DĚTI ZABIJÁCI: ROBERT TULLOCH & JAMES PARKER (23)

Více jak co jiného platí rčení, které říká: "Děti jsou vizitkou fungování společnosti". Když vyjdeme z této premisy, pak rychle zjistíme, že se stavem lidské společnosti již dlouhou dobu není cosi v pořádku. Stále se množící agresivní a krvavé epizody dětí ve společnosti (především pak ve Spojených státech), jejíž nárůst můžeme v posledním období velmi zřetelně sledovat, by měl být pro nás všechny extrémně silným alarmem. Tento seriál by mohl být vnímán jako velmi smutná, ale zároveň důležitá sonda do nastíněné problematiky. Možná, že si někteří poví, co dělá takové téma by na alternativních stránkách. Osobně si myslím, že rozhodně patří do naší rubriky "SPOLEČNOST", ale je to samozřejmě věc názoru. Do budoucna připravuji ještě několik podobných projektů.

V mrazivém sobotním ránu 27. ledna 2001 projížděla profesorka Roxana Verona svým autem malebnou vesničkou Etna ve státě New Hampshire. Profesorka Verona byla na cestě na večeři u svých spolupracovníků z Dartmouth College Halfa a Susanne Zantopových, kteří vyučovali geologii, respektive politologii. Manželé, původem z Německa, působili na fakultě univerzity Ivy League od poloviny sedmdesátých let a byli oblíbení u zaměstnanců i studentů. Profesorka Verona vjela na příjezdovou cestu k manželům Zantopovým kolem 18:30. V posledních hodinách napadl čerstvý sníh, a když šla po příjezdové cestě, slyšela, jak jí křupe pod botami. V domě se svítilo. Susanne svému hostu řekla, že vchodové dveře zůstanou odemčené, takže se Verona neobtěžovala klepat. Otočila klikou a vstoupila dovnitř. Okamžitě vycítila, že něco není v pořádku. Zevnitř nebylo cítit vaření a neozývaly se žádné zvuky.

"Susanne?" Verona zavolala: "Půlka? Kde jsi?"

Žádná odpověď.

Profesorka pak prošla chodbou do kuchyně, kde si všimla, že na lince jsou rozložené ingredience na jídlo, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by Susanne začala vařit. To bylo zvláštní. "Susanne?" Verona to zkusila znovu. Stále nic. Znepokojená se vydala domem a hledala své přátele. Hledání ji nakonec zavedlo do pracovny a tam je našla ležet na podlaze uprostřed scény, která připomínala cosi z hororu. Profesorka Verona se okamžitě otočila a utekla, ani se neobtěžovala zkontrolovat, zda nejeví známky života. Ztrátu takového množství krve nemohl nikdo přežít. Bezhlavě vyrazila přes dům a na kluzké vozovce málem zaúpěla, když šmátrala po klíčích od auta. Pak vycouvala, přetočila motor a uháněla k domu nejbližšího souseda. To vše proběhlo v mžiku, na který si později sotva vzpomněla. 

V mžiku byl uklizený domek Zantopových oblepen páskou jako místo činu. Pak se do práce pustili detektivové a kriminalisté. Některé stopy byly patrné okamžitě. Nebyly tu žádné stopy po násilném vniknutí; na dřevěné podlaze byl částečný krvavý otisk boty; na podlaze ležela pohozená dvě dvanácticentimetrová černá plastová pouzdra na nože, každé s vyraženým nápisem SOG. Zbraně se nikde nenašly, ale pouzdra naznačovala, že při porážce byly použity dva nože. To zase naznačovalo, že vrazi byli dva. Byla to plánovaná vražda? Nepovedené vloupání? Pokud to byla ta druhá, pak byli lupiči naprostí amatéři. Zanechali po sobě šperky, stříbro, drahou elektroniku a počítačové vybavení. Vynechali také cennou sbírku umění a starožitné knihy manželů. Vlastně jediná věc, která podle všeho chyběla, byla peněženka.   

Takže se pravděpodobně nejednalo o vloupání. Ve skutečnosti dva aspekty zločinu ukazovaly na osobní motiv. Zaprvé, absence násilného vniknutí naznačovala, že vrazi byli do domu vpuštěni dobrovolně. Za druhé, způsob vraždy a extrémní přehnanost naznačovaly útok vedený vztekem. Otázkou bylo, kdo mohl k oblíbeným vysokoškolským profesorům chovat takovou nenávist. Nedokázali pochopit, proč by někdo mohl chtít dvojici ublížit. Susanne popisovali jako společenskou, zábavnou a plnou energie. Měla chuť do života a ráda vařila. Často pekla sušenky pro své studenty. Manžel byla introvertnější než jeho žena, přemýšlivý a trpělivý muž, kterému přátelé a kolegové říkali "pan Sladký". Ti samí přátelé říkali, že představa, že by někdo vůči němu a Susanne choval zášť, je "absurdní".

A přesto někdo manžele Zantopovy zabil, a to tak brutálním způsobem, že celý kampus Dartmouthu v té době žil pod nánosem strachu. Co když byli vrazi mezi nimi? Co když i teď uvažovali o dalším zločinu? Podezřelí se v prvních týdnech vyšetřování objevili rychle. Profesorka Verona jako osoba, která oběti našla, byl krátce zvažována a stejně rychle zavržena. Pak tu byl místní excentrik, umývač nádobí, který byl propuštěn z restaurace patřící univerzitě za tvrzení, že vedení univerzity je zapleteno do různých spiknutí. Po Zantopových vraždách tento muž zveřejnil na internetu své vlastní teorie, z nichž některé se nebezpečně blížily skutečnostem případu. Podezřelý byl vypátrán v místě svého současného bydliště v Jižní Dakotě, ale nakonec byl ze svého zapojení očištěn.   

Nedlouho poté upozornil učitelský asistent, kdo by podle něj mohl mít motiv i příležitost Zantopovy zabít. Jednalo se o absolventa geologie v Dartmouthu, který projevil vroucí touhu po profesuře na univerzitě. Osobou, která mu stála v cestě, byl Half Zantop, který v současné době tuto funkci zastával. I tento muž byl vyšetřován a očištěn jako podezřelý. V té době se ovšem sledovaly i další cesty a jedna z nich přinesla cennou stopu. Vyšetřovatelé sejmuli několik otisků prstů z pouzder nožů nalezených na místě činu, a i když v databázi FBI nebyla shoda, přesto jim to poskytlo referenční bod, kdyby a kdyby došlo k zatčení.

A pouzdra měla přinést ještě cennější stopu, když vytrvalá detektivní práce dovedla vyšetřovatele ke společnosti SOG Specialty Knives & Tools, která sídlí v Lynnwoodu ve státě Washington. Tam se dozvěděli, že střenky pocházejí z nože označeného jako 84 SOG Seal 2000, který nedávno přibyl do produktové řady s dosud omezenou výrobní sérií. Detektivové poté získali seznam skladovatelů v Nové Anglii a začali je obvolávat, nakonec se zaměřili na společnost Fox Firearms ve Scituate ve státě Massachusetts. Majitel potvrdil, že má v nabídce právě tento nůž, a uvedl, že prodal pouze dva kusy, oba muži jménem James Parker. Jak se ukázalo, Parker žil v Chelsea ve Vermontu, pouhých 45 kilometrů od Zantopova bydliště v Etně v New Hampshire.

Na první pohled to vypadalo jako cenná stopa. Ale právě ve chvíli, kdy se vyšetřovatelé začali těšit z vyhlídky na vyřešení vražd, jejich nadšení opadlo. Ukázalo se, že James Parker je šestnáctiletý středoškolák bez policejního záznamu. Prověrka u místních policistů odhalila, že nikdy neměl žádné potíže. Když ho detektivové z New Hampshiru předvedli k výslechu, zdálo se, že ho otázka na nože překvapila. Přesto se přiznal, že je koupil, a řekl, že druhý nůž byl pro jeho kamaráda Roberta Tullocha. Koupili je na kempování, řekl, ale zjistili, že jsou příliš těžkopádné, a proto je prodali cizímu člověku. Rob Tulloch byl stejně ochotný jako jeho přítel. Stejně jako James souhlasil s odebráním otisků prstů. Dobrovolně také vydal své boty a obuv k testování a nabídl schůdné vysvětlení pro řeznou ránu, kterou si všiml nad svým okem po Zantopových vraždách. Řekl, že upadl v lese a udeřil se do hlavy o napůl zakopaný kovový kanystr.

Policie neměla důvod mu nevěřit. Ve skutečnosti si začínali myslet, že je jejich slibná stopa zavedla do slepé uličky. Tento pocit frustrace však trval jen do následujícího rána. Tehdy John Parker zavolal na policii, že se jeho syn pohřešuje. Telefonát do domu Roba Tullocha odhalil, že i on zmizel. Zdálo se, že podezřelí se dali na útěk a důvod jejich náhlého zmizení se brzy vyjasní. Po celý den přicházely zprávy z kriminalistické laboratoře v New Hampshire. Nejprve se boty Roba Tullocha shodovaly s krvavým otiskem nalezeným v domě Zantopových. Poté se otisky prstů obou podezřelých shodovaly s otisky nalezenými na pouzdrech nožů. Nakonec po provedení domovních prohlídek u chlapců policisté našli nože ukryté v kartonové krabici v Robově pokoji. Ukázalo se, že na jednom z nich je krev Susanne Zantopové, na druhém byla krev, která by odpovídala jejímu manželovi.

Na mladistvé byl okamžitě vydán zatykač a bylo zahájeno pátrání. Brzy se podařilo najít auto Jima Parkera, které bylo nalezeno opuštěné na odpočívadle pro kamiony. Policie se také dozvěděla, že chlapci hovořili s několika řidiči kamionů a snažili se je stopnout do Kalifornie. Tak daleko se nedostali, ale podařilo se jim propracovat do New Jersey, kde se nad nimi slitoval řidič jménem James Hicks a souhlasil, že jim pomůže. Hicks jel jen do Indiany, ale cestou se připojil k vysílačce, aby se zeptal, jestli je někdo, kdo by mohl chlapce odvézt na západ. Hicks nevěděl, že jeho frekvenci monitoruje policie. Jeden z policistů, který se vydával za řidiče kamionu, chlapcům nabídl, že je sveze až na západní pobřeží. Poté si s nimi domluvil schůzku na zastávce Flying J Truck Stop. Když dorazili na místo, čekala na ně policie.

Tulloch a Parker byli převezeni do věznice Henry County v New Castle v Indianě, kde jim byly odebrány fotografie a otisky prstů. Později byli převezeni zpět do New Hampshire, kde v listopadu 2001 státní soud rozhodl, že budou souzeni jako dospělí. To jim umožnilo uložit trest smrti, ale státní zástupci od počátku tvrdili, že o tento trest vzhledem k nízkému věku obžalovaných nestojí. Hrozilo jim však doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Jim Parker následně uzavřel dohodu, která mu umožnila přiznat se k vraždě Susanne Zantopové pouze jako spoluviník druhého stupně. Dohoda znamenala trest odnětí svobody na 25 let až doživotí s možností podmínečného propuštění za 16 let. Jediné, co za to musel udělat, bylo udat svého kumpána.

Dohoda o přiznání viny se setkala s rozsáhlým hněvem v médiích i v odborných kruzích. Zvláště rozhořčený byl právní tým Roba Tullocha. V reakci na to prohlásili, že hodlají svého klienta obhájit jako "nevinného z důvodu nepříčetnosti". Dne 7. prosince Parker učinil prohlášení o vině jako spoluviník vraždy druhého stupně. Podle podmínek dohody souhlasil s tím, že odhalí pravdu o vraždách Zantopa. Příběh, který vyprávěl, svědčí o pozoruhodné naivitě. O to je děsivější. Podle Parkera se s Tullochem rozhodli, že po škole nebudou studovat vysokou školu, přestože na to měli dostatečné známky. Místo toho se rozhodli, že chtějí cestovat, a jako cíl si vybrali Austrálii. Podle jejich odhadu by potřebovali 10 000 dolarů na pokrytí letenek a životních nákladů na jeden rok. Zavrhli také myšlenku, že by na získání peněz pracovali. Ukrást je by bylo rychlejší a jednodušší.

Jejich původním plánem byly podvody s kreditními kartami, a dokonce zašli tak daleko, že kradli poštu z poštovních schránek, aby získali čísla kreditních karet. Jakmile však čísla získali, nevěděli, co s nimi, a tak od tohoto nápadu upustili. Poté ukradli čtyřkolku Honda, ukryli ji v lese a pak se ji pokusili prodat na internetu. Dokonce ulovili kupce, který jim nabídl 3 000 dolarů. Protože však neměli registrační doklady, kupec od koupě ustoupil. Zklamaní mladíci si sedli, aby probrali svůj další postup. Během těchto diskusí poprvé přišli na nápad okrádat a zabíjet lidi. Podle Parkera to byl Tulloch, kdo s tímto plánem přišel jako první a řekl, že jim tato zkušenost pomůže, protože až se dostanou do Austrálie, budou moci "žít jako zločinci". Jim si myslel, že "má dobrý postřeh", a tak začali probírat podrobnější plány jejich zločinného řádění.

Jejich nápad vypadal asi takto. Lstí by se dostali do něčího domu, dotyčného by přemohli, svázali a pak by ho mučením donutili prozradit PIN. Svou oběť by pak zabili, v domě by ukradli, co by se dalo, a pak by vybrali její bankovní účet. Oba se shodli, že to zní jako proveditelný plán. První majitel domu, na kterého se pokusili svůj trik provést, byl však podezřívavý a odmítl je pustit dovnitř, když ho požádali o použití telefonu. Možná to souviselo s tím, že chlapci byli oblečeni celí v černém a vypadali jako dvojice komandos. Tulloch se rozhodl, že svůj plán pozmění. Nyní zaklepali na dveře a tvrdili, že jsou dvojice studentů, kteří provádějí průzkum životního prostředí. Ani to se nepodařilo. Majitel domu řekl, že právě dehtuje svůj bazén a nemá na ně čas.

Dne 27. ledna 2001 se Tulloch a Parker rozhodli zkusit svou lest znovu. Toho dne si Parker vypůjčil matčino Subaru, dvojice odjela do Etny a nakonec zaklepala na dveře domu na Trescott Road, který patřil Halfovi a Susanne Zantopovým. Jako celoživotní pedagogové byli manželé Zantopovi velmi rádi, že mohou dvojici čerstvých studentů pomoci s jejich třídním projektem. To se ukázalo jako tragický omyl. Jakmile Half, posadil chlapce do obývacího pokoje, zatímco Susanne zůstala v kuchyni a krájela zeleninu na oběd, Tulloch se začal neochvějně ptát na své "anketní otázky", zatímco Parker si dělal poznámky. Na to se však Tulloch příliš nepřipravil a už po několika otázkách ho Half zastavil. Navrhl, že by si dotazník opravdu měli sestavit strukturovaněji, a nabídl jim, že jim domluví schůzku s někým na univerzitě, kdo by jim mohl pomoci. "Opravdu byste se měli víc připravit," pokáral ho Half jemně. Netušil, že tato slova poslouží prchlivému Tullochovi jako spoušť. Okamžitě zapomněl na plán, který s Parkerem vymysleli, o svázání svých obětí a získání jejich PIN kódů. V mžiku měl v ruce nůž a řítil se přes místnost k Halfovi.

Než profesor stačil zareagovat, Tulloch se na něj vrhl a ve zběsilém pohybu sekl a bodl. Susanne, která zaslechla rozruch, vběhla do místnosti a křičela. "Podřízni jí hrdlo!" Tulloch zakřičel na svého společníka a Parker mu okamžitě vyhověl, zabodl nůž do Susannina krku a táhl ho po těle, přičemž na své cestě přetínal žíly a tepny. Susanne se zhroutila na podlahu a z úst jí vycházely chrčivé zvuky, jak se snažila dýchat. Tulloch mezitím sekal do Halfova hrdla, přestože jeho oběť byla s největší pravděpodobností už mrtvá. Pak přešel místnost a přistoupil k místu, kde se Susanne zoufale snažila zastavit proud krve z rány na krku. Profesorka, která tolik milovala život, byla usmrcena, když jí Tulloch opakovaně vrazil nůž skrz lebku. Náctiletí vrazi pak odtáhli těla do pracovny, načež zvedli Halfovu peněženku a utekli. Výtěžek z jejich brutální dvojnásobné vraždy činil pouhých 340 dolarů. 

V březnu 2002 dal Rob Tulloch svým právníkům pokyn, aby upustili od obhajoby z důvodu nepříčetnosti. Při následném soudním procesu se přiznal k vině a přijal trest doživotního vězení bez možnosti podmínečného propuštění. V současné době je vězněn ve státní věznici New Hampshire v Concordu, kde si svůj trest odpykává také Jim Parker. Parker se samozřejmě jednoho dne dostane na svobodu, zatímco Rob Tulloch nikdy. Pokud jde o manžele Zantopovy, smutně je postrádají jejich dvě dcery i přátelé a kolegové z Dartmouthu. Jejich jediným zločinem bylo, že otevřeli svůj domov dvěma mladým mužům, kteří je požádali o pomoc. Tato laskavost by je oba odsoudila k hrozné smrti.

-pokračování-