Syrová osobní dramata se stand-up hořkou komedií dohromady. Proč se vydat na one-(wo)man show?

One-(wo)man show či monodrama je žánr, který u nás nemá příliš velkou tradici, a do kterého se tudíž v Česku málokdo pustí. Právě tento typ divadla sice nepotřebuje velkolepé kulisy, vystačí si s holou či maximálně jednoduchou scénou, ale vysoké nasazení protagonist(k)y a odvahu odkrýt i nejintimnější zákoutí svých traumat má v sobě zvláštní přitažlivost a většinou až nepříjemné ostří dvojakosti.

Hodně záleží na naladění diváků, zda jsou ochotni takto dokumentární, byť stylizované vyprávění přijmout a spoluprožít. Nejnovější počin tohoto druhu je třetí část projektu režisérky Miřenky Čechové Iris, osobní příběh herečky Iris Kristekové, v němž se protagonistka dotýká hlubokých traumat, která v životě musela překonat.

„Se vší skromností to vypadá, že už jsem se z největší žumpy svého života dostala,“ podotýká Iris a dodává, že právě divadlo ji vytvořilo jakousi ochrannou zeď proti drsné realitě života, který musela prožít.

Osudy neviditelných žen

Dlouhodobý projekt Miřenky Čechové, která při své stáži ve Spojených státech přišla na chuť u nás nepříliš frekventovanému žánru stand-up, je bezpochyby jednou z důležitých linií v českém divadle, byť se zdá svým intimním charakterem a pozicí kdesi na okraji oficiálního divadelního dění.

Svým způsobem tak navázala na vlastní zveřejněné příběhy, ať už se to týká Miss Amerika zpracovávající zážitky z pobytu v USA, anebo především projektů týkajících se tématu drsných zážitků z taneční konzervatoře (ty zpracovala v několika verzích – Baletky jsou dosud k vidění v paláci Akropolis).

V roce 2018 začala realizovat projekt Invisible, v němž upozorňuje na „neviditelné ženy“, umělkyně, jejichž bouřlivé osudy spojené s mnoha traumaty zůstávají pro veřejnost většinou neznámé. Ať už je způsobily politické události, věk, nedobrovolný konec kariéry, či dědičná zátěž. Zároveň tyto výpovědi poukazují na obrovskou sílu a energii žen, které dokázaly překročit svůj stín a tvořit navzdory nepříznivým okolnostem.

Po Haně Frejkové, herečce a zpěvačce, handicapované ve své tvorbě politickou situací, někdejší primabaleríně Barboře Vašků Kaufmannové, která musela předčasně ukončit kariéru, nám dává nahlédnout do svého nelehkého dětství herečka střední generace Irena (Iris) Kristeková.

I když „materiálu“ k vyprávění vlastního příběhu měla už od dětství dostatek, přiznala, že odvahu zveřejnit intimní informace jí dodala performance Liebestod režisérky a autorky Angélicy Liddell, které bylo k vidění loni v Laterně magice. I když – na rozdíl od Liddell, diváci na jevišti krev neuvidí – výpověď Kristekové působí jako zajíždění skalpelem pod kůži.

Na počátku, kdy přichází v upnutém černém body, na vysokých podpatcích a v saku `a la Michael Jackson a za mohutného poblikávání světel ramp zpívá svůj první šanson, netušíme, o čem a jak se bude vyprávět. Tuto masku Iris vzápětí svléká a v průběhu představení (byť ne reálně) se před námi zcela psychicky obnaží. Takové odhalování mohou diváci vnímat s ambivalentními pocity, připadat si jako nepatřiční voyeuři intimity (ostatně tento typ představení může přinášet škálu pocitů od trapna, odtažitosti k soucítění až po katarzi). Ve chvíli, kdy Iris změní svůj vzhled a přes černé body si navlékne jednoduché bílé šaty podobné dětské košilce, začíná její souboj s vlastním životem.

Počáteční rozpačité pokusy zaujmout publikum trapnými vtípky a snaha o interakci i chvílemi až trochu infantilní projev a polodětské vzpomínky na dětství se v průběhu performance zahušťují a propracovávají k děsivému svědectví o tom, jak může člověka poznamenat nepříznivé rodinné zázemí, dospělí, kteří místo toho, aby byli dětem ochranou, chovají se zrůdně.

Slýcháváme-li podobné příběhy, které se odehrávají někde v Asii či Africe, je to vzdálené, ale tady se ocitáme nebezpečně blízko. Svědectví o tom, že příběhy podobného typu se mohou odehrávat i v Praze či v Příbrami, kde herečka prožila dětství, se nám mohou zdát až neuvěřitelné.

Iris nás vtáhne do příběhu svého dětství, kdy jako nejmladší ze šesti sourozenců žila v rodině s matkou samoživitelkou a většinou za přítomnosti četných milenců čtvrté cenové kategorie, kteří rodinu spíše zneužívali, nežli by jí pomáhali. V průběhu performance se postupně zahušťují vzpomínky, zprvu podávané s až dětskou naivitou a schopností přijímat tvrdou realitu bez předsudků tak, jak byla.

Postupně ale, jako bychom se dobývali hlouběji a hlouběji do nitra vzpomínek, které si přály (ale nemohly) být zapomenuty. Bída, násilí fyzické i sexuální, manipulace – to jsou jen některé z témat, kterých se performance s drsností a otevřeností dotýká. Na druhé straně je tu díky citlivosti herečky i poetický motiv, touha po opravdovém citu, který se s takovým zázemím těžko hledá i v dospělosti. Zvláště když psychiatr, který měl léčit, přidává další rány a traumata.

Jako protipól této drsné výpovědi je tu ovšem Iris umělkyně, dokazující svůj talent navzdory okolnostem, z nichž vzešla a jimiž prochází. Jako herečka totiž vládne až uhrančivou osobností, charismatickým altem (představení je proloženo množstvím songů s hudbou Martina Tvrdého/Hůly) a pohybovou kulturou (herečka se dlouhodobě věnuje fyzickému divadlu). Kristeková bezpochyby vložila do svého prvního sólového projektu mnohem více, než umožňuje interpretační divadlo.

Divadlo nabízí záchranu

Že nabídnout sebe sama není snadné, se bezpochyby přesvědčila i Lumíra Přichystalová, která v produkci spolku Ve dvou (s režisérem Janem Večeřou a hudebnicí Annou Olejníkovou) před létem uvedla v pražském divadélku H2O svůj autobiografický příběh Já, diagnóza. Představení pak bylo k vidění na letním festivalu Zlobení ve smíchovském Gabriel Loci.

Herečka ve své performanci zveřejňuje vlastní trauma s překonáváním démona alkoholu, který ji stál odchod z divadelní scény NOD Roxy a Ypsilonky a nutnost začínat znovu od nuly. Pobyt v protialkoholní léčebně, kdy ve vyprávění využívá svých literárních pokusů a deníkových záznamů a vzpomínek na spolupacienty, se prolíná se vzpomínkami na dětství a pubertu, kde nachází kořeny svého selhání.

Červený klaunský nos, černohumorné glosování i celé vyprávění, kde pomocí proměny hlasu a gest sehrává role lidí, kteří pro ni v tu chvíli byli důležití, určují styl představení. Poukazuje na to, že největším nepřítelem člověka je on sám, v tomto případě ona sama. A my si uvědomíme, že se něco podobného může stát komukoli. Herečka ovšem nabízí naději, že silou vůle a zaujetím pro tvorbu lze mnohé překonat. V obou představeních jasně vyznívá myšlenka, že právě divadlo může léčivým procesům duše hodně pomáhat.