K tomuto tématu mě přivedla náhoda. Na Instagramu na mě vyskočil test „Trpíte ADHD?“ a jelikož jsem malé podezření měla, hned jsem ho vyplnila. Z 60 možných bodů jsem měla 43 a bylo mi doporučeno vyhledat odborníka. Můj muž mě bodře poplácal po rameni a řekl, že teď už mu to všechno zapadá. Moje nedochvilnost, vrhání se do všeho po hlavě, neschopnost odpočívat, enormní citlivost na hluk (vystěhovala jsem z ložnice jeho tikající hodinky, které on údajně vůbec neslyšel) a hudební nevkus (jak je to moc vysoké, moc hlasité, moc kakofonické, moc rychlé, začnu „prudit“), zarážela ho i moje potřeba sdělovat lidem své názory nebo nepořádek na mém pracovním stole.
Jenže když si test udělala i kolegyně novinářka a opět jí bylo z podobných důvodů doporučeno kontaktovat odborníka, přišlo mi to podezřelé – mezi novináři nejsem totiž nijak divná, všichni jsme neustále v letu, nebojíme se zeptat, byť je to nepříjemné, a holt máme své názory na hodně věcí, protože toho holt hodně víme. Je tedy novinařina ADHD oborem? Myslím, že v tom případě by noviny nikdy nevyšly.
V té době jsem ale psala článek o multipotenciálech – lidech, kteří jsou schopní dosahovat nadprůměrných výsledků ve více oblastech a nejlépe jim vyhovuje, pokud se mohou všem věnovat, propojovat je, skákat od jednoho k druhému. Podle autorky Knihy pro multipotenciály Emilie Wapnick žijí tito lidé pod naprosto zbytečným tlakem společnosti, aby si už konečně vybrali. Případně je jim vyčítáno, že se v daném oboru nespecializují a plují po povrchu, když by mohli být tak dobří. Přitom nechat multipotenciála dělat si to po svém přináší v konečném důsledku ovoce nám všem. Pokud si vybere multipotenciální profesi.
„Máme dobrý důvod vyžadovat, aby skutečným specialistou byl například kardiochirurg. Nevím, jak vy, ale kdybych měla podstoupit operaci srdce, budu chtít, aby mě operoval odborník! Co se však týká léčby běžných nemocí, preferuji, když se o mě stará člověk, který není úzce specializovaný, ale skutečně rozumí tomu, jak fungují různé systémy v našem těle,“ dává příklad Emilie Wapnick.
Mezi ideálními zaměstnáními pro multipotenciály jmenuje krom všeobecného lékařství i marketing, design, vzdělávání, programování, umělou inteligenci nebo například tu mou „publikační činnost“. Mohla bych tedy být multipotenciál. To by vysvětlovalo množství zájmů, ze kterých moje nedochvilnost plyne, ale i tlak, který neustále cítím, že bych si měla vybrat, ale já nevím, čemu dát přednost, a vlastně jsem v tom svém chaosu šťastná a výkonná, i když si lidé kolem mě klepou na čelo a i když to znamená i ten věčný nepořádek na stole a nepravděpodobné komplikace a trapasy, které provázejí můj každodenní život.
Kdo je vlastně normální?
Moje vyprávění o multipotenciálech zaujalo i kamarádku Mirku, která se aktuálně našla v konceptu vysoké citlivosti. „Najednou chápu, proč si přijdu pomalá, zaseknutá… já se prostě přesytím vjemy kolem a mozek se mi vaří. Zjistila jsem, že máme doma nepořádek ne proto, že je mi to jedno, ale já si s tím obrovským množstvím věcí nedokážu poradit a stáhnu se do sebe,“ vypráví mi o svých pocitech a já si vzpomenu, že jsem si kdysi dělala i test vysoké citlivosti (hledejte zkratku HSP – high sensitive people) a vyšla mi hraniční hodnota mezi běžnou populací a vysoce citlivými lidmi.
A skutečně, na rozdíl od HSP lidí jsem hodně výkonná a málokdy nemocná, ale neskutečně mě vyčerpává hluk, velké množství lidí, snadno se vciťuju do druhých (bohužel hlavně do jejich trablů), věřím na jakousi energii lidí i věcí a vysvětlování, že mě ničí průmyslově vyráběné vůně, jsem už dávno vzdala a schovávám si ho na dýchánky stejně divných „ezolidí“, co nesnášejí aviváž a parfémované produkty. Můžou moje problémy plynout z vysoké citlivosti, když nesplňuju všechna kritéria?
Skutečně mohou. Nic ze zmíněných konceptů nefunguje jako jasná diagnóza – ve všech se můžete pohybovat na škále od minima rysů po maximum a ze všech konceptů si můžete vzít, co vám vyhovuje.
Základní informací by mělo být zejména to, že jste naprosto normální a rozhodně nejste jediní, kdo s těmito problémy bojuje. Obraz „normálního člověka“ je totiž obrazem podivného dokonalého robota, který šlape jako hodinky. A jak víme, nic takového neexistuje, ať už vám doma nebo ve škole tvrdili cokoliv.
Právě škola se zdá být u dnešních dospělých místem, kde vznikaly vnitřní bloky a pocit nenormálnosti. „Pletla jsem si pravou a levou, otáčela písmena. Ze školy jsem odcházela s tím, že jsem blbá a nikdy ze mě nic nebude,“ svěřuje se dnes úspěšná HR manažerka Štěpánka.
Škola raných 90. let nedovolovala lidem mimo škatulku doufat v zářnou budoucnost. Na školu sama nemám příliš dobré vzpomínky. Škola mě bavila a měla jsem velmi dobré výsledky, ale bylo to místo, kde se vyžadovalo „být normální“, a to já podle všeho nebyla. Neustále jsem vyčuhovala – povahou i postavou. Valná část pedagogů to brala, ale prošla jsem si peklem s chemikářem, který mě ze spárů svých normalizačních tabulek nehodlal pustit. „Vy jste SP typ osobnosti a tyhle živelné a zvídavé děti dostávaly ve staré škole zabrat,“ říká mi při konzultaci moje terapeutka Vlaďka Bartáková. Mluví o pojmu z teorie typů, který označuje povahy lidí svobodomyslných, žijících okamžikem, pro které je zajímavý okamžitý dopad – dlouhé sezení a tiché přizpůsobování se řádu není jejich silnou stránkou. Podobá se to ADHD, že?
Narážíme na další nešvar české společnosti poznamenané desetiletími socialismu: když vám něco jde, je to samozřejmé, nemusíte na sebe upozorňovat, samochvála smrdí, pokud vám to nejde, je potřeba to náležitě probrat a pranýřovat vás. Koneckonců kdo z nás nikdy neslyšel větu: „Dneska je to samá diagnóza, za nás se říkalo, že je člověk prostě blbej.“ Nezbývá než doufat, že dnešní učitelé jsou poněkud osvícenější a berou na vědomí výsledky mnoha studií, že ony dysfunkce a diagnózy nevypovídají nic o intelektu a talentech. A že za problémy některých dětí mohou právě talenty a výrazná inteligence, jejichž vlivem se děti mohou třeba ve škole nudit a „zlobit“.
„Podpora nadaným dětem a dětem s různými talenty je u nás poměrně dobrá. Existuje mnoho vzdělávacích programů, nadací a svépomocných skupin, které poskytují rady v této oblasti jak rodičům, tak pedagogům a nadaným dětem samotným,“ hodnotí psycholog Dalibor Špok, který se tématu nadaných dospělých dlouhodobě věnuje. Zároveň zmiňuje, že podobná podpůrná síť pro dospělé chybí stejně jako správné chápání pojmu. Tito nadaní lidé dlouho unikali pozornosti, protože se díky svým schopnostem dokázali přizpůsobit požadavkům okolí nebo jim jejich výjimečné schopnosti přinášely určitá privilegia. Pokud například učitel ví, že dítě nerozezná levou a pravou stranu, ale vše ostatní zvládá na jedničku, dokáže přimhouřit oči nad sem tam otočeným písmenem. Stejně jako se přirozeně spíš odpustí zapomenutá učebnice jedničkáři než propadlíkovi.
Neurotik, nebo génius?
Nadaní lidé ale překvapivě čelí celé řadě problémů, které vyplývají právě ze správného vymezení pojmu nadaní lidé (angl. gifted people). Nejde tu jen o vysoký intelekt a schopnost ho uplatnit, nebo o předpoklady k tomu, že jedinec v něčem vynikne. „Naopak, stojíme zde před lidmi s odlišným fungováním a odlišným nastavením různých psychických funkcí,“ nastiňuje problematiku Dalibor Špok.
Právě toto „odlišné nastavení“ s sebou ale může nést problémy, často pro okolí nepochopitelné, ale pro daného člověka zásadní. „Typicky se odhaduje počet nadaných jedinců v populaci mezi třemi až pěti procenty (šířeji mezi dvěma až deseti procenty). Z tohoto rozpětí je zjevné, že nižší číslo zahrnuje spíše výrazně a mimořádně nadané jedince, vyšší spíše lidi s určitými aspekty nadání,“ upozorňuje psycholog s tím, že v České republice žije nejméně 200 000 nadaných lidí, což vůbec není malé číslo a jako společnost budeme profitovat spíše z toho, že o odlišném fungování těchto lidí budeme vědět, počítat s ním a pracovat s ním.
Na svém webu cituje Dalibor Špok teorii prof. Kazimierza Dabrowského, podle které se nadaní lidé od běžné populace liší „nadměrnou vzrušivostí“ určitých mozkových struktur. „Systémy zpracování vjemů, informací a emocí reagují u nadaných jedinců citlivěji a silněji – ať na jednoduché stimuly (kdy se nadaní jedinci odlišují v určitých vlastnostech vnímání), na vyšších úrovních zpracování informací (odlišnosti na úrovni kapacity, originality, divergence, rozumových a kognitivních schopností), tak na úrovni systému motivací a emocí,“ vysvětluje blíže odborník. Problémy, které nadaní lidé mají, právě s touto citlivostí souvisejí.
Nadaní lidé s vysokou inteligencí mohou mít sklon věci příliš analyzovat (na úkor reálné aktivity) a soustředit se na detaily. Mohou působit i odtažitě (jsou zvyklí setrvávat dlouho ve svém bohatém vnitřním světě) nebo povýšeně (neschopnost smířit se s tím, že někdo není tak chytrý, pocit, že s ním jen ztrácejí čas, že je všechno přece jasné).
Druhou třecí plochou je, že tito lidé nezapadají do davu, jsou to slovy Dalibora Špoka: „… vysoce nezávislé osoby a originální myslitelé, kteří mají ve své oblasti díky této inovativnosti velmi dobré až převratné výsledky (vědci, analytici, inovativní manažeři, podnikatelé, vynálezci, umělci). Ruku v ruce s originalitou a neobvyklostí jde také nadšení a síla, s jakou jsou tito lidé odhodlaní své názory a inovace prosazovat.“ S tím se ovšem pojí konflikty s autoritami, které tito lidé často zpochybňují a neustále je prověřují.
Další nečekanou souvislostí je vysoká citlivost vůči určitým vjemům, která se může projevit estetickými nároky, vytříbeným hudebním vkusem nebo kreativitou. Na okolí tito lidé ale mohou působit neuroticky – v soustředění je ruší tikot hodin, nepohodlné oblečení, pachy z okolí… Podobně jako u lidí s vysokou citlivostí, shoda by se tu mohla najít i s ADHD, kterému se blíží svou životní energií, ale i hravostí a „fascinovaným dětským pohledem na svět a jeho krásy,“ popisuje Dalibor Špok. Mimochodem, věděli jste, že děti s ADHD mají překvapivě častěji dobrou náladu než děti „normální“?
Pracovní tempo a nadšení zase odpovídá SP povahám z teorie typů. Jejich zápal pro řešení problémů a ztráta zájmu o něj, jakmile je vyřešen, se prolíná spíš s multipotencialitou, stejně jako schopnost být dobří ve více oblastech.
Jak se v tom všem vyznat a odhalit tu svou škatulku? Co když vyrazím k psychologovi s tím, že jsem nadměrně inteligentní a odejdu s diagnózou ADHD nebo jen s obyčejným SP typem povahy? Ježiš, to bude ostuda!
Podle Dalibora Špoka, který se práci s nadanými dospělými dlouhodobě věnuje, ale není tak důležité přesně určit, co klient je. „Pro mou práci to není podstatné. Já nejsem výzkumník, který by potřeboval toto oddělit a například určit, kolik objektivně nadaných či talentovaných ve společnosti je, nebo to poznat kvůli výběru na nějakou pracovní pozici. Pomáhám klientům s jejich životem a pracuji s tou interpretací, se kterou člověk přijde,“ ujišťuje všechny zájemce o téma nadaných dospělých.
Podstatou terapie je spíš pochopení vlastního potenciálu, opakujících se problémů a psychické nepohody. Domů neodcházíte s potvrzením, že jste geniální a lidé musejí respektovat vaši občasnou nesnesitelnost. Ve skutečnosti postupně hledáte cestu, jak fungovat s tím, co máte.
Ať už jste ADHD, multipotenciálové, vysoce citliví, SP typy, nebo nadaní, důležité je to, aby se vám žilo dobře. Nebo abyste chápali, že druzí to mají jinak a nic není jednoznačně dobře nebo špatně.
Zdroj: časopis Glanc, jakvychovavat.cz, daliborspok.cz
