Kázání z Koclířova

Kardinál Dominik Duka
Autor: Wikipedia.org / Roman Albrecht / Creative Commons

Milé sestry a milí bratři, srdečně vás vítám a děkuji, že jste přišli společně slavit eucharistii a slyšet Boží slovo. Děkuji, že jste přišli jako církev čerpat z pramene, který člověka nemůže vést nikam jinam než k lásce, toleranci a milosrdenství. 

Je věcí prosté evidence, že v naší vlasti, tak jako v řadě jiných zemí, je mnoho rodinných a partnerských svazků v krizi. Rozvodovost manželství sice v absolutních číslech oproti minulým desetiletím poklesla, přesto jde ale o statistiku, která není veselá. V roce 2022 uzavřelo sňatek téměř 55 tisíc párů, rozvedlo se jich necelých 20 tisíc. Církevní manželství uzavře ročně  něco přes pět tisíc párů, v naší římskokatolické církvi to jsou asi tak 3 tisíce nových manželství. Projevuje se tu nižší porodnost z devadesátých let i menší počet pokřtěných. Máme-li se pokusit pomoci všem rodinám, aby mohly růst a rozvíjet se v lásce a svobodě Božího dětí, musíme také vědět, co je nejvíc ohrožuje a co by jim právě teď nejvíc pomohlo.

Z výzkumu Nadace Sirius vyplývá, že mezi jedenácti skutečnostmi, které nejvíc ohrožují rodinu, a tedy soužití manželů a děti, patří: rozchod s partnerem; rozvod manželů; prospěchové problémy dítěte ve škole; dlouhodobé problémy s dítětem v domácnosti; kázeňské problémy dítěte ve škole; problémy se šikanou ve škole; ztráta kamarádů ve škole; špatná komunikace v rodině mezi dítětem a rodiči; psychické násilí mezi dospělými členy rodiny; závislost dospělého na alkoholu a fyzické násilí mezi dospělými členy rodiny. Bolestivé je pochopitelně také psychické a fyzické násilí na dětech, špatná a nestabilní ekonomická situace rodin a zvláště v naší společnosti velká míra tolerance násilí, které dopadá na děti, ženy, muže a v neposlední řadě na seniory a nemocné.

Chtěl bych si spolu s vámi, sestry a bratři, položit otázku, co pro zvrácení tohoto neblahého stavu učinila naše církev prostřednictvím darů, které získala od naše Pána Ježíše Krista? Objevují se ničím nepodložené a ve většině případů vylhané zprávy o tom, jak západní dekadentní a mravně zkažená Evropa chystá útok na základy lidské společnosti, mezi které patří na předním místě také rodina. Objevují se, a to i v našem prostředí, neuvěřitelné konspirace, kdo, kdy a kde připravuje plány na osudovou proměnu společnosti, ve které prý už křesťanství a církve nebudou mít žádnou, nebo skoro žádnou roli. Nevíte, kde přesně se tohle děje?

Připomínám si slova někdejší zakladatelky a čestné prezidentky Nadace naše dítě paní Zuzany Baudyšové, která ukazují, že ty největší problémy máme my sami, doma, ve svých rodinách a nemocných společenstvích. Šli bychom proti pravdě, kdybychom se snažili popřít fakt, že největší bolest si způsobujeme sami mezi sebou, aniž bychom k tomu potřebovali nějaké návody zvenčí. Cituji: „Dlouhodobě nejčastěji dochází k násilí na dětech v úplných rodinách, tedy v rodinách na první pohled spořádaných, s matkou i otcem. Zároveň tyto případy je nejtěžší odhalit, protože děti samy často své rodiče kryjí a nechtějí přiznat nebo se svěřit, jaké hrůzy doma prožívají.“ Zdá se, že nejde o nahodilý souhrn tragických událostí, ale spíš o to, cituji opět paní Baudyšovou, že „v naší zemi je bohužel násilí na dětech v řadě domácností součástí výchovy. Na druhé straně zvyšující se počty odhalených případů jsou výsledkem všímavosti veřejnosti a zájmu pomoci bezbranným dětem.“

Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen

Slyšel jsem nedávno na první poslech stěží uvěřitelnou myšlenkovou konstrukci, že se vedle útočné a genocidní války Ruska proti Ukrajině vede stejně brutální válka v západním kulturním, náboženském a civilizačním okruhu, jejímiž oběťmi jsou rodiny a zvláště děti. Ano, zvláště děti jsou oběťmi pokažených a toxických rodinných vztahů, což je patrné bohužel i u nás. Z mnoha stran, často od obskurních organizací, které se zaštiťují křesťanským náboženstvím a kontakty na představitele církví, jsou rodiny, manželé a také děti bombardovány konspiračními teoriemi o „konci normálního světa“, který mají mít na svědomí jakési západní vládní a nevládní super-organizace, které se v jménu „nového světového řádu“ snaží zničit křesťanskou tradici, z níž naše země vyrůstá. Nevíte, moji milí, o koho jde?

Ten z vás, milé sestry a milí bratři, kdo byl za posledních deset let dál než v Koclířově, kdo v zemích západní Evropy dlouhodobě pobývá, pracuje, studuje, cestuje, navazuje mezilidské vztahy, mi dá za pravdu, že jednotlivé země se navzdory složitosti světa snaží rodiny a děti bránit a učinit svět, který obývají, zase o něco bezpečnější, inkluzivnější, příjemnější, laskavější a spravedlivější. Co jsme v tomto ohledu udělali my, věřící lidé, následovníci Ježíšovi, apoštolové jeho lásky a naděje? Naše církev, jak víme, je téměř ryze ženská. Bez modlitby žen, bez jejich účasti na eucharistii, bez jejich oběti, bez jejich práce a služby bychom už dávno seděli na hromadě, která by jen vzdáleně připomínala Kristovo společenství. V mnoha kostelech jsou ženy a ženy-matky odsouzeny do role posluchaček, které při vší možné péči o rodinu a děti poslouchají, jak za jedněmi nebo druhými hranicemi číhají domnělé legie zednářů, iluminátů a progresivistů všeho druhu, kteří se nám chystají rozbít rodiny a svět, který je naším domovem. 

Je to zvláštní úvaha, tím spíš, že právě naše církev vyrostla po sametové revoluci také z nezištných darů západních společností, dárců a nadací, kteří doufali, že se v obnovených kostelech a poutních místech bude mluvit o naději, kterou přináší evangelium, a ne strašit věřící povídačkami o hrůzách přicházejících ze Západu. Odtud také přišli po r. 1989 někteří katoličtí exulanti, aby se pokusili přispět vybudovat zdravé, svobodné a myslící teologické prostředí, jehož absolventi pomohou změnit obraz církve, který je u nás v posledních letech naprosto tragický. Jsou to naši kolegové, bratři a přátelé z evropských zemí, členové Božího lidu v různých povoláních, kteří i pro nás spolu s papežem Františkem pracují na obnově důvěry církve, jež nesmí být nikdy církví konspirační, církví tolerovaného násilí, církví pánů a podřízených, církví temnoty. Musí být církví světla a evangelia, jež nás učí rozumět znamením doby a které nám ukazuje, kdo je to člověk a kdo je to Bůh. Všechno ostatní nám bude přidáno.

Milé sestry a milí bratři, je mi líto, že i v naší národní církvi převažuje apokalyptický pohled na svět. Je mi líto, že i my, katoličtí křesťané, hledáme zase nějakého vůdce, který by zase přišel udělat pořádek. Je mi líto, že církev je naší veřejností spojována předně s negativními událostmi, jako je sexuální, mocenské a duchovní zneužívání, občas podivná správa svěřeného majetku a jakýsi divný, ulepený a nedůstojný odpor proti tomu, o co se snaží papež František a lidé jeho spirituálního okruhu.

Nemějte strach, milé sestry a milí bratři, jsme v Božích rukách. Obracejme se na Pannu Marii, ochránkyni rodin a prostřednici Božích milostí, aby se nám podařilo ozdravit naše církevní společenství a změnit trajektorii naší cesty – obrátit se od rozdělení a nenávisti ke hledání společné cesty, k úctě, každodenní spolupráci a modlitbě. Ta největší válka se vždycky vede v našich srdcích. Musíme uzdravit sebe, abychom byli hodni nabídnout pomoc druhým. Nebojte se, milé sestry a milí bratři, duchovní síla univerzální církve nedovolí, aby se církve za bývalou železnou oponou vydaly hledat štěstí v nostalgických návratech do minulosti. Jsme součástí Božího plánu, v němž máme své místo a svůj úkol. Pomozme si jej navzájem v dobrém duchovním životě, v němž nebude mít místo jakékoliv násilí, najít. Naše místo v Evropě a ve světě bude jednou i duchovní. Také díky vám. A kdybyste už skoro ztratili naději, že se naše církev obrodí, jděte ve stopách jedné z největších osobností církve 20. století, kardinála Carla Maria Martiniho, který věděl, že je-li to s církví skutečně špatné, je třeba se modlit.

„Kdysi jsem měl sny o církvi. Církev, jež se vydává na vlastní cestu v chudobě a pokoře, církev, jež není závislá na moci tohoto světa. Církev, jež dává prostor lidem, kteří jsou schopni myslet otevřeným způsobem. Církev, jež vzbuzuje odvahu především u těch, kteří se cítí malí a hříšní. Snil jsem o mladé církvi. Dnes už tyto sny nemám. Po sedmdesáti pěti letech jsem se rozhodl za církev modlit.“

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.