Vojenská okupace, jejíž výročí si v těchto dnech stále připomínáme, s sebou nesla také dohru v podobě přijetí Moskevského protokolu, o němž československá delegace, která byla Sověty internována, jednala v Moskvě. Nebyla to v žádném případě jednání na úrovni rovného s rovným, ba naopak. Sovětské vedení v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem a předsedou vlády Alexejem Kosyginem nadiktovalo jednotlivé body, jež popřely ve svých důsledcích výdobytky našeho obrodného procesu, a současně otevíraly prostor k „normalizaci poměrů“ už s účastí jiné, Moskvě poslušné politické garnitury v čele s Gustávem Husákem.
Buď dohoda, nebo válka
Možná nejvíce hrozil československé straně právě horlivý Kosygin, který vyložil hned na začátku jednání karty na stůl. Bude buď dohoda, nebo válka – jinou variantu nepřipouštěl. Sověti využili nátlaku, který byl navíc zvýrazněn faktem, že se jednalo v Moskvě, naši politikové byli v roli zajatců a Československo okupováno „bratrským“ národem, který si činil již od roku 1945 nárok být naším největším spojencem.
První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček se v Moskvě psychicky zhroutil a hovořilo se také o tom, že má blízko k tomu, aby si vzal život. Na začátku vojenské okupace, jejíž největší tíhu nesli přirozeně Sověti, také příznačně zvolal, že „ty kurvy (Sověti) to udělaly zrovna jemu“. Zdálo se, jako by rezignoval na další vývoj událostí a iniciativu přenechal jiným. Předseda Ústředního výboru Národní fronty a lékař František Kriegel se rozhodl již na začátku potupný protokol nepodepsat, i když mu za to hrozily osobní následky. Nebyla to žádná náhoda. Kriegelovou vlastností byla statečnost a nebojácnost. Dobrovolně například odešel v roce 1936 jako lékař do Španělska, aby se účastnil tamní občanské války. Kriegel vnímal dokument jako hanebnou skvrnu na národě a demokratizačním procesu.
Jako jediný nepodepsal
Později Kriegel prohlásil: „Odmítl jsem podepsat takzvaný Moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země... Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území... Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tj. dobrovolnost... Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů...“ Kriegel jako jediný z 26 českých a slovenských politiků odmítl připojit k dokumentu svůj podpis. Je třeba to vnímat jako akt osobní statečnosti, protože vysoce postavený komunista riskoval opravdu mnoho. Na druhé straně jeho odmítnutí na stavu věcí nic fakticky nezměnilo.
Hrozba vojenskou diktaturou
Zůstává otázkou, co by následovalo, kdyby protokol odmítla podepsat většina československých politiků. O tom se vedou poměrně vášnivé debaty dodnes. Vůbec by nebylo vyloučeno, že by se už Dubček a spol. z Moskvy do Československa nevrátili, v okupované zemi by mohla být zavedena časově neohraničená vojenská diktatura s omezením občanských a lidských práv, což by byl stav ne nepodobný protektorátu Čechy a Morava z let 1939–1945. Na území okupovaného státu by pokračovala zostřená opatření. Nicméně, takový scénář si málokdo z unesených československých politiků dokázal reálně představit, a proto raději protokol podepsali. Nelze jim to pod tíhou okolností vytýkat.
Kriegelova „neposlušnost“ měla každopádně v dané situaci své následky. Při členských čistkách, které nastupující normalizátoři s plnou podporou Moskvy rozpoutali v roce 1969, byl Kriegel z KSČ vyloučen a v roce 1970 penzionován. O několik let později se stal jedním z prvních signatářů Charty 77, stejně jako Jiří Hájek a mnozí další bývalí komunisté.
Dalším hřebíčkem do rakve obrodného procesu kromě zmíněného Moskevského protokolu pak byla smlouva o dočasném pobytu vojsk na československém území z 16. října roku 1968. Tu za československou stranu podepsal premiér Oldřich Černík a za sovětskou již zmiňovaný aktivní Kosygin. Smlouvu posléze schválilo Národní shromáždění a Kriegel byl jedním ze čtyř poslanců, kteří odmítli zvednout pro smlouvu ruku (kromě něho to byli ještě Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková a František Vodsloň).
Sověti vymysleli důmyslný plán, aby čelní politikové, kteří prováděli demokratizační změny v Československu, nyní vlastníma rukama zardousili obrodný proces a ve vhodné chvíli byli vyměněni za „normalizátory“. To se podařilo, když byl v dubnu 1969 Dubček vystřídán Husákem, který ještě v roce 1968 prohlašoval, že s ním „stojí a padá“. Husák se stal symbolem normalizace poměrů a „éry nehybnosti“ až do roku 1989, kdy pod tlakem společenských změn musel odstoupit.
Zdroj: Antonín Benčík – Operace Dunaj, wikipedie, Česká televize
KAM DÁL: Co se dělo den před sovětskou invazí v srpnu 1968: Američané o ní věděli předem.
