Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl basketbalista USK Praha Patrick Samoura. Bavili se nejen o jeho nedávném triumfu na univerziádě, ale také jaké bylo sledovat finále z lavičky kvůli zranění. Samoura mimo jiné prozradil, od kterého trenéra si během své kariéry vzal nejvíce.

Praha 20:10 12. září 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Patricku, studium a sport rovná se v tom lepším případě univerziáda. Jak by si porovnal kvalitu hráčů na univerziádě s klasickými ligami v Česku?
Řekl bych, že kvalita je podobná, ale spíš styl hry. Na univerziádě byli všichni strašně agresivní. Ať už to byl první zápas proti Japoncům, nebo poslední zápas ve finále proti Brazilcům, byla to agresivita a živost ve hře. V Česku se mi to zdá pomalejší. Minulou sezonu na USK jsme hráli rychlý basket a ten trend jde nahoru, víc do rychlosti, když jsou týmy mladé. Jinak je to tady ale takové pomalejší.

Olympiádu jsi nezažil, ale v čem je specifická univerziáda?
Když jdu jen tak po ulici, tak jsem sportovec, jsem vyšší, mám nějakou postavu. Tam ale, když jsem přijel, tak jsem byl jeden z mnoha. Bylo tam neskutečně unikátních somatotypů, které člověk jen tak nevidí, ať už to jsou tenké nohy, obrovský trup, anebo obráceně. To byl největší rozdíl. Do toho studium a sportovat, tak to znamená, že člověk je mezi lidmi, kteří mají v životě dáno, co chtějí dělat.

Hráli jste takové ty hry na poznávání sportovců a jejich disciplín?
Když jsme šli na oběd, tak jsme se dívali kolem, když viděli někoho na atletice, tak bylo jasné, že to bude atlet. Bylo tam hodně basketbalových košů, devět krytých kurtů, dva venkovní a tam jsme si říkali, co asi dělají za sport, protože když stříleli na koš, tak bylo jasné, že basketbalisté nejsou. Vodní pólo z Ameriky jsme poznali hned, tenké nohy a velký trup.

Jaký máš pocit, že mezi mladými lidmi panuje trend? Je to kombinovat studium a sport, nebo se dát čistě na sportovní dráhu?
Je to těžké říct, ale když je někdo vážně talentovaný, vidí to všichni a je mentálně v pohodě, tak by měl jít za sportem. I když nemusí být tak talentovaný a strašně ho to baví, tak by si měl jít za vlastním snem. Táta mi pořád říká, že musím mít plán B, což je pravda, a já ho mám ve studiu. Je to ale těžké a je to individuální. Člověk by si měl jít za tím, co miluje a pro co má vášeň.

Z organizačního pohledu, jaké to bylo v Číně?
Neskutečné, nic takového jsem v životě neviděl. Už jsem byl jednou v Číně na turnaji s USK, ale tohle byl úplně jiný level. Kolik tam bylo lidí kvůli administrativě, logistice, jídlu v cafeterii, transportu. Neskutečně lidí se okolo nás staralo a ani nevím, kolik tam bylo sportovců a trenérů. Organizace byla neskutečná a to zahájení... bohužel jsme na něm nebyli, protože jsme hráli pak ráno, ale když jsem viděl, jak to tam vypadalo. Ze zakončení mi pak posílaly fotky basketbalistky Slovenska, to bylo neskutečné a Číňani to měli vážně ťip ťop.

Jaká byla návštěvnost?
Na basket chodilo hodně moc lidí. Ostatní říkali, že když koukali na ostatní sporty, tak tolik lidí nebylo, ale na naše zápasy byly plné haly. Když to bylo čtvrtfinále, semifinále, tak bylo hodně lidí. Finále byl jiný level.

Horká hlava, ale nejužitečnější hráč turnaje. Schröder dotáhl basketbalisty Německa k historickému titulu

Číst článek

Jak se ti hrálo před deseti tisíci Číňany?
Na to se mě jednou ptala jedna kamarádka, jestli jsem nervózní, ale já si toho vážně nevšímám. Když je ale stav 77:77 a já mám dát dvě šestky, tak to na mě asi trochu jde. Ale jinak si toho při zápase nevšímám, soustředím se na hru, díky bohu. Kdybych se soustředil na fanoušky, vyvedlo by mě to z míry.

Byli tam nějací čeští fanoušci? Vnímali jste české vlajky?
Vnímali jsme je, ale bylo to spíš kvůli tomu, že tam byly i ostatní sporty. Vážně jsme se tam podporovali, ať už jsme šli na volejbal, nebo na tenis, tak jsme se podporovali.

V jaké pozici jste na turnaj do Číny dorazili? Byli jste favorité?
Asi ne, takhle jsem to cítil. Já jsem týmu věřil, ale náš trenér Luboš Bartoň nám pořád říkal, že výsledek je důležitý, ale abychom pracovali na svém řemesle, zlepšovali se každým zápasem a až potom udělali nějaký výsledek.

Co způsobilo, že jste byli tak silný tým? Bylo to vedení?
Vedení určitě, ať už to byl trenér Luboš Bartoň, nebo asistent Adam Konvalinka, nebo kondiční trenér a fyzio. Parta si hodně sedla, hráli jsme spolu dřív, byli jsme na mistrovství Evropy v šestnáctkách, osmnáctkách a dvacítkách. Občas se scházíme taky. Týmovost ke zlatu hodně přispěla.

Jak se vyvíjela vaše sehranost v jednotlivých zápasech v průběhu turnaje?
Přiletěli jsme a hned druhý den, bez tréninku, jsme měli přípravný zápas proti Finsku. Začátek byl hrůzostrašný, nikdo nemohl běhat, dýchat, posun času. To bylo nic moc, nakonec jsme vyhráli a docela nám to pomohlo. Pak první zápas proti Japonsku, malí a agresivní, což je nejhorší kombinace, protože po nás pořád lezli. Dostali jsme se z toho, měli jsme 70 doskoků a s tím se moc nedá prohrát. V dalším zápase proti Polsku, to byl jeden z těch rozhodujících. Od začátku jsme měli výhodu, dali jsme pár lehkých košů a Poláci se začali hádat. Nevím, co říkali, ale i trenér na ně řval. Proti Americe byl začátek hrozný, prohráli jsme o 15 bodů, ale pořád jsme byli tým, drželi při sobě. Luboš je takové psycho a postupně nás z toho dostal.

Řekl bych, že tenhle zápas byl rozhodující v naší mentalitě, že jsme se z toho dostali. Čtvrtfinále proti Finsku, ti měli neskutečně dobrý skauting. Věděli, co hrajeme, kdo kam chodí, kdo střílí. Byl to asi nejvíc infarktový zápas, který jsem zažil. Vedli jsme o dva body, měli míč na útočné polovině, přebrali to, najednou to někomu přihráli, něco se stalo a já úplně vidím, jak dostaneme trojku. Z ničeho nic se objevil Honza Zídek, já tam taky naběhnul a pamatuji si, že to bylo daleko a viděl jsem, jak to tam padne, ale díky bohu to bylo moc dlouhé. Klekl jsem na kolena a myslel jsem, že mi srdce vyskočí. Semifinále s Argentinou, tam jsme je hodně zaskočili ze začátku. Před zápasem jsme si říkali, že jsou draví a že nás budou chtít naštvat. Celý zápas na nás sahali, mlátili nás. Luboš Kovář najednou leží na zemi, protože dostal loktem na solar. Ve finále už to bylo neskutečné. Honza tam zahrál výborně, já jsem se bohužel zranil, ale byla tam ta týmovost a individuální výkony hráčů.

Bereš to jako štěstí, že jste díky prohře ve skupině s Američany v semifinále Američany neměli, nebo byste na ně měli pak větší šanci?
Měli bychom na ně rozhodně větší šanci, ale chtěli jsme Američany zdolat ve finále. Chtěli jsme jim to vrátit, ale Argentina je zdolala svoji hrou.

Byl jsi kapitánem a proti Argentině jsi hrál v semifinále skvěle. Na začátku finále ale přišlo zranění a musel jsi ho dokoukat z lavičky. Jaké to bylo?
To je to nejhorší. Jsem neskutečně rád za zlato, ale ta chuť není stejná, jako kdybych byl na hřišti. Spoluhráčům jsem pomáhal, jsem strašně rád, že to zvládli, ale ten pocit rozhodně není stejný, když člověk sedí na lavičce a dostane zlatou za to, že hrál dvě minuty.

Když sedíš na lavičce, tak převezmeš trochu roli kouče, nebo se jen koukáš?
Já se snažím koučovat, jsem hodně vokální. Nesnažil jsem se na ně řvát, když byli na hřišti, ale spíš, když byli na lavičce. Pomoci, když jsou nervózní.

Cesta do reprezentace a USK Praha šla docela rychle na kluka, který s basketbalem začínal na playstationu. Jak ses pak přesunul na hřiště?
Kupovali jsme si hry, líbily se mi barvy na obale, tak jsem to koupil a byl to basket. Začali jsme to hrát, nejstarší i prostřední brácha a já. Byl jsem silný, rád jsem bránil, v Berouně jsem bodoval, brácha se dostal na USK a chtěli mě taky, ale tam jsem byl spíš obránce, v útoku jsem skoro nic nedělal. Začal jsem na sobě pracovat a díky Sambovi, to je můj brácha, jsem zlepšil ofenzivní stránku, atletiku, střelbu, dribbling a pořád na sobě pracoval. Ten sport miluji a chci se dostat co nejdál. Řekl bych, že ta vášeň mě pořád posouvá dopředu a dostala tam, kde jsem.

Už v 17 letech ses dostal do Ligy mužů za USK Praha. Jak běžné je začít tam v juniorském věku?
Řekl bych, že už je to docela běžné. V zahraničí začínají klidně dřív. Je to ale určitě úplně jiný sport než junioři, kadeti, je to víc fyzické, rychlejší a na to jsem si musel zvykat.

Kdy přišla zkušenost se zámořskou NCAA?
Celý život jsem sledoval americký basketbal, NBA, ale i NCCA. Fascinovalo a chtěl jsem tam hrát. Když tu energii vydám, že chci hrát v Americe, tak se mi to vrátí samo. Musím na sobě pracovat a mít trochu štěstí. Chtěl jsem tam hrát a nějak zázrakem jsem se tam dostal a jsem za to neskutečně vděčný. Strašně mi to pomohlo, ať už to bylo v basketu, nebo i do života. Vidět, jak žijí, a poznat jejich mentalitu.

Jak náročné je na amerických univerzitách studium jako takové?
První rok, rok a půl je docela snadný. Máš tam jen lehké předměty, angličtina, základní matematika. Postupně se pak člověk začíná specializovat, je to čím dál těžší. Mně se ale v angličtině učí mnohem snáz než v češtině. Nevím proč, ale angličtina se mi zdá jako jednoduchý jazyk. Škola je tam o trochu lehčí než tady v Evropě.

Když porovnáš basket v NCAA s českou ligou nebo z druhou ligou?
Je to jiný styl hry. Level basketu záleží na škole, klubu, ale je to rychlejší, atletické a víc jedna na jedna. Víc taktické asi, protože tady v Evropě člověk reaguje na situaci, která je před ním, ale v Texasu, kde jsem byl já, tak musíš udělat tohle, ať už je tam kdokoliv, musíš jít na to místo.

Po dvou letech ses vrátil ze zámoří? Stačilo ti to?
Po třech. Dva roky jsem byl na Junior College a rok na NCCA. Řekl bych, že stačilo, ale bylo to taky kvůli zranění.

Pak ses vrátil do USK Praha, ale v roce 2021 přišlo zranění kolene. Jak velká stopka to byla?
Velká. Byl to křížový vaz, po achilovce asi nejhorší zranění. Bylo to pro mě temné období, bylo to těžké. Měl jsem okolo sebe lidi, co mi pomáhali. Je rozdíl, když se to člověku stane tam, kde vyrůstal, ale mě se to stalo v Americe. Operaci jsem měl v Americe, začátek rehabilitace taky, bylo to těžké, ale lidi mi pomáhali. Vždycky se na těch věcech snažím vidět něco pozitivního, nebo se z toho něco naučit do života. Teď jsem zpátky tady.

VIDEO: Skandál na univerziádě. Somálka zaběhla 100 metrů za 21 sekund, ministr suspendoval šéfku svazu

Číst článek

Čemu přičítáš to zranění? Nebylo to jednostranným tréninkem?
Byly to neskutečně těžké tréninky. Vstávání v pět ráno, pak posilovna do 6.45, pak tříhodinový trénink. Bylo to ale taky tím mentálním stavem. Trenér vyrůstal, oni tomu v Americe říkají projects, neměl tátu a všechno si musel vydobýt sám. Byl tvrdý. Řekl bych, že to k tomu taky přispělo, protože když jsem dělal nějaký pohyb, tak jsem přemýšlel nad tím, že říkal, že musím udělat tohle a najednou bum, zranění.

Přemýšlel jsi nad tím, že by ses nemusel vrátit?
To vůbec. Když mi řekli, že mám přetržený vaz, tak jsem zatlačoval slzu, ale věřil jsem, že se vrátím a že to bude jen otázkou času.

Zmiňoval jsi bráchu Sambu, který se věnuje individuálnímu koučinku. Pracujete spolu?
Pořád. Začalo to na střední, můj první rok, tak jsme začali. Věděli jsme, že on hrát nebude, a od té doby mi pomáhá a i ostatním. Vytvořili jsme program, že pomáháme ostatním hráčům se zlepšovat a zviditelnit basket v Česku.

U něj jde hlavně o mentální část?
Je to spíš ta část skills, takže dribbling, střelba. Mentální trénink je pro mě spíš máma s tátou nebo já sám.

Tvoje zkušenost s reprezentací začala velmi rychle a v roce 2021 už jsi byl v olympijské kvalifikaci. Bylo to moc rychlé?
Neřekl bych, že moc rychlé, ale spíš jen nečekané. Jeli jsme do Victorie v Kanadě a pět minut před zápasem mi asistent řekl, že budu v základní pětce. Já si říkal co? Nečekal jsem, že tam budu nějak dlouho, ale na hřišti jsem si to užil.

Byl to šok?
Šok to rozhodně byl, nečekal jsem, že budu v základu.

‚Mým cílem do sezony je vyhrát každý zápas.‘ Jeter si zahrál s hvězdami NBA, teď je posilou Ostravy

Číst článek

Teď už cítíš, že tam víc patříš?
Řekl bych, že jo, hlavně mentálně. Už jsem si řekl, co umím a co zlepšit, mít instinkt zabijáka na hřišti.

Kromě pozice rozehrávače hraješ i pozici nižšího pivota. Jak tě baví hra pod košem?
Co jsem se naučil v Americe, je to, že člověk musí umět hrát na každé pozici, protože každý trenér má jiný koncept hry. Snažím se být adaptabilní a nevadí mi hrát na čtyřce nebo pivota. Cítím se víc komfortně, když hraju na perimetru a můžu víc organizovat hru.

V USK Praha jsi zažil trenéry z Řecka, Chorvatska, Itálie, teď vás povede Francouz. Zároveň jsi zažil i americký způsob vedení. Jak vnímáš národností rozdíly u trenérů a jejich vedení?
Strašně si to užívám. Rád se seznamuji s novými kulturami, lidmi. Mít každý rok trenéra z jiného konce světa, to si užívám. Vedení je jiné, koncept hry je jiný, ale snažím se od každého trenéra si vzít něco, co mi může pomoci do kariéry. Zatím jsem si toho vzal hodně a neskutečně mi to pomáhá.

Která z těch kultur ti v pojetí basketbalu byla nejbližší?
Asi když jsem první rok začal hrát s chlapama. Trénovali jsme pod Dinem Repešim, ten je teď Pardubicích. Byl jsem pod ním asi dva roky. Od něho jsem se naučil hrát chlapský basketbal. Neříkal mi moc, co mám dělat, ale od něho jsem si vzal nejvíc a jsem mu za to neskutečně vděčný.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít