Synagoga v Hartmanicích vypovídá o zlu, lidské vůli i o naději na soužití

Objekt, v osmdesátých letech určený k likvidaci, měl za sebou od jejího vybudování v roce 1883 pohnutou historii. Záměr ji zde vystavět se datuje k roku 1881 - důvodem byla potřeba modlitebny i školy pro narůstající počet místních obyvatel židovského vyznání (bylo jich tou dobou kolem dvou set, tvořili dobrých 10 procent obyvatelstva), realizace stavby trvala tři roky.

Během několika dekád však došlo k opaku, z praktických důvodů mnoho lidí z židovské komunity se přestěhovalo do větších obcí a měst a zanedlouho přišly události roku 1938 a do Hartmanic krátce nato vtrhli třetí říši sloužící příslušníci wehrmachtu. Následně se z bývalého svatostánku stala truhlářská dílna.

Další necitelné zásahy následovaly po válce, kdy bývalou modlitebnu „ozdobil“ komín vystavěný přímo v jejím středu, okna v přízemí byla osazena mřížemi, jiná zčásti zazděna a typické šindele na střeše byly esteticky nahrazovány eternitem, stavebním materiálem majícím v názvu věčnost do té doby, než obsah karcinogenního azbestu ono setrvávání na věčné časy dal této krytině finální stopku. Nakolik je adekvátní výraz, že zde později „hospodařily“ Státní lesy a statky, je téma k úvaze statiků a památkářů.

V roce 1989 měla bývalá synagoga, jak se říká, na kahánku. Plamének jejího života však znovu nabral síly poté, co byl zchátralý a zdevastovaný objekt navrácen Židovské náboženské obci v Plzni, která ho nabídla k prodeji. A tak se postupně po několika přeprodejích dostala do vlastnictví a péče Michala Klímy, který s jím založeným spolkem pracoval na její záchraně a návratu do původní podoby. Ke slavnostnímu otevření došlo v roce 2006. Dlouholetým ředitelem synagogy byl Václav Diviš, celoživotní skaut, signatář Charty a duchovní.

Dnes je možné se s historií židovského obyvatelstva v Hartmanicích i s obnovou památky seznámit při prohlídce synagogy. Ta je zaměřena na tato témata: Expozice o česko-německo-židovském spolužití na Šumavě, Vesnice na Šumavě zlikvidované komunisty po roce 1948, Osudy židovské obce a synagogy v Hartmanicích, Šumava na starých fotografiích ze sbírky Pavla Scheuflera a Historie a rekonstrukce synagogy. Působivá je vícejazyčná audiovizuální prezentace, která nabízí videozáznam podložený i dobovými fotografiemi, seznamující s osudy tří lidí, kterých se téma dotýká. Jedná se o výpovědi Waltera Blocha, Evy Erbenové a Františka Zahrádky.

Walter Bloch pocházel z místní židovské rodiny, která vlastnila fabriku na výrobu staniolu v Chlumu. Produkce továrny byla vysoká a díky tomu dávala práci mnoha lidem z okolí, jednalo se o stovky zaměstnanců.

Vzpomínky spisovatelky Evy Erbenové provedou jejím životem od rodného Děčína přes Volyni a Prahu až do Terezína (kde byla jedním z herců dětského představení se zpěvy Brundibár) a Osvětimi. Její prezentace pojmenovaná Přežila jsem pochod smrti víc než naznačuje, že byla jednou z mála, které se přežít podařilo.

František Zahrádka je prezentován ve videu Šumavský strážce svobody. Tento, shodou okolností rovněž rodák z Děčína, doputoval přes skauting, protikomunistický odboj a převaděčství do věznic na Ruzyni, na Borech, „léčebné účinky“ uranu si coby statný, 45 kg vážící junák, vychutnal v dolech v Jáchymově a na Vojně u Bytízu. Byl tudíž jedním ze zakladatelů Památníku Vojna u Příbrami.

V přízemí jsou vystaveny jak s obřady související předměty, tak třeba i hračky, v podkroví jsou umístěny původní dochované artefakty či spíše jejich fragmenty, jako zbytky kovových zábradlí, oblouků oken, dveří nebo kruhová výplň okna se Šalamounovou osmicípou hvězdou. Desky Desatera přežily, používané díky tomu, že byly vytesány do žuly, jako schody a od roku 2005 jsou vsazeny do štítu synagogy. V synagoze se konají i koncerty a přednášky; nahlédnout do interiérů lze prostřednictvím VIDEA.

Pochod smrti prošel i Hartmanicemi, a to dva týdny před koncem války. I na něj jsou v synagoze připomínky, v nedalekém Horním Krušci při zastavení na noc dvanáct z nedobrovolně krajem putujících židovských žen zemřelo a na druhý den byly pochovány na hartmanickém (dnes prakticky neexistujícím) židovském hřbitově. Právě tento hrůzný a nesmyslný likvidační pochod má svůj památník ve Volarech - více ZDE.

Při návštěvě Hartmanic se přímo nabízí popojet do Dobré Vody u Hartmanic, kde je další s holocaustem související památník, kterým je rodný domek Dr. Šimona Adlera, historika a rabína, jehož život vyhasl v Osvětimi v roce 1944. Je zde navíc v kostele sv. Vintíře (ten armáda po válce využívala coby stáj pro koně, zatímco synagogu k uskladnění pneumatik) k vidění unikátní skleněný oltář, sochy světců, pult, betlém a křížová cesta - více ZDE, lze se odtud vydat k poustevně pod Vintířovou skálou na vrcholu Březníka.

Na těchto od sebe jen kousek vzdálených místech nabízí Šumava nejen krásné výhledy cestou, ale díky památníkům také zamyšlení nad osudy národů i jedinců s poselstvím naděje na toleranci, smíření, pokání a odpuštění.