A podívejme se jak čas letí a co přináší.

Zatímco v roce 1775 vydala Marie Terezie robotní patent, který přinesl robotujícím úlevy a v USA (je-li neděle) slaví den prarodičů, v roce 1968 nečekali na neděli a 13. 9.1968 byly přijaty dva náhubkové zákony: první dovoloval činnost jen stranám a organizacím spojeným s Národní frontou (č. 128/1968 Sb.) a druhý umožňoval národním výborům zakázat nebo rozpustit veřejné shromáždění, které by mohlo narušit zahraničně politické zájmy státu nebo bylo zaměřeno proti socialistickému řádu (č. 126/1968 Sb.). A bylo vymalováno!

Stalo se to tři neděle po vojenském přepadení a vrchní soudruzi si stále hráli na to, že se nic nestalo a nestane a vše bude pokračovat. Straně věřte, soudruzi, jak pravil Klement Gottwald, když nechal pověsit pár svých věrných kamarádů po procesu, který měl k politickému ještě antisemitský charakter. Nevím na jaký „tučný židovský zátylek“ reportér tehdy hleděl, když už byli všichni vyhublí. A London pak dlouho nechtěl vydat své „Svědectví“, aby nepoškodil socialismus, který byl lepší než nacismus.

Mezitím, Karel Herbst, nejprve farář zbavený možností a teprve po dlouhé době světící biskup začal organisovat „chaloupky“, což mně připomíná hochy od Bobří řeky. S tím rozdílem, že tam nelovili bobříka mlčení, ale dostávali nenásilné poučení o křesťanských ctnostech.

Čas běžel a dvanáctiletí kluci rostli (tehdy ještě nevěděli, že už stárnou) a v šestnácti, sedmnácti se stávali „asistenty“ pro další malé dorostence. Bylo to dobrodružství, dobře utajené a perfektně fungující. Tak vzniklo salesiánské sdružení Staré páky. Dneska je jich celkem asi čtyři stovky, už mají dospívání za sebou, ale duševní mládí neztratili. Od roku 1992 se scházejí začátkem září na „sletu“, kam jsem byl pozván a kde jsem zažil skutečně přátelskou a veselou atmosféru. Ačkoliv „cizák“ cítil jsem se tam mezi svými.

Mezi oblíbené citáty jsem zařadil Dona Bosca: „Ničím se nezneklidňuj a nech vrabce cvrlikat“.