Hlubší pohled na hudbu dneška

První letošní večer s Ostravskou bandou v prostoru Trojhalí v pondělí 28. srpna obsahoval, řečeno s vlídnou nadsázkou, sice „jen“ dvě světové premiéry, ale ani žádné ohlédnutí za tvorbou minulého století; nabídl skladby vzniklé v letech 2014–2023. Lze také říci, že měly společný hlubší pohled na zvukový materiál, důkladné zamyšlení nad určujícími koncepty, účinkem prezentované hudby či některými z jejích ne vždy zcela zjevných charakteristik a zákonitostí.

Zygmunt Krauze úvodem vystoupil jako skladatel i sólista ve světové premiéře své Rivière souterraine 3. Základní myšlenkou této série děl, jejíž první díl je datován 1987 a druhý 2015, je snaha zkombinovat elektronický zvuk (live electronics Mikuláš Mrva) s instrumentálním ansámblem. Virtuózní klavírní part, zde v rukou skladatele, pak obě složky dále kombinuje. Krauze zde zajímavým způsobem dosahuje zvukové homogenity pizzicato smyčců, klavíru, perkusí i elektronické stopy. Ta, zdá se, funguje především jako jakýsi „dozvuk“ či amplifikace samotného prostoru ve více či méně atmosférických plochách.

Rezidentka Institutu Ostravských dní Marie Nečasová se ve své Over z roku 2019 pokouší, jejími vlastními slovy, „přiblížit prožitek citlivého člověka, když je beznadějně přehlcen zvuky, emocemi a nároky okolního světa“. Ve své – úspěšné, nutno říci – snaze vytvořit dojem „pestrého a komplikovaného chaosu, jaký občas člověk cítí ve své hlavě“ přitom nejde cestou nějakého přehnaného hluku a chaosu pro samotný chaos. Skladbu i popisovaný pocit buduje pozvolna – tak, jako se smysly přehlcují zprvu neznatelně, a až v určitý moment se onen pocit stane zjevným. Skladatelka zde také prokazuje kontrolu nad orchestrací i obvyklou sadou rozšířených technik a postupně vystavuje svoji kompozici až k efektnímu vrcholu.

Ostravská banda, Zygmunt Krauze, foto Martin Popelář

Ústředním fenoménem následující kompozice Auditory Scene Analysis (I) Erica Wubbelse – a zároveň snad i jakýmsi kotvícím bodem tohoto večera – je percepční organizace zvuku, tedy schopnost sluchu rozeznávat, filtrovat a organizovat jednolitý zvukový proud v jeho jednotlivé složky a dále s nimi pracovat. Mluvené „libreto“ (Aneta Podracká Bendová) vysvětluje tento jev zevrubně: „Mísí-li se větší množství zvuků … jak sluch ví, které frekvenční složky přiřadit jednu k druhé a sestavit z nich deskripci jednoho určitého zvuku? Dosahuje toho tím, že mezi složkami spektra hledá korelace, u kterých je nízká pravděpodobnost, že by vznikly náhodně.“ Wubbels zde postuluje pojem chimérického zvuku – znějícího obrazu sestaveného z různých zdrojů, obvykle ve formě nástupu jednoho nástroje (kupříkladu klavíru) a jeho doznívání nástrojem odlišným (třeba smyčci). Samotná skladba je pak zvukový spektákl s nesčetnými vpády různých zvuků včetně neúprosného samplovaného šumu, charakterizovaný všeobecnou zvukovou nejistotou. Vyčerpávající zvukový popis se čteným slovníkovým heslem (přičemž se mluvené slovo ztrácelo v celku ansámblu). Zde šlo skutečně o koncept a jeho předvedení, sám Wubbels ovšem s tímto jevem zcela organicky – a mnohem účinněji – pracuje v jiných svých skladbách, třeba ve výtečné Katachi.

Ostravská banda, Jiří Rožeň, foto Martin Popelář

Tísnivou skladbu Overheating Miroslava Srnky premiérovala v roce 2018 Losangeleská filharmonie, o rok později ji v její evropské premiéře odehrál na Pražském jaru, v zvukově precizním sálu DOX+, Ensemble intercontemporain. Neobvykle velkorysý prostor Trojhalí nyní nabídl docela jiné vyznění této závažné kompozice. Onen horkem rozechvělý vzduch, který Srnka umně evokuje v rámci témbrové plochy s ohromujícím vnitřním napětím, zde byl jaksi posazen více „v prostoru“, šířeji se rozléhající, přicházející jakoby více zdálky. Tiše naléhavé poselství o zodpovědnosti, vlajkách a plamenech ovšem Ostravská banda přenesla s nemenší intenzitou (na tomto místě nelze nevzpomenout též na start předloňských Ostravských dní a skutečné plameny).

Druhou světovou premiérou večera byl Diptych Petra Bakly, skladba pro dvanáct smyčců sestávající z opakovaných souzvuků, prakticky totožných a zcela synchronizovaných. Díky rozesazení hudebníků do tří skupin získalo toto pásmo zároveň jistou úroveň prostorovosti. Samotný název díla, jak se záhy ukazuje, prozrazuje dvojitý princip této hudby. Unášení hypnotickým rytmem forte akordu v popředí, ale také aktivní sledování takřka nezjevných, kradmých a prchavých nuancí „stínové“, „spodní“ vrstvy v pianissimu, které stály v nejtišší opozici vůči oné hlasité neměnné „přední“ vrstvě – a v níž se dělo to skutečně zajímavé. Bakla jako obvykle pracuje s minimálními hudebními prostředky, vytváří ovšem důkladně promyšlenou, pečlivě vypracovanou, znamenitě odehranou, a především silnou čtvrthodinovou zkušenost. Ostravská banda po celou dobu precizně udržela všechny roviny díla, jichž bylo více, než se mohlo na letmý, nesoustředěný poslech zdát. A posluchač, poučený Ericem Wubbelsem, si také mohl hned v praxi zkusit trochu onoho sluchového filtrování a rozpoznávání.

Ondrej Veselý, James Ilgenfritz, foto Martin Popelář

Mimořádně podnětný večer Ostravské bandy pak zakončilo ještě trochu odlišné zamyšlení, než obsahovala předchozí díla – Tales of the Traveller George Lewise z roku 2016 konfrontuje předepsaný part devítičlenného ansámblu s improvizovaným sólovým partem, jehož se zde zhostil František Výrostko na kontrabas. Obtížné party mají předepsané i hráči tělesa, ovšem špičkový výkon sólisty, vedeného toliko slovními pokyny – a umně využívajícího díky amplifikaci svého nástroje také bohatých možností efektů – byl stěží uvěřitelný. Invencí, technikou, hudebností i samotným vizuálním účinkem.

Program výtečného tělesa s předními dirigenty Jiřím Rožněm, Brunem Ferrandisem a Johannesem Kalitzkem přinesl výborně odehranou hudbu posledních let, především ale nabídl mnohé k zamyšlení.

Sdílet článek: