Z dálky určitě ne. Drží se, chodí svižně, důstojně a rád. Ještě před osmou ráno zpravidla zajde na metro, nechá se ze Spořilova posunout do centra, dlouho korzuje kolem Václavského náměstí a jede domů. Nestěžuje si.
Vlnité tmavé vlasy, které mu kdysi získávaly přízeň u fanynek, už dávno zbělaly. Nechá si odmlku: „Jsem naživu. Žiju jako každej druhej důchodce.“
Znovu se chystá za sestrou k Chotěboři na Vysočinu: „Holka je ještě o rok starší než já. Tam asi nějaká oslava proběhne. Nevím. Nikdo nic předem nehlásil.“
V neděli, kdy slaví jubileum, si půjde z činžáku za roh do obchodu, aby si koupil knedlo vepřo zelo v krabičce: „Hotovka, bez práce. Strčím do mikrovlnky a je to. To mám rád.“
Bonviván Dolfi: v Chile nastřílel tři góly, emigroval a skoro dvacet let neexistoval |
Všechno je to poutavé, ale než se dostanete k páté šesté otázce, Lála vás utne: „Tak se mějte, nashle.“
Zůstávají už jen čtyři mušketýři, kteří na vlastní kůži zažili, jak Čechoslováci málem vyhráli fotbalové mistrovství světa 1962 v Chile. Jozef Štibrányi, Josef Jelínek, Václav Mašek a... Jan Lála, kterého po návratu vyfotili do novin, jak v centru Prahy na visutém žebříku montuje neony. I fotbalisté tehdy holt museli pracovat, smlouvy na kopání do míče neměli.
„Kdyby se Honza nezranil, ve finále jsme Brazilce porazili. Na to vemte jed,“ přesvědčuje Josef Jelínek.
Jenže pravý obránce a svého času nejprogresivnější fotbalista z kraje hřiště musel zůstat stranou. Při semifinále ho nakopnul Jugoslávec Skoblar tak ošklivě, že Lálovi v levém stehně na dlouhé roky zůstala boule velká jako brambora. Na operaci s tím zraněním musel.
Čs. reprezentanti před odletem z ruzyňského letiště na MS ve fotbale v Chile. Zleva stojící vedoucí výpravy Uhlíř, předseda ústřední sekce kopané Rogl, Vladimír Kos, Ján Popluhár, Pavol Molnár, lékař MUDr. Jaroš, Jiří Tichý, Jozef Štibrányi, Josef Kadraba, Tomáš Pospíchal, Jan Lála, trenér Rudolf Vytlačil, Ladislav Novák, Viliam Schrojf (Schroiff), Adolf Scherer, sedící zleva Dr. Jíra, Josef Jelínek, Josef Masopust, Jozef Adamec, Václav Mašek, Pavel Kouba, Svatopluk Pluskal.
Bylo mu tehdy třiadvacet a kopal se Slavií druhou ligou. Cože, druhou ligu?! Lálovy výkony byly přesto tak pronikavé, že reprezentační trenér Vytlačil neváhal a na stříbrném šampionátu ho šoupnul rovnou do základní sestavy.
„Honza předběhl dobu. Byl prototypem moderního obránce,“ vypráví kamarád Jan Mareš, další z velkých slávistů.
„Byla to éra, kdy obránci balony pořád jen odkopávali. A když se náhodou blížili k půlící čáře, tak brzdili, protože si mysleli, že dál nesmějí. Honza vzal míč a valil dopředu. Kličkoval, nebál se,“ přidává Václav Petrák, klubová ikona v pozici kustoda.
Ovšem tenhle Lála nebyl jen fotbalový vizionář směrem dopředu, zároveň taky poctivý hlídač. Na úvod mistrovství kupříkladu vygumoval slovutného křídelníka Genta z Realu Madrid, načež mu přiletěly nabídky ze Španělska. A kdo ví, co by se stalo, kdyby mohl hrát finále. Jeho náhradník Tichý byl daleko topornější, fikaným Brazilcům nestačil. Čechoslováci ztratili vedení 1:0 a prohráli 1:3.
Co si dát sklenku whisky, Pelé? Útočník Štibrányi vzpomíná na brazilského krále |
Lála se narodil na Vysočině, v zapadlé vísce pojmenované Libická Lhotka. Svým odvážným fotbalem učaroval Prahu. Nejprve jako dorostenec v Meteoru a hlavně v Čechii. To ještě ve středové řadě, později ho víceméně z nouze zastrčili na kraj obrany: „Pochopil jsem, je to můj flek.“
V reprezentaci zvládl skoro čtyřicet zápasů. Není to závratné číslo, ale považte, že to stihl za pět let a navíc jako hráč perzekvovaného klubu, který se kvůli protivnému chování režimu kymácel mezi první a druhou ligou. Lála mohl ze Slavie okamžitě pryč. Mnohokrát. Stačilo podepsat komunistům nebo se domluvit s Duklou, která ho přemlouvala. „K lampasákům nikdy,“ říkal později, když došlo na vzpomínky. „Můj tatínek byl slávista a vždycky mi opakoval: Honzíku, ty musíš zůstat věrný Slavii.“
Zůstal třináct let, pokud nepočítáme vojnu v Pardubicích.
Dnes už se mu vzpomínat nechce. Unavuje ho to. Zatímco se pamětníci a jeho kamarádi na slávistické tribuně chechtají, při zápasech fandí a překřikují se, on si na baru poručí bílé vínko: „Jestli mě mrzí, že jsem nehrál finále v Chile? A není to jedno?“
Josef Masopust střílí jedinou branku utkání proti Brazílii na fotbalovém mistrovství světa v Chile. (17. června 1962)
Býval to bonviván a frajer, kterému byla Praha malá. Rád se napil, měl své manýry, tréninky občas šidil. Ve třiceti, ne zrovna v přívětivých časech, si vytrucoval přestup do Švýcarska. Našel si novou ženu a opustil tři děti, které mu dodnes neodpustily. Syn Honza, kdysi taky vcelku talentovaný slávista, mu rozprodal sbírku dresů. Jeden z Chile zůstal a Slavia ho s Lálovým podpisem vystavuje ve svém muzeu.
Parťáci z obrany ho popisovali následovně: „My tam vzadu lítali jako pometla, štípali jsme, zuby nehty bránili, jen elegán Honza vždycky sebral balon a jel dopředu jak dráha.“
Klasicky se stulpnami, které byly stažené ke kotníkům.
Frajer Honza.
Honza, který neměl nárok na stříbrnou medaili, protože nehrál finále mistrovství světa. Trenér Vytlačil viděl, jak je Lálovi v civilu smutno. Dal mu medaili svou: „Vážně? To už je dávno. Pryč. Nepamatuju.“
