Bulharsko 2023 - přes čtyři pohoří za odměnu k moři: lidé a život v Rodopech

První část našeho putování přes pohoří Vitosha, Rila a Pirin si můžete přečíst zde:

Ať už se člověk pohybuje v Alpách, Pyrenejích, na Kavkaze či za polárním kruhem, vždy dospěje ke stejnému závěru: honíme a stresujeme se jenom u nás! A jak je to na bulharsko-řecké hranici? Stručně řečeno, pomalu a s úsměvem.

A co víc: ti lidé mají potřebu spolu mluvit! V každé sebemenší vesnici je součástí místního konzumu zastřešené sezení, takové centrum všeho dění. A všude dělají skvělé kafe! Ráno se vyhrabete z pustiny a oni už tam sedí. Než se rozprchnou po svých, společně pokecají. Navečer je to stejné: diskutují, baví se a popíjejí. Všechno v neuvěřitelné pohodě a beze spěchu. ­

V Rodopech se mísí všechno se vším: národnosti, barvy pleti i víry. Chvíli se pohybujete na „bulharském“ a chvíli na „tureckém“ území. Zpočátku jsme měli problém rozlišit, kde se zrovna nacházíme. Mnemo-technická pomůcka zní: buď je tu kostel, anebo mešita.

Z hlediska charakteru lidí je to ale úplně jedno, všichni jsou milí a vlídní. Když jsem Jitce oznámil, že se budeme pohybovat v islámských komunitách, šly na ni mrákoty. Předsudky ale vzaly brzy za své.

Stopujeme do Ablanitsy, řidiči děkujeme a prosíme ho, zdali by nás vysadil někde u kavárny. Vystupujeme a on nám s naprostou samozřejmostí koupí kafe. Moje námitky, že platíme my, rezolutně odmítá. Jsme přece jeho hosté! Nad námi se tyčí štíhlá věž mešity. Sedíme a povídáme si s místními. Snažím se vysvětlit, proč je u nás muslimská víra vnímána tak negativně a dodávám, že bychom se moc rádi do mešity podívali. Jen se usměje a vezme telefon.

Za chvíli přichází imám a zve nás na prohlídku. Pro Jitku je to velká čest, neboť přízemí mešity je výhradně mužská záležitost. Pro ženy je vyhrazen prostor v patře.

Procházíme umývárnou, jsme hosté a nemusíme podstupovat očistu. Samotná mešita, laděná do zlato-modra, působí impozantně. Imám nám vysvětluje celý proces modliteb a význam všech psaných symbolů. Děkujeme za prohlídku a loučíme se jako staří přátelé.

S muslimy se potkáme ještě mnohokrát a budou to samá příjemná překvapení.

Nejčastější situace vypadala zhruba takto: jedeme stopem, řidič něco vypráví, já souhlasím a horlivě přikyvuju. Jitka mě zezadu upozorňuje: „ale ty mu říkáš, že s ním nesouhlasíš“!. „No jó, vlastně“, hned to vysvětluju a všichni se zasmějeme.

Nebo v supermarketu u stánku s mobilními telefony: Ptám se obsluhy, zdali tam můžeme nechat bágly, než si nakoupíme. Rezolutně kroutí hlavou, načež řekne rozhodné „DA“.

Úsměvné historky byly také v konzumu: kupuju nějaké buchty, obsluha se ptá, zdali je chci ohřát. Je vedro a já gestikuluju, že ne. Šup a je to v mikrovlnce.

Ve volných chvílích jsme i trénovali a když už jsme to dostali do hlavy, ocitáme se na „tureckém“ území, kde „ano“ je pro změnu skutečně „ano“. No a pak se v tom vyznejte.

Na všech cestách pravidelně a rádi vymetáme ty nejzapadlejší kouty. Nemá smysl vyjmenovávat všechna navštívená místa, spíš jen typické příklady. Na korbě náklaďáku přijíždíme do vesnice Gorna Arda, silnice končí, dál jsou jen hory, lesy a řecká hranice na dohled.

Lidí tu bydlí jen pár desítek, ale i tady je fungující konzum s posezením. Čecha logicky napadne, kde ti lidé pracují a čím se živí? Tak jasně, pasou se tu krávy a ovce, ale to přece nemůže uživit všechny.

Tahle oblast je medvědím rájem a nechci Jitce aktivovat traumata z rumunské divočiny. Ptám se tedy u kafe místních na možnost ubytování, abychom mohli okolí prochodit nalehko. Říkám, že nám stačí postel nebo podlaha v domě, prostě cokoli pod střechou. Potvrdí se informace z netu, že vás tu místní za pár leva rádi ubytují? Hostinská postupně volá asi deseti lidem. Odezva je nulová, co se dá dělat, musíme si poradit. Jejich cenu bychom rádi akceptovali, ale zřejmě to pro ně není zajímavé a jsou spokojeni s tím, co mají. Pravdou je, že si nám nikdo nikde ani náznakem na špatné životní podmínky nestěžoval.

Dopíjíme, děkujeme za snahu a pokračujeme podél hranice na těžko. Cesta se ztráci a my se prodíráme stále hustějším porostem. Medvědí rolničku nemáme, tak se aspoň snažím hodně mluvit. U pramenů řeky Ardy se dostáváme na cestu do vesničky Aligovska. Míjíme polorozpadlá stavení, usedáme do stínu a svačíme. To ticho je až děsivé, tady se prostě zastavil čas.

Z posledních sil doplandáme do vísky Gudevitsa. Všude klid, život je pouze ve shluku budov, kde probíhá jakýsi multikulturní dětský tábor. Dáváme se do řeči s kuchařkou, je milá a udělá nám kafe. Vedoucího se ptáme na možnost přespání v areálu tábora. Nejde to, jejich směrnice jsou striktní, jedině prý v okolí ve volné přírodě.

U blízké stodoly stavíme stan, přichází majitel a říká, že tady medvědí tlupa před pár dny někoho ošklivě poranila. Vidím na Jitce, jak tuhne, je třeba odsud zmizet někam do bezpečí. Beru mobil, nejbližší hotel je čtyři kilometry z kopce. V tu chvíli je mi jasné, že než se vyhrabeme z divočiny, spaní pod stanem končí. Pár dalších dnů bude s komfortem.

Hraniční víska Mochure je jedna z nejodlehlejších v regionu, žije tam prý jen asi deset lidí. Bus tam nejede, auta taky ne. Takže z hotelu stopem, kam to půjde a pak po svých.

Ve vesnici panuje hrobové ticho, jen místy přerušované vzdáleným zvukem křoviňáku. Chceme udělat okruh a vydáváme se první cestou ke stavením. Po úzké zarostlé cestičce míjíme domy v různém stádiu rozkladu.

Jitku pobaví moje poznámka do videa, že jdeme po místní komunikaci. Musíme zpátky na hlavní, dál už to nejde ani na vůli.

Postupně procházíme celou vesnici. Potkáváme jen stařenku ve stínu pod stromem, naše pozdravy a snahu o komunikaci nevnímá. Zase nám naskakuje spousta otázek, jak tady lze v takovém věku žít?. Jsme u posledního domu, dál už je jenom neprostupná divočina. Jestli existuje konec světa, je to právě tady.

Jsme zpátky v civilizaci, zase se potkáváme s lidmi. Netuším, jak na nás nahlíželi, zdali nás víc litovali nebo obdivovali, jak se trmácíme ve vedru se závažím na zádech. Každopádně z jejich všudypřítomné pohostinnosti jsme byli zpočátku zaskočeni. Dorazíte ke konzumu a těšíte se na kafe s něčím sladkým. Než se nadějete, přijde za vámi paní a nabízí vám toffifee. Za chvíli zase starší pán s perníkem pro oba. S rozpaky děkujeme a říkáme, jak krásně nám tu je a jak bezpečně se cítíme. A není to jen zdvořilostní fráze.

Nejsilnější příběh na toto téma nás ale teprve čeká. Stopujeme, potřebujeme vzít asi dvacet kilometrů. Zastavují tři místní Turci a řidič se marně snaží otevřít kufr na naše megabágly. Něco se zaseklo. Vyleze spolujezdec a říká, ať jdeme s ním, že má za rohem své auto a kamarády posílá napřed.

Lebedíme si v bavoráku s klimoškou a dáváme se do řeči. Pracuje ve Francii, ale ten věčný stres a honba za penězi ho drtí. Prý to ještě nějaký čas vydrží a pak se vrátí do rodné vísky. „Víš, mám rodinu a čtyři děti, kterým chci věnovat každou volnou chvilku. Peníze nejsou všechno, radši budu žít skromně, ale budu žít“, říká Gunay odhodlaně.

Chceme vysadit někde u hospody, jen kývne, že rozumí. Na parkovišti říká, abychom nechali bágly v autě a šli s ním, zve nás na oběd. Snažím se ho přesvědčit, že oběd samozřejmě zaplatíme my, ale marně. Pokračujeme v debatě o lidském žití a nežití, válkách či víře. „Jsem muslim a jsem na to hrdý. Rozlišuju lidi jen na dobré a špatné. Jejich víra a barva pleti mě nezajímá, zajímají mě jenom skutky“. Mluví nám z duše, kéž by takhle uvažovali všichni.

Dojídáme a děkujeme za všechno. Ptá se, kam pokračujeme, že nás tam klidně doveze. Vyloženě ho prosíme, ať nás hodí jen na výpadovku. „Tak jo, ale tady máte vizitku, kdybyste nemohli nic stoupnout, brnkněte“.

Bulharská průměrná mzda je zhruba polovina té naší. V chudých Rodopech je to ještě méně. Ceny v obchodech jsou ale vysoké i na naše poměry, například sýry či uzeniny jsou asi dvakrát dražší. V hospodě se ale královsky najíte výrazně levněji, než u nás. Jak je to možné? My si to vysvětlujeme levnou pracovní silou a také surovinami od místních pěstitelů. Prostě taková lokální ekonomika v praxi.

V městečku Elhovo si dáváme 2× polévku, 2× brambory se sýrem a mletým masem, 1× šopský salát a 2× preso s mlékem. Platíme něco přes dvě stovky.

Z typické bulharské kuchyně jsme ochutnali takřka vše. Vzhledem k počasí dominoval šopák a tarator (studená polévka).

Miluju mleté maso, takže kebapče a kjufte byla jasná volba, podobně jako škembe čorba (variace na naší dršťkovku) a topčeta (polévka s knedlíčky). Jitka ujížděla hlavně na opečených bramborách či hranolkách s fetou (sireně) a poctivou flákotou nebo pečeným kuřetem. V kurzu byla také musaka nebo burek na cesty. Výtečná je i drop sarma, což je rizoto z kuřecích nebo jehněčích vnitřností.

Všichni nám doporučují jet přes Kardzhali a dále po dálnici do Burgasu. Odmítáme a držíme se hranice, máme ještě dost času na zážitky všeho druhu. A děláme dobře! Následují další neuvěřitelná setkání s lidmi, kteří žijí skutečné a spokojené životy TADY a TEĎ, přestože toho moc nemají.

Jedeme se dvěma mladými Kurdy ze severního Iráku a jejich strýcem, místním úspěšným obchodníkem. Kluci nás zvou na návštěvu k nim, prý je tam krásně. Zase mluvíme o islámu i právu šaría. „Co blbneš, my tam máme demokracii, ženy běžně řídí auto a nosí kraťasy“, pronášejí hrdě.

Jejich strýc se zas chlubí, jak se oproti svému otci polepšil. „Táta měl třináct manželek, ale já mám jen jednu. Stojí to totiž spoustu peněz“, říká se šibalským úsměvem. Zároveň nám radí, abychom si dali pozor na…nemůže najít to správné slovo, načež vyhrkne: „Alibaba“.

Chytáme další, kratší či delší stopy a zase můžeme spát venku. Pořád je strašné vedro a únava je den ode dne větší. Navečer v Harmanli cestou na výpadovku po rozpáleném asfaltu už Jitka začíná vynechávat. Zachrání nás dva mladí Turci a v nejbližší vesnici dostáváme kromě vody i žlutý meloun. Rybník na mapě se nekoná, takže jen doplňujeme tekutiny a na prasáka uléháme pod síťovou konstrukci stanu.

Den před příjezdem k moři se naplňuje naše heslo, že zážitky nemusí být nutně pozitivní, hlavně že jsou silné. „Hele, my si tu cestu zkrátíme a nebudeme muset přes Burgas. Vidíš, tu krásnou zkratku“? Jitka s nedůvěrou kouká na mapu, pár mých zkratek už totiž zažila, ale souhlasí. „Do nejbližší vesnice je to 16 km, určitě nás někdo vezme“, říkám přesvědčivě.

Brzy se ukazuje, že poslední auto tu zřejmě projelo minulou válku. Plán B zněl ujít půlku, přespat v lese a zítra to dorazit. Jenže to nebyl les, ale halapáž plná krvelačných mušek a komárů! Prostě jedinečná příležitost! A přibývalo jich každým krokem. Bylo nad Slunce jasné, že přespání tady se rovná dobrovolné sebevraždě. Musíme to holt projít celé. Co projít, proběhnout! Ve 33 stupních nasazujeme mikiny s kapucí, bágly a letíme. V každé ruce kapesník a co dva kroky tleskáme a desítky jich likvidujeme. Jitka propadá pláči a panice, že to nedá, ale jiná možnost prostě není.

Když jsme z lesa venku a začínáme znovu ožívat, vyběhne na nás pět pasteveckých psů. Instiktivně saháme po hůlkách. Po chvíli je majitelka naštěstí odvolá. Na konci vesnice se ptáme, zdali můžeme přespat na blízké louce. Stmívá se, rozbalujeme stan a převlíkáme se z propoceného oblečení. Za zvuku silného motoru přijíždí hraniční policie. Kontrola pasů a spousta otázek. Ukazujeme naši rezervaci apartmánu. Kluci se uklidňují a přejí nám dobrou noc. „Od zítřka už bude všechno jenom lepší“, slibuju.

A taky že jo! Na dva stopy jsme na hlavním tahu. Sice musíme stejně do Burgasu a odsud teprve do Primorska, ale je nám to jedno. Vidina sprchy, postele, chození bez báglu, koupání, lenošení a debužírování je silnější, než únava z dlouhé cesty.

Čeká nás šest slastných odpočinkových dnů. A pak už jen autobus do Sofie, odlet do Wroclavi a cesta domů.

Když mi Jitka při vybalování báglů řekla, že viděla želvu, myslel jsem, že už jí z únavy a vedra hrabe. Ale ukázalo se, že jsem jí křivdil, želvy žlutohnědé ve volné přírodě opravdu žijí.

Už jste se sprchovali horkou Vincentkou? My poprvé. Shodou okolností jsme se cestou na jih ocitli v lázních Ognyanovo, kde v hotelu z kohoutků nic jiného neteklo. Jídlo a pivo tam měli ale výborné.

Toaletní papír nepatří do WC, ale do koše. To platí i v přímořských oblastech. Zdali mají turecké záchody výjimku, jsme nezjistili.

Muslimské ženy to věru nemají lehké. Jejich život se obvykle pohybuje po ose plotna, děti, domácnost a po všech stránkách spokojený manžel. Když se všichni koupou, trpělivě čekají zahalené na břehu. Při jednom setkání v hospodě a klasických otázkách odkud, kam a proč, po očku pozoruju mladou a krásnou ženu v hidžábu. Během našeho povídání hltá každé slovo a má jiskry v očích. Je mi jí fakt líto, protože podobná cesta jí určitě nehrozí.

Vzpomínky na zemřelé mají zvláštní podobu: ve městech a vesnicích jsou běžně k vidění sloupy či plochy s fotkami nebožtíků a průvodním textem.

Hřbitovy jsou od těch našich diametrálně odlišné. Běžně bývají umístěny u silnice „na volno“, tedy bez hřbitovní zdi.

Účtenku dostanete s naprostou samozřejmostí při každém nákupu, zmrzlinový stánek nevyjímaje.

Sofijské metro je super. Pár kroků z letištní haly, přiložit platební kartu a jste tam. Popis tras je přehledný a srozumitelný.

Café automat je na každém rohu, takovou koncentraci jsme nikde neviděli! Pokud bychom si u každého dali kafe, za týden nás skolí infarkt. Poměr cena/výkon je přitom luxusní: slušnou kvalitu pořídite i za šest korun.

Nebojte se stopovat, Bulhaři jsou prostě neuvěřitelní. Aby vás mohli vzít, klidně přeskládají celé auto a ještě si kvůli vám zajedou. Nikde se nám zatím nestopovalo lépe!

Přestože se některá auta rozpadala za jízdy, neviděli jsme ani jednu dopravní nehodu!

V celé příhraniční oblasti je velký problém s migranty a hraniční policie je všudypřítomná. Sami nám radili, abychom spali poblíž vesnic, jinak nám hrozí nebezpečí. Stačí se zeptat místních, zdali s tím nemají problém.

Nikdo vás tu zbytečně neprudí, z hlediska volnosti pohybu a stanování je to srovnatelné se severním Norskem.

Kromě vysokých hor je vedro v červenci kruté a ubíjející. Nejvíc jsme zažili 42 stupňů a od kolapsu nás zachránil jen hotelový pokoj s klimatizací.

V islámských vesnicích můžete klidně chodit v kraťasech, to platí i pro ženy.

Se starší generací jsme mluvili zpravidla rusky, s omladinou pak hlavně anglicky.

Mimo města a turistická letoviska jsme zaznamenali velký nepořádek a hodně černých skládek.

Celkem naše putování trvalo 26 dnů.

Spali jsme ve volné přírodě pod stanem (12 nocí) nebo v hotelích (14 nocí, z toho: 2× Sofia, 6× po cestě a  6× u moře). Cena ubytování se pohybovala mezi 50-60 leva za pokoj a noc.

Vlastní zásoby jídla jsme měli minimální. Hodně jsme jedli na horských chatách, v restauracích, hotelech a bistrech. Snídaně jsme většinou kupovali v místních konzumech.

Celkové náklady vč. cestovního pojištění, parkování na letišti a nákupu plynového vařiče s kartuší činily 44 tis. Kč.