Operní panorama Heleny Havlíkové (435) – V Salcburku zemře Gluckova Eurydika i Orfeus
Christoph Willibald von Gluck za svůj plodný tvůrčí život složil v rozmezí let 1741–1781 na padesát oper. Z nich Orfeo ed Euridice stojí na počátku Gluckových snah o reformu konvencí opery seria příklonem k divadlu s věrohodnými lidskými city a jejich hudebním výrazem. Jak Gluck vystihl v předmluvě k Alcestě, své další reformní opeře, jeho záměrem bylo „nalézat krásu v jednoduchosti“.
Libreto na motivy antického mýtu o pěvci a básníkovi Orfeovi, který svým podmanivým zpěvem a láskou obměkčí celou podzemní říši natolik, že odtamtud dokonce vysvobodí svou mrtvou milovanou ženu Eurydiku, napsal italský literát Ranieri de‘Calzabigi. Řecký bájný Orfeus po nedodržení podmínky, že se cestou z podsvětí nesmí za Eurydikou ohlédnout, ji nadobro ztratil a sám pak musel bloudit světem, než ho roztrhaly opilé bakchantky. Gluckův a Calzabigiho osvícenský Orfeus se také ohlédne – důvodem však není nedůvěra v bohy, ale docela „obyčejná“ manželská hádka a obava, zda Eurydika neumdlévá. Mytologický příběh o Orfeovi má ovšem u Glucka, přes jeho odhodlání reformovat kánony opery seria, tehdy stále ještě povinný šťastný konec: Orfeus se proti stanovené podmínce na Eurydiku ještě v říši snů sice podívá, Amor však uzná, že Orfeus už vytrpěl dost, bohové se ustrnou nad silou věrné lásky a nechají manžele žít za jásotu sboru s oslavou Amora, věrnosti a krásy.
Nejslavnější Gluckova reformní opera prošla od svého vzniku mnoha proměnami už od samotného skladatele. Po vídeňské premiéře v roce 1762 v italštině s titulní rolí pro mezzosopránového kastráta (Gaetano Guadagni) vytvořil úpravu pro parmské provedení se sopránovým kastrátem (Vito Giuseppe Millico) v roce 1769 u příležitosti svatebních oslav vévody Ferdinanda Parmského a rakouské arcivévodkyně Marie Amálie Habsbursko-Lotrinské. Při nich se sedm scén Orfea hrálo bez přerušení jako poslední „festa teatrale“ po prologu a operách Bauci e Filemone a Aristeo pod souhrnným názvem Le feste d’Apollo. K další revizi Gluck přistoupil pro Pařížskou operu v roce 1774 s francouzským překladem libreta a titulní rolí pro vysoký tenor (haut-contre). S Orfeem a Eurydikou si pak „pohrává“ do dnešních dnů inscenační praxe včetně například transpozice partu Orfea do barytonové polohy a různých kombinací i úprav Gluckových verzí.
Z mnoha možností, které uvádění Orfea a Eurydiky nabízí, dirigent Gianluca Capuano a režisér Christof Loy učinili základem své inscenace bez přestávky stmelenou parmskou verzi, aby dosáhli jednolitého devadesátiminutového dramatického oblouku a také aby pěvecký obor odpovídal hlasu Cecilie Bartoli. K tomu inscenátoři přidali balety Gluckem dopsané pro pařížské uvedení. Zásadně ovšem, výrazně nad rámec historicky poučené interpretace s územ „lieto fine“, zasáhli do závěru: vypustili druhou a poslední, třetí scénu 3. dějství, v nichž Amor chválí Orfea za jeho bezvýhradnou lásku k Eurydice a manželé se mohou znovu setkat díky jeho moci, kterou si podmaňuje svět i podsvětí, lidi i bohy.
Christof Loy jako režisér i choreograf, scénograf Johannes Leiacker a autorka kostýmů Ursula Renzenbrink antický mýtus přenesli do blíže nespecifikované současnosti. Jak lze dovodit z ilustrací v rozsáhlé programové brožuře, pro řešení scény se inspirovali geometrickými liniemi schodišť Adolpha Appii na jeho scénických návrzích k Orfeovi a Eurydice z roku 1926 a sérií jeho obrazů Rytmický prostor z roku 1909. Scénu v divadle Haus für Mozart tvoří dřevěné schodiště přes celou šířku scény – začíná hned od orchestřiště a stoupá až k zadní stěně, jejíž centrální bílá část se otevírá s průhledem do bílého prostoru blaženosti, ale i černé prázdnoty smrti. Stěny kolem i po stranách jeviště jsou obložené tmavě hnědým dřevem a navozují nevlídně strohý interiér krematoria.
Orfeus je v černém obleku s rolákem, stejně jako tanečníci pohybem vyjadřující jeho pocity, kteří ovšem střídají i bílou košili. Eurydika má bílé dlouhé šaty nad kotníky s decentním potiskem, čtyři její taneční dvojnice šaty čistě bílé na ramínkách. Amor se objevuje v dlouhých šatech, poněkud překvapivě černých. Sbor je celý v černém. S touto černo-bílé barevnou jednoduchostí výrazně kontrastují tanečnice v pestře barevných sukních a halenkách jako ženy (duchové blažených), mezi kterými hledá Orfeus v podsvětí svoji Eurydiku.
Hned pomalý a tichý nástup sboru a tanečníků na začátku inscenace předjímá tragédii. Christof Loy interpretuje Gluckovu operu s plynulým propojením scén do komplexního hudebně-tanečního divadla jako monolog truchlícího umělce a tísnivé vztahové drama, v němž Orfeus naříká nad smrtí Eurydiky – své múzy a zároveň manželky. Postupně lze z hašteřivě vyčítavého naléhání Eurydiky na Orfea, aby ocenil její krásu, vytušit, že vztah manželů nebyl tak docela harmonický. Takový výklad nemůže mít šťastný konec. Žádné Eurydičino druhé zmrtvýchvstání se nekoná. A během tíživých dlouhých minut ticha Orfeus od mrtvé stoupá po schodech, s děsivými těžkými údery hudby k infernu ze začátku druhého jednání se zadní dveře otevřou a on vstupuje bílou branou do černého prázdného prostoru. Žádný utišující Amor, žádné jásání, sbor v tiché dynamice opakuje svůj nářek s pláčem a vzdechy z první scény opery, dokud „pianti, lamenti, sospiri“ neutichnou v magickém pianissimu smrti.
Loy v návaznosti na Gluckovo chápání integrální role tance v opeře, ostatně podobně jako mnoho inscenátorů před ním, ještě víc akcentoval pohybovou složku, která svou choreografií současného výrazového tance posiluje nadčasový přístup inscenátorů k antickému mýtu. Dvanáct tanečníků, kteří jsou na scéně téměř celou inscenaci kromě setkání Orfea s Eurydikou, v Loyově choreografii nejprve „do nekonečna“ opakuje smrtelný pád Eurydiky, divokými pohyby pak charakterizuje fúrie a záhrobní duchy podsvětí, kteří ustoupí duchům blažených. Tanečníci také ztělesňují Orfeovy vnitřní hlasy a pocity – smutku, zoufalství, bolesti, něhy, láskyplné touhy, vzdoru, výčitek krutým bohům, nejistoty, naděje, váhání a znovu zoufalství i smíření.
Strohý design prostoru koncentroval pozornost k hudbě a kontrastoval nejen s bouří emocí sólistů, sboru a tanečníků, ale i plasticky rozehranou partiturou vedenou Gianlucou Capuanem jako šéfdirigentem orchestru Les Musiciens du Prince – Monaco, založeném před sedmi lety z iniciativy Cecilie Bartoli. V obsazení se smyčcovou sekcí 7 – 7 – 5 – 4 – 2, po dvou hoboji, flétnami, fagoty a lesními rohy s trojicí pozounů, harfou, bicími a kladívkovým klavírem s měkce zaobleným zvukem starých nástrojů doslova rozžili Gluckovu partituru, kterou známe z řady suchopárně „sterilních“ interpretací. Tentokrát se hudba se rozzářila intenzitou široké škály barev, výrazu a vypracováním frází modelovaných úzce ve vazbě na zřetelně deklamovaný text a jeho obsah. Hráči si na základě historicky poučené intepretace užívali virtuózních temp, dodávali napětí lyrickým scénám a empaticky, s citlivostí k pěveckému výrazu Bartoli, zacházeli s dynamikou.
Dalším protagonistou inscenace byl sbor s příhodným jménem Il Canto di Orfeo, založený v roce 2005 také Gianlucou Capuanem. Pod vedením sbormistra Jacopa Facchiniho obsáhl pasáže předepsané pastýřům a nymfám, bohyním hněvu, pekelným duchům i duchům blažených. Občas se zapojuje do scénických akcí, ale i když většinu času sedí nad orchestřištěm, jeho členové otočeni směrem k jevišti s napětím sledují průběh dění.
Hlavní osobností salcburské inscenace Orfea a Eurydiky byla ovšem samozřejmě Cecilia Bartoli. Jak se svěřila v souvislosti s přípravou inscenace pro „její“ Svatodušní festival, letos tematicky zaměřený právě na bájného pěvce a hudebníka, Gluckův Orfeus byl rolí, kterou od počátku milovala. Přistoupila k ní však až nyní, ve chvíli, kdy postupně opouští virtuózní pěveckou ekvilibristiku kastrátských partů oper seria a díky tomu vynikne její mistrovsky zvládnuté umění zprostředkovat hloubku obsahu zpívané hudby a slov. Její hlas se obohatil o další alikvoty, takže „maluje“ ještě jemnější barevnou paletou. Bartoli se však zároveň nebála šepotu, křiku, výbuchů hněvu, úpění, kvílení, aby v černém kalhotovém kostýmu s vlasy přísně sepnutými dozadu vystihla zmatky v Orfeově duši v křehce jemných pianissimech až po bujné fortissimo, v němž však přece jen občas narážela na limity objemu svého hlasu. Způsob, jakým vyjádřila Orfeovo odhodlání vyhnout se pohledu na Eurydiku, než kradmý kratičký pohled vše zhatí, měl v sobě velké napětí. Upoutalo tempové řešení nejslavnější árie této Gluckovy opery Che farò senza Euridice, v níž Orfeus naříká nad druhou smrtí Eurydiky. Místo jednotvárného larghetta tentokrát začala až závratnou rychlostí, s níž Orfeus překotně reaguje na své selhání, než se ponořila do pomalého elegického tempa Orfeovy rezignace.
Vedle Orfea mají Eurydika a zejména Amor, jehož part zůstal bez závěrečné části, mnohem menší prostor. Mélissa Petit s jasným stříbřitým sopránem byla energická Eurydika zmučená domnělou lhostejností manžela a nevšímavostí vůči její kráse, nahlodávaná pochybnostmi o jeho lásce a provokující stupňováním výčitek Orfea k jeho selhání. Madison Nonoa nebyla dovádivým Amorkem, jak bývá často prezentován, ale díky svému oblému sopránu nabádavým hybatelem dění.
I když Cecilia Bartoli v salcburské inscenaci jako Orfeo mizí do černé prázdnoty konce, své „odcházení“ z orfeovského Parnasu uvážlivě „časuje“. Stále funguje „kouzlo Bartoli“, kterým si tato italská mezzosopranistka už více než třicet let podmaňuje miliony posluchačů, jak je zřejmé z více než dvanácti milionů prodaných audio i video nahrávek. Moudře si uvědomuje, že ani ona čas nezastaví, a jak bylo zřejmé i z jejího nedávného pražského koncertu, volí méně virtuózní repertoár. A úspěšně rozšiřuje svoji pěveckou působnost o manažerské posty – od 2012 je uměleckou ředitelkou salcburského Svatodušního festivalu (se smlouvou prodlouženou do roku 2026), od roku 2022 je šéfkou Opery Monte Carlo a jako prezidentka organizace Europa Nostra se angažuje v oblasti ochrany a rozvíjení evropského kulturního dědictví.
Christoph Willibald Gluck: Orfeo ed Euridice
Upravená parmská verze (1769) s doplňky francouzské verze (1772)
Hudební nastudování Gianluca Capuano, režie a choreografie Christof Loy, scéna Johannes Leiacker, kostýmy Ursula Renzenbrink, světla Olaf Winter, dramaturgie Klaus Bertisch. Osoby a obsazení: Orfeo – Cecilia Bartoli, Euridice – Mélissa Petit, Amore – Madison Nonoa,
Tanečnice a tanečníci – Yannick Bosc, Clara Cozzolino, Gorka Culebras, Yuka Eda, Oskar Eon, Haizam Fathy, Mark-Krister Haav, Jarosław Kruczek, Pascu Ortí, Carla Pérez Mora, Sandra Pericou-Habaillou, Guillaume Rabain, Giulia Tornarolli, Nicky van Cleef.
Il Canto di Orfeo, sbormistr Jacopo Facchini
Les Musiciens du Prince – Monaco.
Salcburský festival, Haus für Mozart, recenzováno představení 12. srpna 2023.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
