Zuzana Lapčíková: Hudba je pro mě neškodnou drogou

S cimbalistkou, zpěvačkou, skladatelkou a učitelkou Zuzanou Lapčíkovou mě spojují dvě lásky – moravský folklor a Jan Amos Komenský. Naposledy jsme si povídali v roce 2010. Zajímalo mě, jaké jsou její názory, život a lidský úděl v roce 2023.

Komponuje stále psaním do partiturového listu, i když pracuje v systému Sibelius 6. S choreografkou Hanou Litterovou připravuje třetí balet, tentokrát pro Moravské divadlo v Olomouci. „Když jsme hráli v Brně náš druhý společný balet Balady, přivedl jednou do šatny spisovatel Antonín Bajaja profesorku Věru Hofmanovou alias Květu Legátovou a přišlo sluníčko. Dáma s těžkým osudem a zajímavým životem – jako by přišel někdo z jiného světa. Povídaly jsme si a dnes po čase jsme se rozhodly, že převedeme do taneční formy dvě její literární předlohy – Želary a Jozovu Hanuli se zastřešujícím titulem Želary. Premiéra už je skoro za patama, v únoru 2024.“

Od doby našeho posledního setkání v roce 2010 se událo mnohé. Prošli jsme covidem, prožíváme krize evropské, světové, ekonomické, duchovní, mezilidské, ohrožení stability školství i kultury… Vzpomněl jste rok 2010. Na Smetanově Litomyšli jsem premiérovala oratorium na texty Jana Amose Komenského Orbis pictus. Předtím jsem přišla za panem profesorem Petrem Fialou, mým někdejším učitelem hudební teorie a intonace a poprosila, jestli by jej se svým výtečným sborem nastudoval. Zalistoval v partituře a říkal: „Je to hezké, modální, a kdy to má Zuzanko být, 2011?“ Byl hodně překvapený, že už v roce 2010. Zatrnulo ve mně, protože neměl volné termíny. Nakonec se našly, ale předcházely tomu moje čtyři roky s Komenským. Rozhodla jsem se totiž, že se mistrovo dílo skutečně pokusím nastudovat. Kvůli tomu jsem jezdila za moravským komeniologem, profesorem Pavlem Flossem, který mě jemně navigoval a když jsem se dostala na nějaké rozcestí, ukázal mi cestu. Pak jsem si vybrala část z nedokončené Pansofie z Obecné porady o nápravě věcí lidských a do té jsem vkládala podle určitých asociací a klíčů úryvky z dalších Komenského děl. Studia a pochopení co chtěl sdělit mi trvalo hodně dlouho.

Na vaši otázku odpovím jednoduše. V této zemi byly, a ještě bude nevím kolik reforem školství, údajně novátorských učebních postupů, ale my tu máme velmi ucelený, tři sta padesát let starý fenomenální materiál, který je postavený nejen na pevných základech pedagogiky, didaktiky, filozofie, ale i lingvistiky. Po všech stránkách na tak vysoké úrovni, že člověk naší doby by něčeho takového asi nebyl schopen. Bereme to buď jako povinnou četbu nebo to necháme prostě ležet. Už i v cizině si všímají Komenského víc než my a objevujeme nějaké nesmysly.

Nejvíce vás tedy oslovuje Komenský? Ano, ale na základě hluboké osobní zkušenosti, protože můj život po oněch čtyřech intenzivních letech s Komenským už nikdy nebyl stejný jako předtím, protože mě to tak ovlivnilo a zasáhlo, že – přiznám se vám – jsem unikala do jeho světa, kde jsem se cítila dobře a občas jsem měla problém se současným reálným světem.

V čem bylo vaše bytí po životě s Komenským jiné? Úplně ve všem. Například Komenský byl přísný triadik, tedy vše mu zapadalo do čísla tři, což má logiku a hloubku. Vezmete-li to jako kompas, jak by se měla ta či ona životní situace řešit, těžko se hledají postranní řešení, výmluvy, vytáčky a obchvaty (smích).

Celý život reflektujete a transformujete moravskou lidovou hudbu. V jakém je dnes stavu? Miloš Štědroň prohlásil, že historicky se jakási vrstva folkloru může udržet až dvě stě padesát let, déle ne. No, asi má pravdu, že vrstva, která je zapsaná v našich moravských lidových sbírkách zahrnuje nějakou podstatu tohoto čtvrt tisíciletého období, ale pro mě tam prorůstají dokonce až byzantská rezidua.

Možná se mýlím, ale mám pocit, že vedle role matky je vaším hlavním posláním role učitelky. Určitě se nemýlíte. Když jsem hodně koncertovala, moji kolegové mi říkávali, že je pro mě učení aristokratickým koníčkem a měli pocit naštvanosti, že se prý povyšuji a proč učím, když to nepotřebuji. Jenže pominuli to základní – dělám to ráda. Navíc když se mi urodí hodně nadané děti, teď učím na domovské škole ve Zlíně, tak si znovu uvědomím, že v tomto kraji je nějaký silný kořen hudebnosti. (Pro sebe jsem si vyhodnotila, že vyjma Bohuslava Martinů a Jaroslava Ježka nejzajímavější skladatelé 20. století u nás pocházejí z Lašska a Valašska. Smích.) Takže ano, cítím se být do značné míry učitelkou, protože mi to hodně dává v tom, že když chce člověk nástrojem předávat, tak dřív, než něco předvede, musí to umět, nejdříve formulovat, musí si spoustu věcí definovat, pojmenovat, aby byl schopen to malému človíčku nebo staršímu středoškolákovi předat. Přirozeně pak vznikají mezi žákem a pedagogem osobní vazby a děti mě nabíjejí svojí energií a pořád mě něčím provokují.

Které z myšlenek, které vás v této zvláštní době provázejí, byste mohla sdílet s lidmi, kteří právě čtou tento článek? Myslím, že je to část textu z Komenského Mundus moralis: „Musí být zastaveno všechno, cokoli může nějakým způsobem lidskou společnost znepokojovat, zaplétat a obtěžovat nebo trhat svazky obecného i soukromého bezpečí.“ Ten pacifistický text je dokonalý a univerzální pro jakoukoli dobu.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VIII/2023.

Sdílet článek: