Do školních škamen za ostnatým drátem
Malí uprchlíci ve škole. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly

Do školních škamen za ostnatým drátem

8. 9. 2023

Tento týden začal, patrně k nelibosti naprosté většiny žáků a studentů, nový školní rok a s ním i koloběh úkolů, testů, zkoušení a učení. Co je dnes samozřejmostí, bylo pro československé uprchlíky před pětasedmdesáti lety velkým luxusem.

Přesuňme se do neradostných časů po komunistické převratu, kdy do emigrace odešly tisíce rodin a jako první většinu z nich čekal ve svobodném pobyt v uprchlických táborech. Dospělí zde v provizorních podmínkách přežívali a vyřizovali víza do různých zemí světa, jen aby co nejdříve tábory opustili a mohli opět začít normální život. Aby také děti a mladí nestrádali a čas za zdmi a ploty táborů jim utíkal rychleji, dostali někde možnost navštěvovat školy různých stupňů a v omezené formě si doplnit vzdělání.

Krátce poté, co předseda vlády Klement Gottwald 25. února 1948 oznámil veřejnosti, že prezident Beneš přijal všechny jeho návrhy na doplnění vlády a ukončení politické krize, rozhodli se první demokraticky smýšlející Češi a Slováci k riskantnímu odchodu za hranice. Tušili, že v zemi, kde převzala moc dělnická třída, je zářná budoucnost nečeká. Cesta je zavedla do západních sektorů Rakouska či Bavorska, které od konce druhé světové války zůstávalo americkou okupační zónou. Byli zajištěni a převezeni do uprchlických táborů (displaced persons camps) pod správou Mezinárodní organizace pro uprchlíky (International Refugee Organization – IRO), kde se podrobili tzv. screeningu, neboli šetření, zda jim náleží status politických uprchlíků a mají tím pádem nárok na péči IRO, tedy ubytování v táboře spravovaném organizací a následnou větší naději na vystěhování. Razítko eligible (způsobilý) obdrželi jen ti, kdo prokázali, že z Československa utekli před hrozící komunistickou represí a nikoliv z ekonomických důvodů. Každý prověřený získal průkaz DP-Card, ubytování, denní stravu o hodnotě 2000 kalorií a oprávnění dostávat zásilky ošacení, léků a potravin od různých pomocných komitétů a humanitárních organizací po světě. Naopak ineligibles (nezpůsobilí) putovali do sběrných táborů spravované německými orgány, kde byly mnohem horší podmínky než v zařízeních IRO a především pramalá šance v dohledné době opustit rozvrácenou Evropu. Často šlo o bývalé zajatecké lágry, kasárny, tovární haly či provizorní městečka z dřevěných baráků a stanů. Statistiky uvádějí, že jen okolo třetiny evidovaných uprchlíků se nacházelo pod ochranou IRO.

Táborový život byl specifickým mikrosvětem, babylonem národností, osobních příběhů a tragédií. Šedá ekonomika, prostituce, krádeže a rvačky byly na denním pořádku, zároveň tu lidé navštěvovali kostely a kaple, fungovaly řemeslné dílny, knihovny, vycházely cyklostylované časopisy, Češi zakládali tělovýchovné jednoty Sokola, skautské oddíly, divadelní a pěvecké soubory, politické kluby a různé zájmové spolky. Pochopitelně nemohly chybět ani tzv. pomocné národnostní školy.

Děti v táborech trpěly fatálním nedostatkem ošacení, léků a potravin, byly náchylné k nakažlivým chorobám i duševním traumatům, avšak chuť učit se jim nechyběla. Zasednout do lavic ostatně znamenalo jednu z mála možností, jak zkrátit nesnesitelně pomalu plynoucí čas. Jenže nedospělí uprchlíci nebyli oficiálně školou povinní a vše záviselo čistě na vůli rodičů. Mnozí doufali, že tábor brzy opustí a nepovažovali proto za nutné, aby se potomstvo vzdělávalo. Českých škol jako takových, a to navíc jen základního stupně, byl pouhý zlomek. Nacházely se například v německých táborech Valka, Ludwigsburg, Dornstadt, Murnau, Ulm či Lindau. Zázemí vypadalo různě. Někde byl vyčleněn jeden dřevěný táborový barák, s překližkou oddělující dvě učebny, skromnou tělocvičnu, místnost pro školku, umývárnu a toalety, jinde naopak posloužila třeba jen dlouhá tmavá chodba v přízemí kasárenského bloku. Jako učitelé se hlásili dobrovolníci, zpravidla s pedagogickou praxí z domova. Podle možností v tom kterém zařízení byly vydávány speciální úřední rukopisy jako třídní knihy, výkazy, vysvědčení, učební osnovy. Na největší finanční potíže se narazilo při shánění učebních pomůcek, sešitů, psacích potřeb. Táborové komitéty, ustavené pro komunikaci s IRO, německými orgány a zahraničními partnery, se proto často obracely na krajanské a humanitární organizace s žádostí o příspěvek. Štědré odpovědi se dočkaly třeba od Národního svazu českých katolíků (National Alliance of Czech Catholics), sídlícího v Chicagu, který uspořádal dobročinné sbírky, z jejichž výtěžku na jaře 1949 zakoupil a zaslal české učebnice všem českým táborovým školám v Německu.

Forma výuky a povinné předměty zprvu neměly jasně definovaný řád a odvíjely se od možností pedagogů. Teprve koncem února 1950 vypracovalo Československé sdružení politických uprchlíků v Německu (exilová ústředna působící mezi uprchlíky v západních okupačních zónách, informující o posledních událostech prostřednictvím časopisu Svoboda) podrobné osnovy a doporučený rozvrh učiva. Vyučovat se mělo podle něj náboženství, cizí jazyky, prvouka, matematika, zpěv, vlastivěda, psaní a čtení, přírodopis, fyzika, dějepis, kreslení, občanská nauka, tělocvik. Středoškolské vzdělání mohli mladí uprchlíci dokončit přímo na německých gymnáziích, pochopitelně pokud zvládali němčinu. V mateřštině byla možnost složit maturitní zkoušku jen v několika táborech, navíc se jednalo o formalitu a úroveň znalostí absolventů často neodpovídala ani minimálním požadavkům.

Za pomoci krajanských spolků a skautského hnutí se od roku 1954 zakládala síť tzv. dálkových škol pro děti exulantů, stejnojmenné nakladatelství v Mnichově publikovalo čítanky, slabikáře, slovníky a učebnice.

Koordinaci studentských aktivit zajišťoval v květnu 1948 založený Svaz československého demokratického studentstva v exilu. Operoval z Ludwigsburgu u Stuttgartu, komunikoval se školami a učilišti v Evropě a zámoří a zaopatřoval studentská stipendia, zejména ve Francii, Belgii, Nizozemí a Lucembursku, úzce spolupracoval s Mezinárodním svazem studentstva v Paříži, vydával časopis Doba a Informační oběžník, v nichž přinášel novinky nejen z oblasti táborového školství.

táboroví školáci.jpg

táborové děti se loučí s rodiči na cestě do školy.JPG
                                                                                         Táborové děti se loučí před odchodem do školy

studenti Masarykovy koleje.JPG
                                      Studenti Masarykovy koleje. Všechny fotografie poskytl histporik Martin Nekola

Jedinou československou táborovou vzdělávací instituci, která zčásti získala uznání vysoké školy, představovala tzv. Masarykova univerzitní kolej (Masaryk´s University College of Czechoslovak Students in Exile). Ve výše zmíněném Ludwigsburgu se nacházel na místě kasáren tábor, složený ze tří menších táborů na místě starých kasáren: Krabbenlochkaserne, Jägerhofkaserne a Arsenalkaserne. V posledním jmenovaném vznikla 28. října 1948 z iniciativy několika vysokoškolských profesorů Masarykova kolej. Úlohy rektora a hlavního tahouna se zhostil národohospodář Vladislav Brdlík, profesor Českého vysokého učení technického v Praze, uznávaný expert na otázky zemědělství a národohospodářství, politicky činný v agrární straně. V úřednické vládě počátkem 20. let zastával ministerský post, mezi lety 1926-1934 byl viceguvernérem Československé národní banky, od léta 1933 poslancem Národního shromáždění. Arsenalkaserne se Brdlíkovou zásluhou postupně měnil v ryze studentský tábor. Studenti docházeli na přednášky v češtině, slovenštině a cizích jazycích, měli možnost poslouchat komunistickou ideologií nepokřivené přednášky, které je ochraňovaly před lágrovou psychózou, zůstávali ve styku s vědeckou prací. Stránka odborná pochopitelně trpěla vinou nedostatku finančních prostředků, zkušených pedagogů a učebních pomůcek. Brdlík měl eminentní zájem, aby všichni docenti a profesoři habilitovaní na vysokých školách v Československu vyučovali, po dobu jejich exilového pobytu v Německu, na Masarykově koleji, čímž by se jí dodalo na váze a důležitosti v očích západních představitelů. Působili zde například sociologové Otakar Machotka, Zdeněk Ullrich, diplomat Zdeněk Ehler, dermatolog František Král, specialista na církevní právo Vratislav Bušek, teoretik umění František Kovárna, filozof Jozef Dieška, teolog Alexander Heidler a jiné osobnosti. Také zahraniční akademici byli zváni na jednorázové přednášky. Klub manželek amerických vojáků sloužících ve Stuttgartu se nabídl poskytovat studentům hodiny anglické konverzace a diskuse o politických a hospodářských tématech. Zájem byl obrovský. Studenti, kterých v jednu dobu navštěvovalo Masarykovu kolej až 250, si vedli indexy, které jim následně sloužily jako úřední doklad o studiu, spolu s diplomy, vysvědčeními a výučními listy, co si přinesli z domova. Zájemci mohli na místě složit i maturitní zkoušku a pyšnili se diplomem s latinským „Summa cum laude testimonium maturitatis Universitatum Masarykianum Ludwigsburgiense“.

Z koleje se stalo unikátní společenství, byť dočasné. Studenti chápali potřebu doplnit si vzdělání jako předpoklad k uplatnění se mezi velkou konkurencí na pracovním trhu na Západě, pedagogové výuku na koleji vnímali jako poslání a nutnost, aby nezanikla svobodná československá inteligence. Sotva se program Masarykovy koleje ustálil, musela se přestěhovat do méně vyhovujících prostor v jiné části tábora, načež v průběhu roku 1951 se komunita studentů a profesorů z Ludwigsburgu zcela rozpadla. Emigrační řízení některých postoupilo do závěrečné fáze a mohli opustit Německo, jiné úřady přesunuly do tábora Pforzheim u Karlsruhe. Pro zajímavost lze zmínit, že podobným projektem jako kolej, jen v nadnárodním měřítku a s americkými dotacemi, byla od podzimu 1951 fungující Univerzita Svobodné Evropy v exilu (Free Europe University in Exile). Vznikla, aby zajistila nadějným studentům z řad východoevropských uprchlíků kvalitní univerzitní vzdělání. Ze zhruba 600 kandidátů bylo vybráno 84 šťastlivců, kteří obdrželi štědré stipendium na studium v kampusu, zřízeném na zámku Château de Pourtalès u Štrasburku. Polovinu studentů tvořili mladí Čechoslováci a Poláci. Univerzitu sponzorovaly americké vládní kruhy s cílem vychovat elity, které by po porážce komunismu (podle tehdejších očekávání brzké) byly připraveny převzít zodpovědnost a moc ve svých zemích. Jenže projekt fakticky skončil již v zimě roku 1956 v důsledku šoku ze Sověty rozdrceného maďarského povstání. Studenti byli následně rozmístěni na francouzské vysoké školy. 

 

Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.

 

 

 

Osudy Čechů ve světě
Hodnocení:
(5.3 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...