Na jejich vesnice padají ruské rakety. Volyňští Češi se přesto vracejí na Ukrajinu

„Když loni vyhlásili letecký poplach, schovávali jsme se do sklepů. Teď už na sirény většinou vůbec nereagujeme,“ vypráví Vjačeslav Šlachovij, zástupce českých krajanů z města Rivne na západní Ukrajině. Nežije přímo v Rivně, nýbrž v obci Grabiv (Грабів) na okraji městské aglomerace. „Vesnici během války zatím zasáhl přímý útok jen dvakrát. Poprvé ruská raketa spadla asi 400 metrů za obydlenými domy. Měli jsme štěstí, nikoho nezabila, výbuch jen poškodil střechy a vysklil spoustu oken,“ popisuje atak okupantů.

Ruská raketa v zahradách

„Další ruská raketa spadla do zahrad na kraji vesnice. Udělala hlavně velký rámus, řinčelo sklo a znova jsme museli opravovat škody,“ pokračuje ve vyprávění důchodce Vjačeslav Šlachovij. Klidným hlasem, rozhodně nemá z Rusů strach. Naopak. „Musíme nad Rusy zvítězit, žádná jiná varianta pro nás neexistuje. Jakožto potomci českých emigrantů se pořád hlásíme ke svému původu, zároveň ale hrdě podporujeme zemi, ve které jsme našli nový domov, tedy Ukrajinu,“ zdůrazňuje.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Spravedliví mezi národy. Tři volyňské Čechy ocenili za záchranu židovské rodiny za války

Šlachovij mluví krásnou češtinou, i když jeho předkové přišli do Volyňské gubernie již v roce 1871 a založili nedaleko města Rivne výhradně českou vesnici Huleč Česká (dnes Гільча). Byla to silná exilová vlna, v roce 1884 žilo na tehdy ruské Volyni téměř 20 tisíc Čechů. Všichni přijali nabídku ruských carů a osídlili ve Volyňské gubernii oblasti s nevyužívanou zemědělskou půdou.

Srpnové ostřelování měst Dubno a Luck

Města Dubno, Rivne a Luck, to byla od poslední třetiny 19. století i krajanská střediska na Ukrajině. Kolonisté z Čech pak v okolí založili desítky osad. Už 18 měsíců ale na „českou Ukrajinu“ padají ruské střely, během letošního srpna rakety agresora zničily například ropný sklad v okrese Dubno v Rivnenské oblasti. Stejný měsíc zaútočili Rusové i na Luck ve Volyňské oblasti, kde zasáhli továrnu na výrobu ložisek a zabili tři zaměstnance.

Vjačeslav Šlachovij se zrovna s rodinnou vydal ze své obce do Lvova, a to i s početnou výpravou nejbližších příbuzných. Aby se v západoukrajinské metropoli potkali se synovcem, náměstkem českého ministra kultury Ondřejem Chrástem. „Setkání je to dojemné,“ pochvaluje si Chrást. „Strýčkovi a jeho rodině jsem hned na začátku války loni v únoru nabídl, aby se přestěhovali do Česka. Opravdu přijeli, jenže dlouho u nás nezůstali,“ líčí Chrást a usměje se na strýce.

V exilu jsem nemohl vydržet

„No jo, tak to opravdu bylo,“ potvrzuje synovec Vjačeslav. „Do České republiky jsem s dcerou a vnučkami odjel loni 13. března, ale už 14. dubna jsme se vraceli zpátky. Když jsem totiž v západočeském Chebu začal sledovat lidi na zahrádkách, jak se chystají vysadit brambory, tak mě moc mrzelo, že nejsme doma na Ukrajině a naše zahrada zeje ladem. Měli jsme z návratu trochu obavy, vztah k půdě je ale silnější. Museli jsme prostě domů.“

Mohlo vám uniknout: Záběry drsné přestřelky u Bachmutu. Vypadněte, křičel na okupanty ukrajinský voják

Popisované ruské raketové útoky tak Šlachovij s rodinou zažili na vlastní kůži: „Bohudíky, že Rusové do Rivnenské a Volyňské oblasti posílají rakety v mnohonásobně menší míře než na Kyjev. Stejně ale předem nevíte, kam to spadne.“ Vyznává však pořekadlo, že všude je dobře, ale doma nejlépe. V exilu to nebylo ono. Navíc je nadšeným amatérským historikem, který mapuje historii českých vesnic na Ukrajině. „A to se dělá nejlépe u zdroje. Zrovna jsem vydal knihu o českém osídlení v dnešní obci Zdolbuniv nedaleko Rivne,“ ukazuje čerstvý výtisk dvojjazyčné publikace.

Některým uprchlicím už padli manželé

Po zahájení ruské invaze uteklo z Ukrajiny hodně přes tisíc krajanů, takzvaných Volyňských Čechů. „Zpočátku jsme měli problém všechny uprchlíky vůbec ubytovat. Postupně se ale většina z nich začala vracet domů na Ukrajinu, v Česku teď zůstává sotva dvacet procent Volyňáků z celé té loňské uprchlické vlny,“ vypráví Dagmar Martinková z pražského ústředí Sdružení Čechů z Volyně.

„Mnohé ženy třeba neunesly, že nejsou s manželem. Jiné rodiny se vracely kvůli zemědělským pracím na rodinném hospodářství. Půda je pro ně pořád základem obživy. Jindy v tom byl jen smutek a stesk po domově,“ vysvětluje Martinková. A kdo z Volyňáků zůstává? „Třeba matky dospívajících synů, kterým by doma brzy hrozil odvod do armády, zatímco tady úspěšně studují střední a vysoké školy. Bohužel, znám i případy žen, které se nevrátily domů také proto, že jejich muž už v té hrozné válce přišel o život. To je asi dost podstatný důvod k tomu začít nový život v České republice,“ přemítá zástupkyně Sdružení Čechů z Volyně.

A zároveň kritizuje určitý tlak ukrajinských úřadů na exulanty, kteří byli zaměstnáni ve státní správě. „Třeba učitelky dostávaly z domoviny jasné výzvy, že když se nevrátí domů, nemají se ztracenou pozicí počítat ani v budoucnosti. To se mi ze strany Ukrajiny moc nelíbilo.“

Emigrovat do Ameriky, anebo raději do Ruska?

Válka je válka, ohledy jdou stranou. Český původ takzvané Volyňáky nijak nechrání od branné povinnosti a dalších útrap válečného stavu. Dějiny dokážou být kruté. Když se čeští kolonisté na výzvu ruského cara Alexandra II. (u moci v letech 1855–1881) rozhodli zkusit štěstí na východě, byla to hodně lákavá nabídka. Šťastné roky v novém domově se ovšem později střídaly s katastrofickými periodami, jedna se právě odehrává. V ulicích válečného Lvova o tom vypráví i náměstek ministra Ondřej Chrást.

„Na Ukrajině se díky předkům cítím jako doma. Naše rodina sem přišla z Pardubicka kolem roku 1870,“ vypráví Chrást. V jeho rodině se traduje, že budoucí exulanti zvažovali, zda odejít do Ameriky, anebo do Ruska. Už v roce 1868 totiž mladočeský politik a spolumajitel pražského deníku Národní listy ve svých novinách výslovně chválil přednosti emigrace do slovanského Ruska před emigrací do Ameriky. „Také v naší rodině paradoxně zvítězila Volyňská gubernie v tehdejším Rusku, v mnoha ohledech to tehdy skutečně byla perspektivnější destinace než Amerika. Že to nakonec pro rodinu bude historický omyl, to nikdo nemohl tušit,“ shrnuje náměstek ministra.

Války, hladomor i gulagy

V Praze se emigraci do Ruska vášnivě fandilo, část národních buditelů snila o slovanské vzájemnosti s „velikým dubiskem“ v Moskvě. O budoucí všeslovanské říši. Čeští Volyňáci si nicméně v Rusku vytrpěli svoje. Carská vláda totiž pobídky, které dala kolonistům, plnila jen určitý čas. Přistěhovalci třeba dostali slib národního českého školství a náboženské svobody, ještě před koncem 19. století však byli nuceni ke konverzi k pravoslaví. Na deset let sice byli osvobozeni od vojenské služby, zato později hodně vytrpěli v zákopech první i druhé světové války.

Mezi válkami si zase prožili rozdělení Volyňské gubernie mezi bolševické sovětské Rusko a Polsko. V sovětské části na ně ve třicátých letech udeřila násilná kolektivizaci i ukrajinský hladomor, na mnohé Čechy pak krutě dopadla i éra stalinské hrůzovlády a skončili v gulazích. Jedinou možností, jak uniknout z táborů smrti, se nakonec za druhé světové války stala možnost vstoupit do československého armádního sboru.

„S armádním sborem generála Svobody se v roce 1945 probojoval až ku Praze i můj dědeček Jan Křivka, který už zůstal v Československu a stal se pravoslavným knězem ve Františkových Lázních,“ vypráví Ondřej Chrást. Část jeho rodiny ale na Ukrajině žije dodnes, jak už bylo řečeno. Volyňští Češi, kteří se do Československa nestihli vrátit těsně po roce 1945, mimo jiné čekala povinná vojenská služba v sovětské komunistické armádě. A někteří tak museli na tancích do Budapešti (1956), do Prahy (1968) i do Afghánistánu (1979).

Češi dali Ukrajině pivo

„Češi odcházeli do ruské Volyňské gubernie od roku 1868 a vraceli se v několika vlnách. Těsně po druhé světové válce, po sametové revoluci a naposledy v roce 2015, kdy česká vláda finančně podpořila odchod Čechů, kteří se cítili ohroženi vojenským konfliktem na Donbase,“ vysvětluje Dagmar Martinková ze Sdružení Čechů z Volyně. „Poslední skupina přišla loni po ruské invazi, většina z těchto krajanů se už ale vrátila na Ukrajinu,“ znova připomíná osud této více než tisícihlavé vlny běženců českého původu.

Rusko v roce 1868 nabídlo Čechům na ukrajinských pláních nejen levnou půdu, ale i zajímavé pobídky k podnikání. Našinci třeba místním ukázali, jak se vyrábí řízné pivo, když ve Volyňské gubernii začali ve velkém pěstovat chmel a stavěli pivovary. Pivovar Zeman v Lucku, který Češi založili již v roce 1888, vyrábí chmelový mok dodnes. A jeho majitelé se hrdě hlásí k českým zakladatelům, na ukrajinské poměry vynikající pivo se stále jmenuje Zeman.

Češi zakládali i hospody, bez nichž si v obcích nedovedli představit všední ani sváteční život. „Ve štítě na jižní straně budovy byl znak. V červeném poli modrý terčík, z něhož vybíhalo šest modrých listů. A u toho český a ruský nápis: Hostinec U hvězdy,“ píše se o založení hospody v obci Huleč Česká v publikaci, kterou dali dohromady rodáci z této vsi v roce 1992.

Na zoufalství není čas, vyhání se okupanti

„Volyňáci, kteří se v několika vlnách vrátili do staré vlasti, moc dobře věděli, co to byl ten Sovětský svaz. Když se v Československu křičela hesla typu ‚Se sovětským svazem na věčné časy‘, oni už měli zkušenost, o čem takové spojenectví je. O persekucích, lágrech, umlčování lidských práv a všem dalším, co si spojujeme s totalitou,“ přemítá náměstek ministra kultury Ondřej Chrást. Produktem Sovětského svazu je i dnešní politické vedení Ruska, které sovětskou říši touží obnovit v původních hranicích. Začalo to invazí na Ukrajinu, ovšem Kreml šilhá i po Varšavě, Praze nebo Budapešti.

Ondřej Chrást prochází Lvovem, kde ruské rakety někdy zabíjejí i civilisty: „Vidím tady zatlučená okna kostelů, aby nálety nezničily vzácné vitráže. Zabedněné jsou i sochy na náměstích, na první pohled tak ve Lvově vládne poněkud chmurná nálada.“ Nechce však být pesimistou. „V něčem je to tady všechno stísněné, zároveň ale cítím obrovské odhodlání,“ dodá Chrást a cituje větu, kterou slyšel při setkání se lvovskými umělci: „Tady nepropadáme žádnému zoufalství, ale naopak prožíváme obrovské odhodlání. Odhodlání vyhnat ruské vojáky z celé Ukrajiny!“