Odcházení a loučení

Je to v tom starém příběhu. Dav, který před týdnem odcházejícího obletoval, radostně volá: "Má, co si zasloužil!" U zdi se krčí mlčící, kteří se bojí ozvat, aby nešli stejnou cestou. Pár lidí najde odvahu k tichému pozdravu. Někdo se možná i nesměle ozve, proč tenhle, vždyť... Pořád stejná pohádka. Znáte ji?

Mě s s ní seznámili babička a strejda Vojtěch, ne rodiče, ti byli příliš zaujatí vlastním životem. Strejda Vojtěch mi vyprávěl příběhy ze Shakespeara, obsahy oper a baletů a mezi ně vložil tuhle otřepanou historku. Jakmile někdo vyčnívá, je svůj, říká vlastní názor, jde proti proudu, nesouhlasí s kolektivem, odchyluje se od obecně určeného směru, prudí, provokuje, šokuje či neskáče podle místní píšťaly, čeká ho tahle ulička. Vlastně by se dalo říct, že kdo jí nikdy neprošel, dělá svou práci nedobře, napolovic.

A pak jde, někdy rád, že už to má za sebou, že rozhodnutí padlo, může to být i šizuňk jako McMurphy v Přeletu přes kukaččí hnízdo, může to být stařičký prezident Hácha, kterému slíbili kolegialitu a pak s ním zacházeli jako se slupkou, ale vždycky je to člověk, který odchází. 

Když z Nábřežní odcházel můj lékař, nejlepší, jakého jsem kdy měla, zdravily mě na chodbách porodnice popelavé obličeje lékařek a sestřiček. Po roce mi jedna z nich vyprávěla o schůzi, kde došlo k ostrakizaci a rozhodnutí.

"Všichni mlčeli. Všichni se báli. A některý asi měli i radost, protože to víte, když někoho ženský milujou, když je někdo takovej frajer, chlapy to trochu štve. Ozvala jsem se já. Jediná. Že bude chybět, že je nenahraditelný.  A už tam nejsem."

Vždycky někdo odchází a my si můžeme vybrat, kam se v tom davu postavíme.  Ale někdy to i dobře dopadne. 

Tak dobrou noc a myslete na tu starou pohádku. Je tu s námi častěji, než jsme ochotni připustit...

PS: Do odvolání neotevírám diskusi a nechodím diskutovat na hlavní stranu blogu. Nutná ochrana. Děkuji za pochopení.