Podmanil si mistrovství republiky, vítězil na Světových pohárech.
Na pětistovce se v Krakově stal mistrem Evropy.
Na světovém šampionátu v Duisburgu ovládl závod na kilometr, právě tato medaile mu dlouho unikala.
Do toho si ještě připočtěte zajištění účasti na olympijských hrách v Paříži, narození dcery Emily… Ne, o moc lépe se pro něj uplynulé měsíce vážně vyvíjet nemohly.
„Ze singlové strany to tak je,“ rozebírá třicetiletý Fuksa sportovní část. „V deblu ale mezery byly.“
Přitom i na něm s bratrem Petrem prožili dosud nejlepší rok. Vždyť kromě letenek do Paříže vybojovali na Světovém poháru právě v dějišti olympiády stříbro, první společnou medaili.
„Pořád mě ale mrzí mistrovství světa. Měli jsme na víc než osmé místo. Naštěstí jsme si pak v Paříži dokázali, že na to máme,“ říká Martin.
Právě tohle z něj dost možná dělá takového šampiona. I v podobně skvostné sezoně stále hledá chyby, nemá dost.
Samozřejmě to není jediný důvod. Jistě v jeho dominanci hrají roli geny, podědil talent po otci Petrovi a dědečkovi Josefovi. Je také vyhlášený perfekcionista. A za roky, co jezdí mezi světovou elitou, už nabral spoustu zkušeností, věří si.
„Výkonnostně se už tolik asi neposouvám, na trénincích si nedělám nějaké rekordy. Je to hlavně o tom, naladit se, abych ukázal, na co mám. Vím, že každého kluka, který proti mně jede, umím porazit,“ říká nikoliv namyšleně, jde zkrátka o realitu.
Říkejte mi mistře, ale jenom dneska. Fuksa, král olympijského kilometru |
Třeba kilometrový závod na mistrovství světa? Ten byl v jeho podání vyloženě lahůdkou.
Až do hranice 750 metrů se držel za Polákem Wiktorem Glazunowem. Pak za to vzal, pár záběry se dostal do čela a z něj už ho nikdo nedostal. Jasná záležitost.
„Životní závod to asi nebyl,“ vzpomíná. „Možná ne na kilometru, ale pár podobných se mi už takto povedlo. Měl jsem výhodu, že jsem jel vedle Poláka, který tempo možná trochu přepálil. Hlídal jsem si ho, šetřil síly. Pak jsem ho pár záběry předjel a – nechci, aby to znělo namyšleně – už jsem věděl, že mě nikdo nepředjede. Občas takové pocity máte.“
Po titulu pak celý radostný prohlásil, že mu už konečně můžeme říkat mistře. „Ale jen dneska,“ usmál se tehdy.
Na čemž nic moc nemění. „Ještě párkrát mě pak takhle někdo nazval. Hezké, ale už stačí. Teď jdeme dopředu,“ říká.
Před sebou má ještě další obrovský cíl. Nejde o nic jiného než o olympijskou medaili, poslední velký kov, který v jeho bohaté sbírce chybí.
Marně ji chtěl získat na hrách v Riu 2016, kde na dvoustovce vyhrál jen finále B a na kilometru projel páskou šestý, i předloni v Tokiu, kde skočil pátý. Takže v Paříži 2024? Takový bude pochopitelně plán.
Pomoci mu může, že si tamní areál nedávno vyzkoušel a zjistil, že mu sedí.
„Ze tří posledních olympijských destinací bude asi nejlepší. Je konečně v Evropě, blízko Česku, kanoistika se na něm dělá běžně,“ míní. „Jde o jezero, takže vítr možná nebude pro všechny stejně spravedlivý. Zázemí mi přijde trochu jako v Račicích – olympijské centrum, sauny, posilovny. Pořádně jsme ho však nenavštívili.“
Víc se ale olympiádou zatím nezabývá. Nic s ním ani nedělá, že po světovém titulu na kilometru bude pro všechny soupeřem číslo jedna.
„To teď vůbec neřeším. Olympiáda je přeci jen až za rok,“ vypráví. „Jsem člověk, který ani po takovém úspěchu rozhodně neusne na vavřínech. Důležité bude, aby mi vyšla příprava a nebyl jsem zraněný. Jinak budu dělat dál, co mám rád a jak mě to baví.“
Nic moc proto měnit nechce. Příští víkend se ještě představí na mistrovství republiky v Nymburce na pět kilometrů. Pak si dopřeje volno, které stráví v Česku, a na podzim začne s přípravou.
V rámci ní by měl jet nejprve do Turecka, pak do Livigna, před Vánoci na běžky do Jizerských hor, následně zase do Livigna, načež na několik týdnů zamíří do Kolumbie.
„Tam se jako tradičně budu snažit získat základ pro celou nadcházející sezonu,“ popisuje.
Recept to je zjevně osvědčený.