Hlavní obsah
Právo a státní správa

Všichni naši „etiopští“ odborníci (bez urážky)

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Albert Žirovnický

„Ústavní záruce presumpce neviny neodpovídá dosud přetrvávající formulace § 2 odst. 2 trestního řádu, který neobsahuje pozitivní afirmaci presumpce neviny, ale zákaz presumpce viny. Takový zákaz se považuje za slabší garanci než presumpce neviny.“

Článek

Dne 16. 6. 2023 jsem si dovolil umístit do tohoto báječného prostoru textík s poněkud provokujícím názvem i obsahem: „Česká republika, nebo Etiopie? Rozdíl neexistuje.“, který pro mě představuje pivotní bod, kolem něhož se otáčí veškerá (ne)spravedlnost, neboť o „spravedlnosti“ by se v této zemi raději nemělo ani hovořit. Příčinou je, dle mého názoru a přesvědčení, skutečnost, že jednoduše a prostě, nemáme ve vnitrostátním právu kodifikovánu presumpci neviny, a trestní řád „zakotvuje typické inkviziční řízení“ (viz Důvodová zpráva k zákonu č. 265/2001 Sb.).

Dne 7.9.2023 se na portálu „Česká justice“ objevil článek od Evy Pasekové s téměř příznačným názvem: „Ústavní právo chránící presumpci neviny dostává kvůli únikům ze spisů na frak“.

Vždy mne tyto texty nadzvedávají ze židle, zejména, když, zcela automaticky a na základě prostého předpokladu, že citované autority „vědí, o čem mluví“. Mám bytostný problém se samotným (běžným) používáním předpokladu, neboť celým mým životem se vine rčení: „Předpoklad je základ průšvihu.“

Představa, že přední představitelé uvažují o dovolávání se presumpce neviny jen na základě „předpokladu“, že tato je v ústavním právu řádně garantována tím, že je řádně kodifikována.

Jenže, jak vyplývá z citovaného zdroje komparativního práva, OPAK JE PRAVDOU, Ústavním zákoně č. 2/1993 Sb. máme jen a pouze „ZÁKAZ PRESUMPCE VINY“.

Jestliže v trestním řádu neexistuje tzv. „absolutní“ důkazní povinnost státního zástupce na straně obžaloby, pak mi to nedá, ale musím s „zeptat do prostoru“: „Co tedy dostává na frak podle všech citovaných autorit v článku paní Evy Pasekové?“

Tuto otázku umisťuji do těchto míst, a chci věřit, že dříve, či později, se této otázky někdo významnější než prostý, soudně uznaný vítězným Rozsudkem NS ČR, kverulant.

*Druhá strana mince, definovaná pojmem „úniky z vyšetřovacích policejních spisů“

Než začnu tím, že policajti mají v rukou i jinačí nástroje, než jen „možnost úniků směrem ven-k veřejnosti“, protože existují i „úniky“, ve smyslu „zašantročení informací, které se nehodí do policejního scénáře“, dovolím si ocitovat dva významné obhájce, jejichž slova byla v dotčeném článku uveřejněna.

Nejprve tedy pan Tomáš Sokol: „Ani podle Sokola není problém v chybějících pravidlech upravujících nakládání s informacemi získanými v přípravném řízení, ale v tom, že pravidla jsou porušována a úniky orgány činné v trestním řízení šetří nedostatečně. „Vynucení zákona je prvotně rolí státu a ten viditelně selhává.“ A po tomto pan Lukáš Trojan: „Důvody, proč přípravné řízení, na rozdíl od hlavního líčení, je zásadně neveřejné, jsou v zásadě dvojí. Zaprvé, mohlo by docházet k deformaci vedeného trestního řízení, např. tím, že publikovanými informacemi jsou ovlivňovány osoby doposud nevyslechnuté“

A protože se opravdu dlouhou dobu pokouším upozornit na skutečnost, že Policie ČR má neomezenou možnost vést „tajné spisové složky“ dokonce „celé tajné policejní spisy (do kterých „UNIKNOU“ důkazy a informace, které dost často znamenají, že policií vybraný pachatel, pachatelem NENÍ)“, budu používat informace z Epoch Times ČR, z článku, na kterém jsem se s Milanem Kajínkem, coby editorem, podílel.

Zpět k selektivním „únikům nehodících se informací a důkazů z oficiálních vyšetřovacích policejních spisů opačným směrem, tedy do spisů TAJNÝCH, určených ke ZMIZENÍ“.

Mimochodem, i takový postup silových složek státu je porušením presumpce neviny, že? Ale když trestní řízení je „inkviziční“, což je přívlastek v pravdě opoziční přívlastku „kontradiktorní“, pak se opravdu nelze divit, že „stát viditelně selhává“.

Je zcela nesporné, že existují policejní nástroje, které existují mimo zákony České republiky, což je pravděpodobně pro většinu lidí žijících v této zemi nepředstavitelná skutečnost.

V České republice se totiž příliš mnoho záležitostí řeší různými „metodickými pokyny“, či „závaznými pokyny“ různých úředníků, které často zcela bezostyšně „suplují neexistující zákony“. Zde je nezbytné objasnit, o co PŘESNĚ se jedná v oblasti trestní justice.

Jednak, a tento problém je již dlouho v odborných kruzích diskutován, problémem je neexistující zákon o databázi DNA (viz. řada veřejně dostupných textů PhDr. Daniela Vaňka, původního zakladatele DNA laboratoře na Kriminalistickém ústavu), jakož i neexistující zákonná pravidla ohledně použití tzv. „pachových stop“.

Lze jen ve stručnosti podotknout, že SAMOTNÁ EXISTENCE DATABÁZE DNA, JE V SOUČASNOSTI PŘEDLOŽENA V PODOBĚ tzv. „předběžné otázky“ před ESD v LUCEMBURKU, kam se s touto otázkou obrátil NSS ČR, ve věci, ve které samotné Plénum ÚS ČR vydalo negativní rozhodnutí, pokud bylo navrhováno zrušení příslušného „zneužívaného ustanovení zákona o Policii ČR“, tedy se nám v budoucnu rýsuje zajímavá situace, až celá nezákonná databáze DNA půjde do stoupy, ale opět za utracené stamilióny za shromažďování „něčeho, co Policie nikdy neměla zákonem stanoveno, aby shromažďovala“, na výplatách a odměnách všech policajtů, kteří, de facto, jednali protizákonně a stát jim za to ještě zaplatil, zda stát zahájí hromadné a široké vymáhání veškerých škod po všech do jednotlivých akcí zapojených policistech. Asi by museli platit úplně všichni, neboť se s arogancí a samozřejmostí této, z odpovědnosti vyňaté skupiny občanů vlastní, se na „sběru a kradení DNA od lidí“ podílí skoro každý policajt.

Nicméně, asi se dočkáme opaku a opět se bude mlčet, nebo se bude "obviňovat ESD v Lucemburku a celá Evropská Unie za zasahování do „českých“ záležitostí. Ale dovolím si jen připomenout v pravdě „teroristickou akci“ bývalého Policejního prezidenta Koláře, který zorganizoval v létě roku 2007 cca 50 policejních autobusů, ty naplnil policajty, kteří vyrazili na „výlet“ do českých kriminálů, kam je Vězeňská služba ČR bezostyšně vpustila, aby mohli, honit, mlátit, a vydírat všechny vězně, když jim „kradli“ jejich DNA.

Raději již neotvírám otázku, co s odsouzenými, kteří byli odsouzeni na základě pozitivní shody s touto ilegální databází.

V obecné rovině, problém, který je však zdůrazňován v tomto textu, se týká obdobné situace, která se přímo dotýká práva na spravedlivý proces, a která NENÍ výslovně upravena v trestním řádu.

*„Pomocné materiály spisu“

Slovo „spis“ v tomto pojmu, který používá Policie ČR, většinou znamená „vyšetřovatelem“ vedený „trestní spis“, který se po podání obžaloby stává spisem soudním.

Postup, kterým je vedeno vyšetřování, je předepisován zákonem č. 141/1961 Sb. – trestním řádem. V tomto zákoně samozřejmě nikde nenajdete pojem „pomocné materiály spisu“.

Tento pojem je zaveden do vyšetřovací praxe Policie ČR skrze takzvaný „Závazný pokyn policejního prezidenta“, v popisované situaci konkrétně „Závazný pokyn č.121 ze dne 24.7.2008“, zejména o článkem 25 a) odst. 1 písm. b) tohoto „ZP“.

Tyto „pomocné materiály spisu“ nejsou součástí kompletního trestního spisu. Výsledkem tedy je, že ani žádný obviněný, či jeho obhájce, ale ani soudce (u státních zástupců si nejsem jistý), se nedostane k žádnému z dokumentů, které jsou založeny do „pomocných materiálů spisu“.

V praxi to znamená, že policista při vyšetřování shromáždí mnoho různých informací, které vkládá do budoucího „trestního spisu“, tedy vkládá do tohoto veškeré „úřední záznamy“, „protokoly o výsleších“, znalecké posudky“, fotografie atd.

Tyto materiály mají rozdílnou úroveň, obsah, ale i „použitelnost, jako „DŮKAZ“.

Například tzv. „úřední záznam“ nemůže být jako důkaz použit, ale může obsahovat informaci, která pro policii může být nedůležitá, ale pro případného obviněného může mít zcela zásadní význam, neboť může obsahovat informaci, která, při jeho znalostech, jež jsou odlišné od informací policie, může vést ke skutečnému pachateli, jestliže policií vybraný obviněný nemá s trestným činem nic společného.

Za takového stavu, jakékoliv „třídění“ shromážděných informací je nepřípustné ze strany Policie a takovou praxi zakazuje výslovně i výklad poskytovaný ze strany Ústavního soudu ČR(viz. např. nález ÚSČR ze dne 4.10.2001, sp. zn. III.ÚS 617/2000:Současná právní úprava vyšetřování, stejně jako úprava řízení před obecnými soudy, nezná institut předběžného posuzování(hodnocení) důkazů, a proto není v pravomoci kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci (nabízených) důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, příp. z daných důkazů a priori preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.“).

Jenže, jak jsem již předeslal, praxe Policie ČR je zcela odlišná.

V této záležitosti se před soudem, nutno dodat, že civilním, o těchto materiálech, a o tom, jak se s nimi pracuje, do soudního protokolu, který mám stále k dispozici, vyjádřil jistý major Jan Štoček, dnes již v důchodu (a v policejní síni slávy), jinak bývalý vyšetřovatel tzv. „1 oddělení“ na Policii v Kongresové ulici v Praze, tedy vyšetřovatel vražd.

„Pomocný materiál se vypracovává u každého případu, když se končí, vytřídí se a použijí se pouze materiály, které jsou důkazně důležité. Tento pomocný materiál však zůstává zvlášť, kdyby bylo potřeba nějakou právní skutečnost doložit,“ uvedl podle zápisu major Jan Štoček. Z tohoto vyplývá, že když Policie ČR vyšetřuje trestnou činnost, ke které vede vyšetřovací spis, tak podle výpovědi vyšetřovatele vražd s hodností majora, se před skončením vyšetřování „důkazy ve spise vytřídí“ (vyselektují).

Zdá se tedy, že při tomto třídění, je hlavním vedoucím úvahy o tom, co je či není důležité vyšetřující policista.

„Pomocný materiál spisu“ není možno překontrolovat ze strany obviněného či jeho obhájce, a ve chvíli, kdy dochází ke skutečné kontrole originálu trestního spisu, například při tzv. „uzavírání spisu“, nelze dohledat obsah zjištění tzv. „operativy“, tedy oněch policistů, co „chodí od dveří ke dveřím“, v okolí místa činu, a vyptávají se všech na veškeré podrobnosti, které jim mohou tito sdělit. S kým a o čem vlastně hovoří, a co se ve skutečnosti dozvěděli, nelze prověřit, a jestliže hovořili například se skutečným pachatelem, ale nerozpoznali potenciální možnost, že by jím mohl být, což je však skutečnost, kterou může rozpoznat posléze obviněný, protože například ví, o koho jde, pak skutečnost, že se daný záznam operativy ve spise prostě neobjeví, je evidentním zásahem do možnosti odhalit skutečného pachatele.

Předsudek o tom, že osoba, která je z nějakého důvodu obviněna, nemůže být zároveň nositelem informace ke skutečnému pachateli, je do značné míry pokryteckým přeceňováním schopnosti jednotlivých policistů.

Budu se opakovat, ale trestní řád je procesní normou z roku 1961, a je v mnoha ohledech normou dávno přežitou.

Navíc mimo tento trestní řád může zmíněný „závazný pokyn policejního prezidenta“ (není vysvětleno co tento pokyn je, co obsahuje, co přikazuje v praktické podobě) dát do rukou policistů prakticky neomezenou moc k tomu, aby zacházeli s výsledky vyšetřování podle své vlastní vůle, zcela mimo zákonná pravidla trestního řádu.

Abych tedy skončil učiním eklektickou obrátku na začátek.

Jestliže se v tichosti toleruje, že není řádně kodifikována presumpce neviny, na jedné straně, a na druhé straně, se za „důkazy“ vydávají různé netransparentně zjištěné výsledky, „bůhvíjakpofidérního“ jednání orgánů státu, pak se jedná o problém systémově daleko závažnější, kdy srovnání s Etiopií, pak získává daleko širší ironický význam, protože to vypadá, že „v tom jedou vlastně všichni“.

Na tom všem mě mrzí, čím dál víc, že i mnoho osobností z advokátního stavu, které respektuji, když už se otázka otevírá z jedné strany, a je společensky zviditelněná, že ji neotevřou i ze strany druhé, protože, když už, tak už.

A v souvislosti s tím, že česká justice v současné době odsuzuje různé jednotlivce za šíření dezinformací, vzniká na druhé straně otázka, jak je to s tím, když falešné a pravdě neodpovídající informace o právní realitě a garanci mezinárodních práv šíří odborníci z řad profesionálních právníků, již jen tím, že „vytvářejí falešnou iluzi o tom, že je vlastně všechno v pořádku“, a kdy se ve skutečnosti jedná o Vládní propagandu , konsensuálně šířenou všemi, ať již je u kormidla Pepa, nebo Pavel.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz