To 11. září…

Onoho 11. září 1973 nás události v Chile zaskočily (neplést si s 11. zářím 2001 ve Spojených státech). Jména, která se v té souvislosti začala objevovat, byla pro nás neznámá či známá z jiných souvislostí. Generálové Schneider, Prats, Pinochet, novinář Teitelboim, předseda Corvolán, prezident Allende, básník Pablo Neruda, zpěvák Viktor Jara, stadion v Santiagu, kde jedenáct let před tím tým Masopusta, Pluskala, Nováka, Popluhára, Pospíchala, Adamce či Schrojfa vybojoval světové stříbro v kopané, se začali objevovat ve všech médiích a nejenom těch socialistických. Svět byl najednou na nohách.

Co se tehdy stalo? Vojenská junta poté, co donutila k abdikaci svého velitele, generála Pratse, za podpory, jak jinak, Spojených států, se chopila moci a útokem na prezidentský palác rozpoutala krutovládu. Počet obětí ještě pinochetovských počtářů činil něco přes dva tisíce, později, to generál Pinochet už neměl žádný vliv, byl jejich počet oficiálně přepočítán na minimálně čtyřicet tisíc a k tomu bylo přičteno na dvě stě tisíc lidí, kteří museli opustit rodnou zemi.

Tehdy, v souvislosti s 11. zářím 1973, jsme mohli číst nikoli »komunisticky upravené« informace o tom, že vojáci obklíčili v Santiagu prezidentský palác La Moneda a vyzvali prezidenta Allenda, aby odstoupil. Ten odmítl a tak vnikli dovnitř a bojovali s prezidentskou ochrankou, aby se nakonec dostali i k prezidentovi, jenž se také účastnil obrany, a zavraždili ho. Dnes se u nás píše, že se zastřelil. Pinochetovi »demokraté« musí být totiž chráněni, když sám Václav Benda, jeden z »mužů 17. listopadu«, při své návštěvě Chile a vlastně i poté »vyseknul poklonu« diktátorovi a jeho režimu. Zlí jazykové říkají, že právě tam se inspiroval pro svůj nápad založit u nás Ústav pro studium totalitních režimů, který může vymýšlet a obviňovat, aniž by kdokoli měl možnost zjistit skutečnou pravdu v nějaké z veřejnosti předložených vybraných kauz.

V té době, tedy 11. září 1973, už vojáci naháněli tisíce věrných prezidentovi a vládě na Národní stadion. Tady bylo snadnější neozbrojené muže a ženy zadržené ve svých domech, v zaměstnáních, na ulici, uhlídat. Při tom zpěváku Victoru Jarovi, jehož znal celý svět, zlámali prsty, aby nemohl hrát na kytaru, která dotvrzovala jeho zpěv. Na onom stadionu v těch dnech byly nedobrovolně tak shromážděny desetitisíce.

A další jméno, které jsme znali, ale ve zcela jiných souvislostech. Pablo Neruda! Vlastně Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basoalto, jenž se při čtení Písní kosmických nadchl myšlením našeho novináře a básníka Jana a zvolil si jeho příjmení za své. Dnes ovšem, zase v rámci zpochybňování minulosti, jsem dokonce četl, že prý »není jasné, jak onen pseudonym vznikl«. Světově uznaný básník, stoupenec levicových myšlenek, byl zavřen doma v podmínkách, jež po deseti dnech od puče způsobily jeho smrt.

Najednou se nám tehdy vynořilo opět jméno generála Schneidera, vrchního velitele chilské armády, který byl zavražděn tři roky před vzpourou, protože odmítl spolupracovat se CIA. Ostatně Henry Kissinger v jednom díle svých rozsáhlých pamětí se o tom nepřímo zmiňuje. Stojí za to se jimi prokousat. Prý právě jemu američtí zpravodajci přiznali, že sice pomáhali v podpoře radikálních proamerických elementů, ale samotný akt už prý nemohli ovlivnit. Jenže nešlo jen o samotný akt, ale o dlouhodobou podporu opozice a to nejen penězi, ale i radami.

Po demokracii uznávajícího Schneidera přišel generál Prats. Ten zřejmě také nebyl podplatitelný a nebyl řízen agenty z virginského Langley. Převrat ho donutil opustit zemi, vadil však dále a tak byl za několik měsíců ve svém argentinském exilu zavražděn i s manželkou. Vraždil údajně americký občan Michael Townley, držitel i chilského pasu, v operaci připravené pinochetovskou tajnou službou, pochopitelně za souhlasu CIA, protože tehdy už spolupráce obou služeb byla velmi úzká. Dnes stejně přátelsky spolupracují i naše tajné služby, o čemž svědčí například vyznamenání generála Koudelky Tenetovou cenou za zahraniční spolupráci, již může udělit CIA.

V agenturních zpravodajstvích se objevila jména Allende, Corvolán, Teitelboim… Socialisté a komunisté. Ti, kteří znárodnili měděné doly amerických společností a rozdali půdu bezzemkům, museli zahynout nebo se uchýlit do zahraničí. Nikdy před tím a nikdy poté nebyla proto v Chile tak silná emigrace. Výsledkem Pinochetova krvavého puče byla třiatřicetiprocentní nezaměstnanost, návrat znárodněných firem do rukou bývalých majitelů, zprivatizování sociálního systému, zdravotnictví a vysokého školství. Nedivím se, že Václav Benda a jiní se zhlédli v reformách »chicagských chlapců«, tedy absolventů amerických ekonomických škol a uskutečňovali jejich reformy v praxi. Dlouho pak trvalo, než se Pinochetovu týmu podařilo stabilizovat zemi a nebylo vůbec jeho zásluhou, že Chile dnes patří mezi nejrozvinutější země Jižní Ameriky, ale těch, kteří převzali vládu po nich.

Skoro dvacet let trvala krutovláda generálů vyškolených ve Spojených státech. Deset dalších let si Pinochet nechal »pro jistotu« funkci velitele ozbrojených sil a tak mohl kontrolovat vlády. Kdyby některá ucukla v allendovském směru, okamžitě by zakročil. Jako Franco ve Španělsku. A stejně jako tamní krvavý diktátor byl i Pinochet dlouho pod ochranou Spojených států. Potvrdilo se, že stále platí Monroovské (James Monroe byl pátým americkým prezidentem) heslo Amerika Američanům a co není po chuti Spojeným státům, to musí být zničeno. Proto dnes tolik sankcí proti Kubě, Venezuele, Nicaraguy, Bolívii… Proto dokonce pacifikace americkými vojáky, jako se stalo v Grenadě a v Panamě. Lepší je však využít služeb místních zaprodanců. Viz např. procesy proti brazilským levicovým prezidentům Lulovi a Rousseffové či třeba bolivijskému Moralesovi. Vše pod »vodičskou rukou« amerických zvláštních služeb.

Puč proti zákonné vládě v Chile nebyl na americké předzahrádce ničím výjimečným. Možná, že výjimečné byly represe vůči tolika občanům. Byly však i krvavější puče v zájmu stoupenců laissez-faire (volný obchod). Například převrat generála Suharta v Indonésii. Ale na něj se už pozapomnělo, i když prý v něm bylo povražděno ve spolupráci se CIA na milion lidí, většinou komunistů, a před soud byl postaven i světem vážený ministr zahraničí Sastroamidjojo a do domácího vězení zavřen otec Indonésanů »vznešený« prezident Sukarno.

Na datum vojenské akce v zájmu Ameriky – na 11. září 1973 – se naštěstí tedy nezapomíná. Proto se člověk maně ptá, proč teroristický útok na newyorská dvojčata v roce 2001 (CIA prý, jak občas vyskakuje v agenturách, o něm prý věděla), se konal ve stejný den, i když o dvacet osm let později?

Jaroslav Kojzar