situací v budoucnosti vyhnout. Na místě je uvažování o změně třídního kolektivu, možná i školy, případně zapsání do kurzu sebeobrany.
Přihlížející musí reflektovat svůj vlastní postoj a své reakce. Měli by porozumět tomu, proč jednali, tak jak jednali. Proč oběti nepomohli, proč agresora nezastavili dříve, proč se smáli, proč nečinně stáli a jen se dívali. Báli se také napadení, nebo jim přišlo výhodnější být na straně silnějších? To všechno jsou otázky, na které je třeba najít odpovědi. Ty správné pomohou nejen všem zúčastněným, ale svým způsobem i celé naší společnosti. My všichni si musíme co nejlépe rozumět, měli bychom mít zkušenost se sebou samými v extrémních situacích, abychom věděli, jak se zachováme, ale především, jak bychom se zachovat měli. Měli bychom rozumět tomu, jak jedná dav - třeba tím, že si znovu přečteme Canettiho, ale především bychom se měli učit, jak na sebe brát odpovědnost za to, co se děje kolem nás. Odpovědnosti za kvalitu společenského života a kvalitu mezilidských vztahů jsou sdílené. Na začátku sdílení však musí být vůle a odvaha nás všech, tedy i zúčastněných stran.
