Města prokletých vznikla z leprosárií. Sirotky, tuláky, prostitutky i vdovy tu měli za hrozbu ostatním

Města prokletých vznikla z leprosárií. Sirotky, tuláky, prostitutky i vdovy tu měli za hrozbu ostatním

Foto: Amand Gautier / Public domain, Wikimedia commons

Publikováno:
4 min
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.

S nástupem křesťanství docházelo k postupné změně v zacházení s osobami s postižením. Ježíš Kristus, nazývaný „Velký lékař", projevoval soucit s osobami se zdravotním postižením. V Novém zákoně se Ježíšovi často připisuje laskavost a zázračné uzdravování „chromých, slepých a jinak postižených". Svatý Pavel nařídil křesťanům, aby „těšili slabomyslné".

Na rozdíl od starověku, kdy byli postižené děti i dospělí prakticky necháváni na pospas či s nimi bylo brutálně zacházeno – psali jsme v našem článku Slepé, hluché, mentálně retardované děti házeli rodiče do řeky, tělesně postižené byly zmrzačeny na výdělek – vedl ve 4. století našeho letopočtu vzestup křesťanství k humánnějším postupům vůči osobám se zdravotním postižením. Infanticida (záměrné usmrcování dětí) ustala a pomoc postiženým se stala jakýmsi projevem síly.

Řecký lékař a učenec Galén (130-200 n. l.) rozvinul myšlenky, které dominovaly medicíně až do renesance. Pro dějiny přístupu k postiženým je zvláště důležité, že uznával mozek jako ústřední orgán nervové soustavy a sídlo intelektu. To poskytlo další důkazy o fyzických, přirozených příčinách zdravotního postižení, přibližuje historii přístupu k lidskému trápení web Rady guvernéra pro vývojová postižení amerického státu Minesota. 

Obtížné životní podmínky

Životní podmínky osob se zdravotním postižením byly v tomto období stále ještě kruté. Některé osoby se zdravotním postižením byly schopny přežít tak, že se spoléhaly na laskavost příbuzných nebo na almužny od cizích lidí, aby získaly jídlo a přístřeší. Většina takové štěstí neměla. Netolerance, nemoci a přehlížení osob se zdravotním postižením znamenaly smrt nebo nanejvýš velmi nízkou kvalitu života.

Reklama

Leprosária jako instituce

Nemocnice Hôpital de la Salpêtrière (Pitié-Salpêtrière) v Paříži
Nemocnice Hôpital de la Salpêtrière (Pitié-Salpêtrière) v Paříži | Zdroj: Mbzt / Creative commons, CC-BY-SA

Když po křížových výpravách (1100-1300) začalo malomocenství (též lepra či Hansenova nemoc) mizet, byly zbývající kolonie pro nemocné - leprosária - přeměněny na jiné účely. Tato zařízení se brzy zaplnila všemi typy osob považovaných za deviantní: sirotky, tuláky, blázny, nevyléčitelnými, prostitutkami, vdovami, zločinci. Tato „města prokletých" měla pravomoc„ autority, vedení, správy, obchodu, policie, jurisdikce, nápravy a trestů" a disponovala „kůly, železy, vězeními a žaláři".

Později v roce 1657 byla zřízena dvě francouzská zařízení: Bicetre, kde bylo umístěno 1 615 mužů. a pařížská Salpetriere, kde bylo umístěno 1 416 žen a dětí - odkud je scéna z úvodního snímku k článku - litografie Armanda Gautiera z roku 1857, zobrazující nemocné demencí, megalomanií, akutní mánií, melancholií, idiocií, halucinacemi, erotomanií či paralýzou v zahradách Hospice de la Salpêtrière).

Hôpital de la Salpêtrière je veřejná fakultní nemocnice v 13. pařížském obvodu, která sloužila jako vojenský arzenál na výrobu střelného prachu, jako ústav pro choromyslné i jako nemocnice. Postavena byla v roce 1657.

První azyl

Ve středověku poskytovala římskokatolická církev útočiště lidem v nouzi a zřizovala sirotčince, nemocnice a domovy pro slepé a staré. V roce 787 n. l. založil milánský arcibiskup Datheus první azyl pro opuštěné děti. „Jakmile je dítě ponecháno u dveří kostela," napsal, „bude přijato do špitálu a svěřeno do péče těm, kteří budou placeni za to, aby se o ně starali." Podmínky v těchto zařízeních byly přinejlepším opatrovnické a většina dětí nepřežila.

Klece pro idioty

V této době se v městských centrech rozšířily „klece pro idioty", které měly „držet postižené lidi dál od problémů". Sloužiy ale spíše jako zábava pro obyvatele města.

Reklama
Zdroje článku:
Reklama